V Myanmaru žije silný odkaz Václava Havla. Země nyní volá o pomoc

Je to více než měsíc od doby, kdy si v Myanmaru, bývalé Barmě, vzala pevně do rukou moc armáda a svrhla křehkou demokratickou vládu. Zemi zachvátily nepokoje a původně zdrženlivé reakce vojenských vůdců vyeskalovaly v brutální snahu potlačit hnutí. Po celé zemi lidé ve velkém končí v poutech, zranění nebo mrtví.

Převrat vrátil zemi k úplné vojenské vládě po krátkém období kvazi demokracie, která začala v roce 2011. Několik týdnů po převratu čelí Aun Schan Su Ťij, svržená vůdkyně země, obvinění před tajným soudem.

I přes geografickou vzdálenost má Česko k Myanmaru blíž, než by se mohlo zdát. „Významným pojítkem je mimořádný vztah, který vznikl mezi Václavem Havlem a Su Ťij. Často se na něj odkazovala, když vysvětlovala a prosazovala transformaci Myanmaru. Citovala často Havlovy myšlenky, jak je důležité, aby lidé trvali na své svobodě a chtěli vládu na základě vůle občanů a respektu k demokracii,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Martin Tlapa, náměstek ministra zahraničních věcí pro řízení sekce mimoevropských zemí, rozvojové a ekonomické spolupráce.

Samotný puč odstartoval výsledek voleb, ve kterých drtivě zvítězila Národní liga pro demokracii vedená Su Ťij. Proč nastal takový poprask?

Národní liga pro demokracii vedená Su Ťij vyhrála volby naprosto přesvědčivě, dokonce ještě přesvědčivěji, než se v průzkumech očekávalo. Strana Su Ťij získala zásadní většinu a vše směřovalo k tomu, že by po volbách utvrdila svou pozici. Deklarovaným argumentem vojenské junty k převratu bylo, že prý volby byly zfalšované. To ale mezinárodní pozorovatelé, včetně těch z Evropské unie, nepřijali, pokud byla nějaká pochybení, neměla zásadní vliv. Po volbách se pak schylovalo k tomu, že by se měla snížit moc armády, včetně generála Min Aung Hlainga. Takže i za tím hledejme jeden z motivů, který velení armády vedl k vojenskému puči.

Jak silnou roli v Myanmaru zastává armáda? Co je jejím cílem?

Role armády v Myanmaru je historicky silná a má hluboké kořeny v minulosti. Demokratizační proces zde neproběhl tak jako v Československu, resp. v ČR po roce 1989, armáda zůstala součástí parlamentu, přináleží jí čtvrtina poslanců. Armáda vlastně zůstala politickou silou i v dobách civilní vlády. Debaty o nové ústavě, která by postavení armády změnila, narážely na to, že se svého postavení nechce vzdát. Nikdy nesloužila vládě, ale byla vždy její součástí. Po odchodu Britů a získání samostatnosti došlo ke třem vojenským pučům, a ty byly velmi krvavé. Zdá se, že v tuto chvíli armáda usiluje o zákaz strany Su Ťij a o nové volby zcela pod svým dohledem, což je jeden z důvodu tak silného odporu lidí v Myanmaru.

Co bylo impulsem k přerodu mírového protestu v krveprolití?

K puči došlo pár hodin před zasedáním nového parlamentu. První dny byly poklidné, mírumilovné. Lidé vyšli do ulic a v podstatě bez konfliktu protestovali proti puči. Ty první záběry mi připomínaly listopad 1989 v Praze, neozbrojení Barmánci dávali vojákům za štíty květiny a snažili se je získat na svou stranu.

Velký vliv na protesty mají sociální sítě, lidé se dokázali spojit, a nepokoje se tak přenesly nejprve do velkých měst a poté i do všech částí země. Armáda byla dle mého zaskočená silou odporu, v tu chvíli došlo patrně ke zlomu. Svou roli sehrála jistě i nervozita armády, že věci nejdou tak hladce. Gumové projektily brzy nahradila ostrá munice. K eskalaci došlo 28. února, střelba do lidí pokračuje stále a dnes Myanmar hlásí více než 60 obětí a skoro 1900 zadržených osob (stav k úterý, pozn. red.).

