V Česku mě do opery vzít nechtěli. Vadilo, že jsem zpívala v muzikálech, říká Dagmar Pecková

Paní Pecková, kde máte knírek, buřinku a černé sako?

To všechno přijde 12. dubna na slavnostní premiéře Wanted. Je to večer složený z hudby Kurta Weilla a z velké většiny i textů Bertholda Brechta. Ona moje kariéra byla vždycky rozdvojená: Vždycky to byla opera a vždycky u toho bylo i písňové zaměření. Z toho vyšel nápad udělat písně Kurta Weilla. V době, kdy on skládal, tak se v operách i písních používal hodně jazz, kabaretní revue.

Knírek a buřinku jsem zmiňoval proto, že reklamní kampaň na váš kabaret je velice dlouhá a masivní. Billboardy visí po celé republice. Bude to opravdu tak ohromující podívaná, jak slibují tyto poutače?

Já doufám! Myslím si to. Lidé uvidí a uslyší něco, co se tady běžně nedělá a snad nikdy nedělalo. Celá výprava, režie, kostýmy, choreografie, všechno jde za bratry Cabanovými. V této šíři se takovéhle věci nedělají. Jsme tady zvyklí na muzikály, jsme tady zvyklí na opery, ale kabaretní revue je něco jiného. Málokdo ví, že Kurt Weill vyšel z opery, byl velký reformátor. Jsou tam tak obrovské možnosti interpretace, že to může dělat jak písňový, tak i populární zpěvák.

Je to pro vás jako operní zpěvačku jiné zpívání, když budete v Lucerně zpívat na mikrofon? Sedmnáct představení za sebou.

Nebude to poprvé, co zpívám v sále Lucerny. Už jsem tam dělala koncert se Spirituál Kvintetem, loni jsem tam měla vánoční koncerty. To, že se zpívá na mikroporty, je z prostého důvodu: Nechci to zpívat operním způsobem, nechci Kurta Weilla zpívat jako Wagnera, proto ten mikroport. Aby tam nebyla ta operní pompa. Protože to k němu ani nepatří.

Když už jste zmínila koncerty se Spirituál Kvintetem, vánoční koncerty se Štěpánem Rakem… Nevzdalujete se tomu světu opery?

Nevzdaluju. Já jenom čekám na příležitost, až budu moct zase využít té své neoperní opery.

Co to je?

Já si prostě myslím, že v mém věku už se nedají dělat takové ty kalhotkové role, lyricko-mezzosopránový koloraturní obor, jako jsem dělala dříve. Prostě to všechno byli buď mladíci, nebo mladé ženy. Teď už by mě čekaly babičky, tetičky, stařenky…

A na ty čekáte?

Ne, právě že ne. Já si myslím, že na můj vzhled to ještě není. Já si klidně pár let počkám, až mi někdo nabídne třeba Klytaimnéstru nebo Kostelničku. Není mi úplně dobře při představě, že bych na něco čekala nebo čekala eventuálně na důchod. Prostě jsem to pouze vzala do svých rukou.

Čekáte tedy, až dorostete do dalších operních rolí?

Až spíš do toho dorostou ti lidé, kteří mi to nabídnou.

Jste úspěšná operní zpěvačka po celé Evropě: Zpívala jste v Paříži, Londýně, Berlíně, Drážďanech…

…i v Americe, i v Japonsku.

Ano. Nicméně v českých divadlech jste zase tolik příležitostí neměla. České operní prostředí vám nebylo a není nakloněno?

Ono to začalo už tím mým slavně neslavným odchodem do NDR tenkrát před dvaatřiceti lety. Tady jsem příležitost nedostala, byla jsem tady zavedená jako opereťanda, jako muzikálová zpěvačka, ačkoliv ten potenciál byl, ale prostě nebyl poznat. A poznali ho právě v NDR, kdy jsem nastartovala velmi rychle kariéru v operním studiu: Bylo to na tři roky - a já jsem po dvou letech odcházela jako sólistka drážďanské státní opery a dva roky nato už jsem byla sólistkou v Berlíně. Jak tady šla kariéra pomalu, tak tam šla velmi rychle. Za hodně jsem jim vděčná. Když se otevřely hranice, tak mně se otevřely možnosti zpívat po celém světě. Což kdybych odcházela z Čech, tak by ty možnosti nebyly takové, jako byly v tom Německu.

