V testu vakcíny Pfizer se prý dělaly chyby. Ale i „odhalení“ je jich plné

V odborném a velmi seriózním časopise British Medical Journal se objevil článek o údajných porušeních pravidel v první velké klinické zkoušce vakcíny společností BionNTech a Pfizer proti covid-19. Vznesla je bývalá zaměstnankyně společnosti Ventavia Research Group, jedné z několika společností, které Pfizer vedením jednotlivých části studie pověřil.

Bývalá regionální ředitelka Brook Jacksonová autorovi textu řekla, že v místě, kde pracovala, docházelo k opakovanému porušování pravidel. Jacksonová pracovala na zkoušce velmi krátce, pouhé dva týdny, než ji firma propustila, údajně právě proto, že si hlasitě stěžovala na nedostatky v prováděné studii z roku 2020.

Problematických skutečností bylo více. Vakcíny byly údajně skladovány při špatné teplotě. Účastníci studie byli bezprostředně po očkování ponecháni bez odborného dozoru, přestože to patří k základním bezpečnostním opatřením i při běžném očkování, natož v rámci klinické studie. Některé vzorky byly nesprávně označeny. Některé zkušenosti Jacksonové také naznačují, že mohlo hrozit „odtajnění“ toho, kdo byl očkován a kdo ne. To je přitom důležitá podmínka dobře vedené studie (více o tom v dalším textu).

Bývalý zaměstnavatel Brook Jacksonové, společnost Ventavia, se brání, že nařčení vyšetřovala a ta se neprokázala. Tvrdí také, že autor článku firmu v rozporu s běžnou praxí předem nekontaktoval, aby si u ní ověřil fakta týkající se popisovaných událostí, a nedal jí možnost se k nim vyjádřit. Což však není zákonnou povinností novináře, může to však pomoci eliminovat některé případné chyby.

Žádná z těchto chyb by na pohled neměla nijak výrazně ovlivnit výsledek studie – ty ostatně potvrzují i data z reálného světa, která jsou ještě spolehlivější a cennější. Nepochybně a zároveň také neopodstatněně, jak uvidíme dále, se ovšem článek stane součástí debaty o očkování proti covidu obecně. Tak čeho se přesně týká a k jakým závěrům dochází?

Text v BMJ popisuje poměry na místech, které pro zkoušku nevedl přímo Pfizer, ale společnost Ventavia. Ta se specializuje právě na provádění klinických testů třeba právě pro velké farmaceutické firmy, je tedy v podstatě „subdodavatelem“ pro Pfizer. Jen nevyrábí díly, ale dodává know-how, personál a kontakty, které umí (nebo by měli umět) klinické zkoušky prakticky provádět. Tedy dokážou oslovit vhodné lékaře a zdravotnická zařízení, sehnat účastníky, vést administrativu a tak podobně.

Malá firma zajišťovala provoz na třech ze 153 stanovišť, která Pfizer pro zkoušku v USA nakonec vybral. Všechna místa měla firma v domovském Texasu a registroval se na nich asi tisíc z celkových 44 tisíc lidí, kteří se studie v USA nakonec zúčastnili. Jde tedy doslova o pár procent z celkového objemu studie.

Bohužel, samotný text v BMJ má také své nedostatky. V některých případech si v podstatě protiřečí. V úvodu textu jeho autor, publicista Paul Thacker, například uvádí výslovně, že společnost Ventavia „odkryla“, kteří pacienti ve studii dostali vakcínu a kteří placebo. To je velká chyba, „zaslepení“ je základní princip dobrých klinických studií tohoto typu.

Ani samotní účastníci, ani ošetřující personál by neměli vědět, kdo dostal kterou látku. Podvědomě to bude ovlivňovat jejich očekávání. Kdyby někdo věděl, že dostal místo vakcíny pouze slaný roztok, nebude hlásit možné vedlejší příznaky a v pandemii se také nejspíše bude chovat jinak, než kdyby se domníval, že by mohl být očkovaný. Ideální klinická studie přitom vyžaduje dvě skupiny, které se liší právě a jen v tom, zda jejich členové dostali či nedostali danou látku, a jinak jsou naprosto identické. Včetně toho, jak k nim přistupují ostatní.