Česká republika zareagovala na dění v Myanmaru poměrně rychle, jaké kroky podnikla?

Ráno po převratu jsme na Ministerstvu zahraničí vydali první tweet, ve kterém jsme puč odsoudili. Myslím, že jsme zareagovali jako jedna z prvních zemí, naše reakce byla jednoznačná, okamžitá a jasná. Když se ukázalo, že se situace zhoršuje, symbolickým a velmi silným vzkazem byla intervence prezidenta republiky, který napsal uvězněnému prezidentovi i Su Ťij osobní dopisy, kde jim vyjádřil podporu za sebe i Českou republiku. Takže naše reakce v rámci Evropy byla velmi viditelná.

Jaké další kroky může podniknout a jak může pomoct nejen Česko, ale i Evropská unie?

Je důležité, aby byla z celé Evropy slyšet jednotná reakce. Měla by cílit přímo na vojenskou vládu, a věc má několik rovin. Pokud vraždy, nezákonné věznění a další násilí jsou spáchané v rámci rozsáhlého a systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu, tak splňují definici zločinů proti lidskosti ve smyslu mezinárodního práva.

Myslím, že ti, kteří dávají k takovým zločinům rozkazy, by měli být postavení před mezinárodní soudy. Bohužel Mezinárodní trestní soud v této chvíli nemá pro stíhání těchto zločinů jurisdikci. Jedna z věcí, jak lze potlačit vojenskou juntu, jsou cílené sankce, neuznání legitimity strůjců převratu, neobchodovat se zbraněmi a citlivým zbožím – zde sehraje důležitou roli EU. V tuto chvíli se v Bruselu rodí návrhy unijních sankcí proti odpovědným osobám, ten proces musí být však rychlý. Musí se dotknout představitelů armády zodpovědných za krveprolití, měl by se vyhnout samotným obyvatelům. To se týká i rozvojové pomoci.

Druhá rovina tlaku je diplomacie se sousedy a spojenci Myanmaru, důležitá je například reakce zemí ASEAN. I když vztahy Myanmaru jsou z minulosti s některými zeměmi poměrně složité, propuštění nezákonně uvězněných a respektování výsledků voleb se ozývá i z této skupiny zemí, například Indonésie, Singapuru, Malajsie a Filipín. Česká republika o Myanmaru hovoří se zeměmi jako je Indie, důležitým regionálním hráčem. Naše postoje jsou velmi podobné – neuznáváme vládu vojenského režimu, chceme návrat na cestu demokracie, podle vůle samotných obyvatel, propuštění nezákonně stíhaných osob. Rozhodující také bude, jak se k situaci postaví další regionální velmoc - Čína.

Peking udržuje vztahy s oběma stranami, tedy se Su Ťij i s armádou, sehrává dlouhodobě v zemi důležitou roli, je největším investorem i obchodním partnerem, má nejdelší hranici. Poslední vyjádření Číny se dá číst dvojznačně, odvolává se na vzájemné přátelství a spolupráci bez ohledu na to, jak se situace vyvine. V neposlední řadě je důležitá role OSN, v rukou zmocněnkyně generálního tajemníka OSN pro Myanmar Christine Schraner Burgener se dnes scházejí důkazy o zločinech proti lidskosti vojenského režimu. V mediaci konfliktu musíme trvat na přímé účasti představitelů zvoleného parlamentu, nejvýznamnějších politických stran a občanských hnutí.

V dopise jménem Miloše Zemana je zmíněno přátelství Česka a Su Ťij. Jak k takovému spojení došlo?

Československo v minulosti pomáhalo podobně jako dalším zemím v jihovýchodní Asii tehdejší Barmě s industrializací. Novějším a významnějším pojítkem je dnes však mimořádný vztah, který vznikl mezi Václavem Havlem a Su Ťij. Spojovaly je zkušenosti z nesvobody: pronásledování a věznění. Václav Havel ji navrhl na Nobelovu cenu, kterou v roce 1991 také obdržela. Paradoxní ale je, že se nikdy osobně nepotkali, Su Ťij se poklonila Havlově památce na Olšanských hřbitovech. Často se na něj odkazovala, když vysvětlovala a prosazovala transformaci Myanmaru. Citovala často Havlovy myšlenky, jak je důležité, aby lidé trvali na své svobodě a chtěli vládu na základě vůle občanů a respektu k demokracii.

