Článek
Od podzimu sdílíš na Facebooku vzpomínky na StarDance. Stýská se ti?
Dnešní telefony ti vzpomínky nabízejí: na mě vždycky ráno nějaká vzpomínka na StarDance nebo na Let's Dance, kde jsem dělala porotkyni na Slovensku, vyskočí. A tak vzpomínám, stýská se mi po těch lidech, je mi smutno i po té atmosféře. Občas se na sebe ráno podívám v zrcadle a směji se: Bože, ta krásná paní, co jsi viděla na fotce ze StarDance, to je ta, která se zrovna na tebe dívá?
Nejsi moc sebekritická?
Ale to je asi každý! Někdy na mě vykoukne takový opravdu krásný obrázek, když mě vizážista Pavlík Bauer vymaloval jako Michelangelo, tak to si říkám: Ježíšmarjá, to je krásné, to přece ani není možné!
Na mě vyskočila i vzpomínka, jak jsme spolu loni začaly natáčet Moje místa při semifinále StarDance. Říkala jsi, že konec roku je pro tebe to nejnepraktičtější období pro pendlování do Prahy, protože máš nejvíc práce jako trenérka v Hannoveru. Letos má StarDance plánovanou pauzu, tréninky ti zrušil koronavirus. Jak to snášíš?
Naučila jsem se pracovat v různých situacích, nedívám se doprava, doleva. Snažím se být spokojená sama se sebou, s nikým se neporovnávat. S jednou výjimkou: mám kamarádky z Martina, které se dobře vdaly. Nemyslím jenom to, že si vzaly muže, kteří umějí vydělat peníze - ony je fakt mají rády. Jsou to ženy v domácnosti, a když jsme spolu seděly odpoledne na kávě a ony zavolaly mužům „kup chleba“, říkala jsem si: To je život! Je o ně postaráno. To jsem nikdy nezažila.
Tanečnice Tatiana Drexler je známá jako přísná, ale zároveň vtipná porotkyně pořadu StarDance.
Tatiana Drexler při natáčení pořadu Intimní zpovědi....
... a se svými svěřenci při tanečním tréninku. Snímky vznikly při natáčení pořadu Moje místa v Hannoveru.
Letos jsem měla konečně pocit, že je o mě postaráno. Není to ale nic pro mě, říká Drexler.
Všechno sis musela vydřít, a když sis chtěla pořídit děti, manžel odešel a ještě ti nechal dluhy. Ale teď máš nového muže, skvělého!
Mám. A ten pocit, že je o mě postaráno, jsem měla tento rok. Jenomže jsem zjistila, že to vůbec není nic pro mě! Prostě vstanu a nemám co dělat. Zakázala jsem si dávat Hartmutovi ty trapné otázky, co mám vařit. První dny jsem uklízela, což mě celkem bavilo. Ale když už máš všechno několikrát uklizené, tak začneš vytahovat knihy, konečně si poslechneš hudbu… ale to všechno je jen náhradní program. Zjistila jsem, že to, co jsem vždycky ostatním záviděla, není moje cesta. Takhle žít nemůžu.
Nemáš ani žádné tréninky po Skypu nebo WhatsAppu?
To nedělám. Musím být s těmi lidmi v kontaktu. Vlastně dělám takovou rešerši pohybu a ten pak zlepšuji. Můžeme tančit v jednom páru, takže trochu učit můžu.
Němci svým politikům věří
Jaká je teď v Německu vůbec situace a nálada?
Je to tady přibližně jako ve většině světa, jen my v Německu máme větší štěstí na politiky. Vlastně je to otázka důvěry národa v politiky.
Takže Němci kabinetu Angely Merkelové věří?
Ano. A co se týká práce v koronakrizi, oblíbenost kabinetu se dokonce zvýšila. Neznám poslední čísla, na začátku prosince bylo 65 procent obyvatelstva s politiky v koronakrizi spokojených, 25 procent vyžadovalo tvrdší restrikce, jen deset procent by si přálo mírnější koronapolitiku.
V Česku se teď hodně diskutuje o očkování. Hodně lidí se ho bojí. Jak je to v Německu?
My máme to štěstí, že v televizi i na úřadech hovoří spousta virologů a dalších zdravotníků. A i politici opravdu vše velmi dobře vysvětlují. Máme to štěstí, že politici mají dobrou rétorickou kulturu. Někdy jsem až překvapená, že zdejšího ministra zdravotnictví ani ta nejpitomější otázka nerozhodí, má v sobě takový vnitřní klid. Já bych už hodila jablko po televizi, ale on v klidu vysvětluje opravdu do detailu všechny virologické aspekty. A očkování vysvětluje i těm, kteří neměli tu možnost dosáhnout vzdělání, které je potřebné pro lidské přemýšlení. Takoví tu jsou také, co nosí čepice z alobalu.