Podle svědectví Brook Jacksonové z citovaného v článku v jednom případě nedopatřením ve složkách pacientů zůstaly doklady o tom, zda dostali vakcínu, nebo placebo. Chyba byla sice po upozornění napravena, ale k „odslepení“ jistě dojít mohlo. Ale došlo k němu opravdu? A v kolika případech? To ze zveřejněných údajů není jasné.

Thacker přitom v textu výslovně uvádí, že mohlo dojít „k nechtěnému „odslepení“ ve výrazně větším měřítku“. To je ovšem již čirá spekulace. Když Ventavia na třech klinikách udělala chybu, neznamená to, že ji museli udělat i další provozovatelé na dalších 150 místech. Nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o chybu studie, naopak se z textu zdá, že texaská firma nedodržela předepsaný postup.

V článku se objevují náznaky toho, že Ventavia skutečně zkoušku příliš nezvládla. „Nikdy jsem nemusela dělat to, co po mně chtěli. Prostě mi to přišlo jako něco trochu jiného než normálně – tedy z hlediska toho, co bylo povolené a co se od vás čekalo,“ řekl pod podmínkou anonymity pro BMJ jiný bývalý zaměstnanec této společnosti.

Článek také na základě anonymního svědectví uvádí, že Pfizer byl na možné nedostatky práce Ventavie upozorněn. Poměrně brzy po nuceném odchodu Brook Jacksonové tak farmaceutický gigant provedl v texaské firmě audit. Jeho výsledky bohužel neznáme, Pfizer nicméně s firmou nadále spolupracuje.

Rozsah problémů není jasný ani v případě jiných nařčení. Článek například uvádí, že došlo k záměně štítků na vzorcích od pacientů. To by mohl být také potenciálně velký problém. Bohužel, článek v BMJ nijak nespecifikuje, kolik takových případů nastalo, jaká přesně chyba vznikla, byla-li napravena a zda, případně jak to mohlo ovlivnit výsledek studie.

Lze si představit řadu scénářů, z nichž některé jsou zcela bagatelní (vznikla malá chyba, která byla rychle napravena), jiné naopak závažné (došlo k záměně vzorků mezi skupinou placebo/očkování, jejíž rozsah není známý nebo už nejde zpětně zjistit).

Podobně neurčitá je i další výtka týkající se sběru klíčových vzorků. Ventavia údajně i poté, co se zbavila Jacksonové, neměla dost pracovníků na to, aby mohla zaručit vzor výtěrů PCR testů u účastníků studie. Ne všichni, kdo si stěžovali, že mají příznaky respiračního onemocnění, tedy byli ve studii skutečně otestováni. Jednoduše od nich neměl kdo vzorek nabrat, a tak se neví, jestli měli covid či nikoliv.

Celkem se ve studii objevilo 477 takových případů. Nevíme, kolik z nich je „dílem“ Ventavie, a kolik jiných firem. To text neuvádí.

A také neobsahuje další důležitou informaci, tedy že státní agentura FDA, které Pfizer výsledky studie předkládal, o problému věděla.

Provedla analýzu a dospěla k závěru, že tyto vzorky by výsledek nijak významně nezměnily. Ve studii byly testovány více než čtyři tisíce lidí, chybějící testy tedy představují zhruba desetinu z celkového počtu. Podle FDA nešlo o skupinu nějak zvláštní (třeba jen samé očkované či samé neočkované). Kdyby tato data byla k dispozici, není důvod si myslet, že by se nějak lišila od zbytku. S nimi by výsledek byl o něco málo přesnější, ale od publikovaného by se nejspíše nijak nelišil, myslí si odborníci z FDA (předmětnou pasáž jejich zprávy najdete snadno v tomto tweetu).

Text v BMJ tedy upozorňuje na možný problém, ale bohužel přesně nedokládá jeho rozsah. Nevíme, ke kolika porušení protokolu skutečně došlo, zda byly chyby odstraněny, jak rychle atp.