Ač se jejich životy odehrávaly ve vzdálených zemích, byly si v mnohém podobné. Spojuje je velká symbolika, ze které vzniklo mezi našimi zeměmi silné pouto. Bylo to vidět i při poslední návštěvě Su Ťij v Praze v roce 2019, když se potkala s prezidentem, premiérem, ministrem zahraničí – tehdy také zde otevřela velvyslanectví Myanmaru v České republice. Myslím, že mnoho lidí v Myanmaru nás vnímá jako vzor, přátelskou zemí a jejich vstupní bránu do EU.

Nobelovu cenu za mír dostala, na druhou stranu byla kritizována za přihlížení situace s Rohingy…

To bylo velké téma minulých let, Su Ťij přijela obhajovat svoji zemi v roce 2019 až před Mezinárodní soudní dvůr, některé státy vyzývaly k tomu, aby Nobelovu cenu vrátila. Problém z našeho pohledu je složitější. Su Ťij učinila mnoho pro demokratický proces ve své zemi, nikdy ale neměla formálně vládu ve svých rukou, nikdy nebyla prezidentkou a z velké části závisela na tom, co udělala armáda, a tak je jí vyčítáno, že dostatečně nečelila pronásledování Rohingů.

Zareagovalo Česko stejně aktivně, jako je tomu nyní, i co se týče pronásledování Rohingů?

Kritika z naší strany zazněla, jakkoliv jsme možná byli trochu zdrženlivější než ostatní země, které žádaly o odebrání či vrácení Nobelovy ceny za mír. Věděli jsme, že podle ústavy, kterou není lehké změnit, což se ukazuje i nyní, se stala součástí konfliktu v zemi, který nelze rychle vyřešit. Problém Myanmaru je v dědictví koloniálním. Z více než 80 procent je to vyznáním buddhistická země, kde se původní obyvatelstvo střetává s ostatními etniky a náboženskými skupinami, například muslimského vyznání, které tam byly násilně přesídleny v období kolonizace, z toho plynou etnické třenice. V neposlední řadě se touto věcí zabývá i Mezinárodní trestní soud, který ČR vždy podporovala.

Co bude dál? Co se děje s vězněným prezidentem a Su Ťij?

Su Ťij je společně s prezidentem zadržovaná, ví se málo, kde a v jakých podmínkách. K obviněním ze strany junty se přidala i další podle mě směšná věc, že jí byla doma nalezena zahraniční elektronická zařízení. Tím pádem se jí trest může zvyšovat na 10 až 12 let. Aktuálně je jí 75 let. Soudní proces probíhá přes video, jsou tam problémy s právníky, takže podle všeho soud neprobíhá spravedlivě. Je to spíš snaha získat čas, aby nové volby, které chce armáda uspořádat, byly už bez ní. Spíš než spravedlivý soud je to odveta.

Dá se říct, že je armáda ve svém postoji jednotná? Jde o protesty jen části myanmarské populace, nebo jsou vesměs za jedno, že by rádi uznali výsledek voleb a vojenskou vládu si dále nepřejí?

O tom se spekuluje, jestli neexistuje nějaká část armády, která by byla schopná se vzepřít tomu násilí, které dnes předvádí. Mluví se o tom, že hlavní představitel armády měl letos skončit a odejít do důchodu, ale že je napojen na lukrativní rodinné podniky a vede svůj byznys. Sankce by měly být vedené cíleně, včetně finančních transakcí i na podniky, které představitelé armády mohou mít v zahraničí. V pondělí 8. března 18 odborových svazů po celé zemi vyhlásilo generální stávku, což je známka toho, že opozice je skutečně silná.

Velké naděje se vkládají do mladých lidí „generace Z“, která nepamatuje postkoloniální minulost, chce žít stejně jako mladí lidé všude v demokratickém světě, kde armáda nevládne, ale slouží lidem. Oni bojují o vše. Tito mladí lidé dávají odporu převratu svou energii, životy. Je to zejména generace Z v Myanmaru, která nás vyzývá, abychom zemi na její cestě k demokracii dnes pomohli - tak, jak každý umíme, s tím, co máme, a jak nejlépe dovedeme!