Článek
Blanka Soukupová
Etnoložka Blanka Soukupová působí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Vedle etnologie města se zabývá i antisemitismem a česko-židovskými vztahy.
Jedno z velkých mediálních témat v zahraničí, ale i u nás, je vypořádávání se s historií ve městech - ať už mluvíme o sochách, plaketách nebo názvech ulic a náměstí. Jak vlastně lidé vnímají místa, kde žijí, jak je ovlivňuje to, kolem čeho se denně pohybují a v jakých ulicích bydlí?
Existují dokonce úvahy, že náš charakter ovlivňuje i povrch terénu, po kterém chodíme. Již od počátku minulého století se u nás objevovaly úvahy o vlivu rázu krajiny na charakter jednotlivce. A samozřejmě existuje i městská krajina. Víme, že člověk si v dětství osvojuje nejprve její nejbližší výsek, například rodný dům, zahradu u něj. Později se jeho vnímání rozšiřuje na okolní ulice, celé město… Rané dojmy jsou ale nejsilnější. Pochopitelně je ovšem nutné počítat také s lidskou individualitou. V zásadě však platí, že máme vytvořený silný vztah k místu, domu, ulici svého dětství, bez ohledu na jejich půvab či ohyzdnost.
„Kolik náměstí a soch získal po roce 1989 Masaryk. Vrátili se však politici skutečně k jeho myšlenkám?“
Aktivisté z amerického hnutí Black Lives Matter ale argumentují i tím, že jim přejmenovávací „politika“ nestačí, že jsou to jen performativní kroky politiků. Je to tak?
Před řízeným přejmenováním ulice, náměstí, nábřeží a podobně předchází často spontánní fáze, kdy lidé strhávají staré značení… Fáze řízeného přejmenovávání, tedy „politika“, přichází až později. Samozřejmě lze ale souhlasit s tím, že přejmenovávání musí být doprovázeno uplatňováním nových idejí v praxi. Kolik náměstí a soch získal po roce 1989 Masaryk. Vrátili se však politici skutečně k jeho myšlenkám?
Přejmenování náměstí u ruské ambasády v Praze na náměstí Borise Němcova.
Je ještě nějaký jiný významný předěl v pojmenovávání ve městech než jen ten politický a ideologický?
V moderním městě je signálem k přejmenování historická změna. V české společnosti rok 1918, 1939, 1945, 1989. Samozřejmě se ovšem vlastní akt může zpozdit. Například ještě v polovině dvacátých let minulého století bylo nově pojmenováno a přejmenováno asi 400 ulic. Přejmenovávání schvalovala městská rada až v roce 1925. Další velká přejmenovávací akce proběhla až v roce 1940, tedy ne po březnu 1939.
Z dějin známe samozřejmě i politicky motivované pojmenování, tedy nikoli přejmenování, které se nevázalo na rozsáhlou společensko-politickou změnu, a to v případě vznikajícího Žižkova na počátku 70. let minulého století, kdy jeho stavitel Hartig volil názvy z období husitství a reformace, které se dochovaly dodnes.
„Symboly potřebuje každý člověk v každé době.“
Jak moc je život Evropanů a Čechů postavený na symbolech? A jak ve srovnání se Američany?
Symboly potřebuje každý člověk v každé době. Jde ovšem o to, že mají význam jenom tehdy, pokud jsou všeobecně akceptovány. Jsou kulturními konstrukty a součástmi kulturního celku. Nemyslím, že by byl rozdíl mezi Čechy a Američany. Pokud jde o českou společnost, můžeme snad dnes konstatovat jisté slábnutí například historické symboliky husitské.
Z jakého důvodu vlastně pojmenováváme místa, ulice, náměstí nebo samotná města podle historických osobností? Proč to nejsou čísla nebo obrázky?
Označování ulic, jak ho dnes známe, je záležitostí až roku 1787. Je do jisté míry reakcí na předchozí značení domy čísly, jež zavedla osvícenská správa státu. Ve chvíli, kdy národní hnutí v multietnických státech dospěla do fáze vytvoření vlastního národního příběhu, u nás Františkem Palackým, se začínají souběžně s monarchistickými značeními podle jmen členů panovnických rodů uplatňovat i „národní hrdinové“, jak už jsem zmiňovala u příkladu pražského Žižkova.
Národní minulost je totiž jedním ze základních kamenů, na nichž stojí koncept moderního národa. Pokud budou trvat národy, lze očekávat historické názvosloví. To ovšem velmi dobře věděli i okupanti, a proto se zbavovali starého historického názvosloví a vytvářeli nové. Klasickým případem byl protektorát, kdy zmizela např. Fochova ulice či Masarykovo nábřeží a Štefánikovo náměstí, ale i ulice Washingtonova, Švecova… Odstraňovala se vzpomínka na první republiku, její legionářskou tradici, její politická spojenectví.
Jak si vysvětlujete například posprejovanou sochu W. Churchilla v Praze? Nejde přeci o takové emoce, které vyvolají naše vlastní dějiny, naši národní hrdinové.
Pokud vím, je případ řešen jako vandalismus, nikoliv jako politický akt boje proti rasismu. Pokud byl ovšem skutečně vyvolán jako akt solidarizování se současnými nepokoji v USA, vnímala bych to jako projev propojení levicových hnutí. Ráda bych upozornila ale i na jinou souvislost - Churchill jako symbol britského odporu za druhé světové války byl skandalizován jako rasista, Koněv byl obviněn z krvavého potlačení maďarských nepokojů v roce 1956. Prozatím lze však jen spekulovat o tom, zda to má souvislost s prokremelskou propagandou, která pochopitelně stále aktivněji do našeho prostoru vstupuje, a to nejen prostřednictvím dezinformačních webů.