Samozřejmě, FDA mohla ve své analýze udělat chybu, nebo nemusela dostat všechny údaje a mohlo se stát i leccos jiného – méně či více pravděpodobných hypotéz se dá vymyslet celá řada. Těžko ovšem podobně jako autor článku v BMJ můžeme upozornit na domnělý problém (chybějící vzorky pro PCR) a přitom zcela pominout kontext či nové informace (chybějící testy nejsou nejspíše pro závěry důležité).

Je to chyba, nebo je to dobře? V tuto chvíli opravdu těžko říct. Paul Thacker ve svém článku v BMJ překládá některá mimořádně silná tvrzení bez konkrétních důkazů. Text tedy spíše naznačuje, že „se něco mohlo stát“, než aby popisoval, co se skutečně stalo. To na „sólokapra“ nestačí, může to být ovšem úspěšné jinak.

Například na sociální sítích o úspěchu článku, alespoň z hlediska jeho dosahu a sdílení, obsah není příliš důležitý. Z výzkumů vyplývá, že až kolem 60 procent uživatelů sociálních sítí nečte samotné články, ale v podstatě pouze titulky. Přitažlivý titulek tedy znamená z tohoto pohledu mnohem více než obsah článku. A jak jsme viděli, v případě textu z BMJ je titulek výrazně silnější než samotný obsah.

Je tak celkem pochopitelné, že někteří čtenáři text chápou především jako snahu vytvořit senzaci za každou cenu. Z tohoto hlediska nepomáhá ani to, že autor článku je mimo jiné známý i prací na tématech vysloveně konspiračních. Například o vlivu geneticky modifikovaných plodin či sítě 5G na zdraví.

Pro tvrzení, že zpráva vznikla s cílem pouze zkalit vodu a poškodit důvěru v očkování, nejsou žádné důkazy. Naznačuje, že v části klinické zkoušky se mohly objevit problémy, které nebyla minimálně v danou chvíli vůle řešit – a také klíčovou informaci, že orgány, které měly na zkoušku dohlížet, to aktivně nedělaly.

Americký úřad pro kontrolu léčiv FDA provedl kontrolu pouze na devíti ze 153 míst, kde studie vakcíny proti covidu běžela. Agentura tedy evidentně neměla dost sil či vůle na to, aby mohla pečlivě zkontrolovat jednu z nejdůležitějších klinických zkoušek moderní doby.

To už by mohl být skutečně problém. Farmaceutickým firmám nemá smysl slepě věřit. V minulosti různé společnosti opakovaně dokazovaly, že jejich přístup k faktům je do značné míry ovlivněn tím, jak ta ovlivňují jejich byznys.

Spojené státy zažívají například smrtící epidemie závislosti na opioidy (látek podobných opiátům) minimálně do určité míry i díky lživému marketingu léků na bolest společností Purdue Pharma. Tu nakonec případ dovedl až k úpadku, předtím však majitelé vydělali miliardy dolarů – a o většinu z nich po dohodě s federální vládou nepřijdou. I v případě vakcín docházelo ke zjevným podvodům.

Motivace podvádět je ve farmaceutickém průmyslu stejná jako všude jinde. Pokušení zjednodušit si práci, ušetřit nebo vydělat víc k lidské povaze patří. V případě byznysu se zdravím mohou být ještě větší než v řadě jiných činností. Farmaceutické firmy jsou přitom instituce, jejichž „posláním“ je primárně vydělávat peníze v rámci daného systému, a tak je k nim nutné přistupovat. Spoléhat na „seberegulaci“ těžko může stačit.

Zpráva z BMJ tedy (alespoň zatím) neukazuje, že by bylo nutné výsledky klinické studie o účinnosti dané vakcíny proti covid-19 nějak měnit. Celkem jasně ovšem ukazuje, že dohled orgánů byl i v této extrémně důležité zkoušce velmi vzdálený.

To nemůže vyhovovat nikomu kromě těch, kdo nechtějí zkoušky provádět pečlivě a přesně.

Doplnění: Do článku jsme doplnili odkazy na studie a podrobnosti o účinnosti vakcín.