Politici a zdravotníci jednají v klidu a s úctou. Samozřejmě, že jsou problémy včetně hrozných případů, kdy lidé po tom téměř roce už opravdu nemají peníze a jsou na dně. Ale to jsou situace, kdy je příležitost, aby společnost držela při sobě. A to si myslím, že se celkem daří.
My máme třetího ministra zdravotnictví…
Vím, čtu o vás. My nemůžeme Merkelové nic vytknout a ve Frankfurter Allgemeine píšou, že váš premiér má střet zájmů při čerpání peněz z eurofondů. Ať řekne cokoliv, kdo mu věří? Takovou vládu bych nechtěla mít.
Jak se liší letošní advent v Německu od předešlých?
Já i většina lidí okolo mě se chováme opatrně. Setkáváme se jen kvůli práci, s manželem se navštěvujeme jen s jedněmi známými. Chodíme i do města, lidé se tu chovají až nenormálně disciplinovaně. Ne samozřejmě všichni, ale naprostá většina. Zdvořile se obcházíme, zastavíme se, povídáme si, ale stojíme dva metry od sebe. My vlastně žijeme normální život, akorát se snažíme dodržovat odstup a jsme k sobě navzájem ohleduplní. Protože nevíš, jestli ten druhý není nemocný. Nemoc je i strach.
A město je vyzdobené? Potrpí si na to v Hannoveru?
Je krásné. Trhy tentokrát nemáme, výzdobu ano, jako každoročně.
Pamatuješ si na své první Vánoce a advent v Německu v roce 1987, kdy jsi emigrovala jako mladá holka?
To bylo strašné.
V čem?
Na Slovensku téměř žádná výzdoba neexistovala a oni vytasili všechna ta světla, všechno se blýskalo. To bylo tak krásné! A já si připadala jako v pohádce. Takhle jsem si vždycky představovala pohádku.
Co je na pohádce strašného?
Byla jsem z toho až smutná. Protože jsem věděla, že moje rodina a kamarádi sedí na Slovensku a v Čechách a tuhle krásu nevidí. Já zažívám pohádku a oni ne. To bylo načasované smutně. A dodnes nemám ráda Vánoce, už kvůli tomu.
A když jsi teď taková hospodyňka, pečeš cukroví?
U nás to nikdo nejí. Já bych i upekla, ale dokonce i ty „mé děti“, co u mě tancují, jsou všechny takové „zezeleněné“. Minule jsem donesla na individuální trénink trochu cukroví jednomu chlapci, a on mi řekl: „Táničko, já už dva roky nejím žádný cukr!“ Tak se divím: „Hanes, co blbneš?“ A on, že jí zdravě. Tak komu to mám péct?
Hartmut také nemá rád sladké?
Má, ale on sní dva kousky. No, to se nevyplatí péct.
Vánoce se snažím spíš přečkat
Jaké dodržujete zvyky ve slovensko-německé rodině?
Ty zvyky jsou skoro stejné. Postavili jsme stromek, všechno jsme trochu nazdobili, ale ne moc, protože já nerada kupuji zbytečnosti. Věci, které se použijí jen jednou, ty se mi nelíbí. Takže mám všechno uložené v krabici, v prosinci to všechno vynesu, koupím adventní věnec, strom, ten ozdobím a všechno je hotové. Já fakt Vánoce moc ráda nemám, tak se je snažím přečkat.
A silvestr a Nový rok?
To míváme většinou párty s větší skupinou přátel. Nebo jsme šli do restaurace, což samozřejmě letos nemůžeme. Takže budeme sami doma a hotovo. Samozřejmě, rádi bychom se s kamarády viděli, ale letos bohužel.
Co si přeješ pro příští rok?
Teď jsem měla čas si o tom přemýšlet a zjistila jsem, že pokud je člověk mladý, tak si přeje úspěchy v práci – tanečník taneční úspěchy. Já už velké cíle nemám, chci si jen tak užívat života, jak přichází. Mám velké štěstí, že dělám práci, která mě baví, ale ne s nějakým velkým blázněním. Mnohokrát jsem prožila situace, kdy plány byly zbytečné. A korona ukázala naprostou zbytečnost plánování. Takže si nedělám velké plány, protože ony přinášejí stres. To je těžké vysvětlovat mladým lidem. Když mi řekne kluk, kterého trénuji, že chce být mistrem Německa, tak se ptám: „A proč takhle o tom přemýšlíš? Tancuješ rád, tak tancuj! Když budeš mistrem, tak budeš a užiješ si to, když ne, tak nebudeš.“ A oni se smějí, že to nemám v hlavě v pořádku. Ale já jim to říkám, jak to cítím. Také ti starší lidé říkali: Netrap se, to je osud? Dávno mám pocit, že to fakt tak je.
Tak si připijeme na osud. Hezký nový rok!
Tobě také. A všem tvým krajanům do Čech!