Ale v devadesátých letech jste se vrátila a hrála Carmen v Národním divadle, dostala za ni Cenu Thálie…

…a tím to haslo.

Další role nepřišly?

Ne. Přišla tehdy Rusalka, o tom bych se tady nerada rozšiřovala. Ta nedopadla úplně ideálně, protože se u mě už tehdy objevil ten únavový syndrom, který mě potom v té dráze zbrzdil. Ale já si myslím, že speciálně pro umělkyni mého ražení existuje taková spousta možností, hlavně tím, že jsem zvyklá zpívat nejenom operu, ale i písně, tak se nemusím upínat jen na tu operu.

Co obnáší příprava na sérii představení kabaretu Wanted? Co musíte ve svém životě změnit?

Musím se hlavně soustředit jen a pouze na to. Nejenom, že tam zpívám, já tam i dost mluvím, možná že trošku vtipně využiju i svého tance, ale samozřejmě, chce to trénink a nejenom tělesný trénink.

Takže posilovna?

Posilovna, běhání, prostě co nejvíc tělo udržovat v kondici. Ale chce to udržovat v kondici i hlas, protože mě třeba za Velikonoce čeká šest představení. Takže dejme tomu denně dvě hodiny správně cvičit, navíc neustále se učit slova ve třech rozličných jazycích - v němčině, ve francouzštině, v angličtině.

Tyto všechny jazyky tam budete používat?

Všechny. Ve finále budu zpívat i Mackieho Messera v češtině. Musím se natolik připravit, až prostě půjdu na předpremiéru 11. dubna, abych si byla jistá se vším všudy. Protože, jak jste říkal, je tady celoplošná velká reklama, a když už na to lidi přijdou s velkým očekáváním, když jim toho tolik slibujeme, tak aby si z toho odnesli Peckovou v nejlepší kondici, Peckovou s hezkým hlasem a Peckovou, která jim prostě přiblíží obrovského génia Kurta Weilla.

Před lety jste se ostře vymezila proti koncertům tenorů na obřích stadionech, jakési popularizaci opery. Neměníte na to teď náhled, když se možná také přibližujete obyčejnějším divákům, nejen těm, kteří chodí do divadel a Rudolfin?

Já neznásilňuju muziku! To nejsou operní árie. Samozřejmě, že tam asi dvě jsou, protože - to záleží na tom, jak se právě na toho Weilla díváte. Ono je to s operou Kurta Weilla něco jiného, než si vybrat pár operních árií a jít s nimi na stadion.

To byste neudělala?

Ne.

Ani po těch letech? Neměníte na to názor?

Ne, neměním. Ani co se týče těch různých crossoverů na různé opery, jako byla Rusalka, jako je Carmen a podobně: Prostě lidi jdou na Rusalku a nedostane se jim toho, jak to ten Dvořák napsal, a vzniká na to strašně zkreslený názor. A ať se potom nedivíme, že lidé mají jinou sluchovou představu: Je to všechno zesilovaná hudba, akusticky neautentická. A lidé se na nás koukají skrz prsty, když jim předvedeme pravou Rusalku, a oni si myslí, že to tak není. Já se snažím muziku dávat tak, jak je, a neznásilňovat ji.

Začínala jste jako opereťanda, jak říkáte, v muzikálu v Karlíně. V posledních letech zpíváte se Spirituál Kvintetem, teď budete zpívat písně Kurta Weilla… Kam se budete chtít posunout dál? Zpívat šanson, jazz? Nebo zase ty muzikály?

Chci dělat krásné věci. Tím, že jsem si musela po té krizi znovu postavit hlas, najednou zjišťuju, že se mi objevuje v plné síle, jak to u mě bylo zvykem před patnácti lety. Najednou se začíná v hlase objevovat ta síla a krása, co tam byla před tou krizí. Jsem tomu hrozně ráda a ráda bych dospěla i do nějaké opery. Ale moc bych chtěla udělat Hello, Dolly!, paní Leviovou.

Celý záznam rozhovoru s Dagmar Peckovou si pusťte zde: