Článek
Jedním z prvních rozhodnutí prezidenta Václava Havla po nástupu do funkce před třiceti lety bylo vyhlášení rozsáhlé amnestie 1. ledna 1990. Zejména rozsah této amnestie byl později kritizován Havlovými odpůrci jako neuvážený a riskantní, přičemž kritici uváděli na podporu svých argumentů různé statistiky, poukazující na to, kolik propuštěných vězňů opět skončilo v kriminálech.
Ve skutečnosti byly počty takových propuštěných vězňů překvapivě nízké. Kritika též pomíjela, že Havlova amnestie v „revoluční situaci“ mohla být jen těžko srovnávána s pozdějšími amnestiemi Havla nebo prezidenta Klause.
Václav Havel, který sám prošel komunistickými kriminály, vězeňské prostředí pozdního komunismu dobře znal, a věděl tudíž, jak tenká linie vedla mezi vězněním za trestné činy, jako byly ty ekonomického rázu nebo třeba výtržnictví či příživnictví, a vězněním politicky motivovaným. Věděl, že komunistický režim ve snaze vyhnout se mezinárodní kritice často zavíral do vězení lidi z různých důvodů „nepohodlné“ pod záminkou částečně či úplně vykonstruovaných trestných činů, jako byla třeba zpronevěra. K takovým lidem patřili nejen otevření kritici režimu, ale i ti, kdo si nedávali z různých důvodů takříkajíc „pozor na ústa“ a režim se jim chtěl pomstít kromě vyhazovu z práce i další represí.
Další skupinu lidí tvořili ti, kteří se skutečně dopustili menší hospodářské kriminality, ale činili tak zejména proto, že i oni, stejně jako všichni ostatní, žili ve společenských poměrech, v nichž platilo heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. K těmto formám kriminality patřily různé způsoby „přilepšování si“ ze státního, kterého se dopouštělo mnohem více lidí, a kdy často záleželo na tom, zda byl ten či onen „chycen“. Anebo zda měl dostatečné politické krytí, aby se nad jeho jednáním přivřely oči. V Havlově amnestii těchto lidí se tak skrýval předpoklad, že ve svobodných hospodářských poměrech se motivy jejich jednání mohou změnit, protože drobná hospodářská kriminalita nebude už formou odporu proti režimu stojícímu na postátněném hospodářství.
Speciální kategorii, jak Havel sám často zdůrazňoval i v soukromých rozhovorech, tvořili Romové. Mnoho z nich bylo ve vězení kvůli příživnictví nebo za drobné hospodářské delikty, přičemž režim mnohé posílal do vězení i z preventivních důvodů. Havel zdůrazňoval, že právě s Romy – jejich ochotou pomáhat či empatií – měl ve vězení pozitivní zkušenosti.
Ve svém zdůvodnění amnestie podtrhl ještě další její aspekt: změnu poměrů. „Mění se poměry, chceme se rozejít se vším pokleslým komunistické justice,“ napsal.
Základní premisou takového uvažování přitom nebyl argument, že amnestii je třeba vyhlásit prostě proto, že padl jeden režim a nastoupil druhý, ale proto, že skutečné důvody, kvůli kterým komunistická justice posílala lidi do vězení, nebyly vždy stejné jako ty oficiální, přičemž nový režim neměl prostředky a aparát, který by dokázal rychle oddělit případy neoprávněného věznění od těch oprávněných.
Amnestie tedy byla vyhlášena s vědomím, že se určitý počet odsouzených znovu dopustí trestné činnosti. Zároveň byl v Havlovi i kus idealisty, jenž věřil, že svobodu ve svobodných poměrech dokážou možná i lidé, kteří se skutečně dopustili drobnější trestné činnosti, využít jinak, než kdyby byli propuštěni na „svobodu“ v komunistickém režimu.
Samotná amnestie se vztahovala na lidi odsouzené za úmyslné trestné činy na maximum dvou let vězení a lidi odsouzené za neúmyslné trestné činy na maximum tří let vězení. Některé vyšší tresty byly zkráceny o třetinu až polovinu. Zároveň Havel zastavil trestní stíhání lidí, kde hrozila maximální sazba tří let ve vězení. Amnestie se nevztahovala na lidi odsouzené za vraždy, loupeže a znásilnění. A také na recidivisty.
Celkově bylo v důsledku amnestie propuštěno v České republice 12 600 vězňů a dál nebylo stíháno 1200 obviněných. V celém Československu byl počet propuštěných 23 tisíc. K nim pak ještě přibývali postupně ti, kterým byly tresty zkráceny.
Navzdory celé řadě mýtů a argumentům kritiků amnestie se podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci z roku 1991 vrátilo do srpna 1990 do vězení kvůli spáchání trestných činů jen osm procent propuštěných vězňů v České republice a sedm procent na Slovensku. Do konce roku 1991 se do vězení vrátila jen čtvrtina amnestovaných, což značně zpochybňuje časté tvrzení Havlových kritiků, že amnestie zásadním způsobem zvýšila kriminalitu.
K možným nedostatkům či selháním zvoleného postupu patří jistý nedostatek komunikace vysvětlování důvodů amnestie, což bylo ovšem v kontextu revolučních změn pochopitelné. Široce pojatá amnestie, zdůvodněná nedůvěrou ke komunistické justici, také stála v částečném protikladu vůči jinak oficiálně přijaté kontinuitě s komunistickým právem. Pro mnoho lidí, kteří jinak byli příznivci nového režimu, bylo asi těžké pochopit, proč je coby gesto rozchodu „se vším pokleslým komunistické justice“ možná takováto velkorysá amnestie, ale není možné kupříkladu zakázat či omezit činnost strany, která byla za tento stav věcí odpovědná.
Amnestie tak sice v konkrétních důsledcích pomohla mnohým odsouzeným k novému životu ve svobodných poměrech, ale zároveň byla i jedním z dílků ve všeobecné schizofrenii nového režimu při nakládání s tím předchozím a jeho pohrobky.
Václav Havel se už k amnestii podobného rozsahu nevrátil. V roce 1993 vyhlásil po nástupu do funkce českého prezidenta amnestii jen pro nedbalostní trestné činy, a na svobodu se tak dostalo jen 130 lidí. V roce 1998, po svém dalším znovuzvolení, vyhlásil amnestii pro osoby, které byly poprvé trestně stíhány, nebo byly prvně odsouzeny za méně závažné trestné činy. Omilostněno tak bylo 955 obviněných a odsouzených.
Jedním z důvodů, proč Havel nerozšířil svoje amnestie z let 1993 a 1998 i na další kategorie vězňů, byla i opakovaná kritika rozsahu jeho amnestie z roku 1990, jakož i kritika některých z poměrně četných milostí, které během svého pobytu v úřadu udělil.
Přitom bychom mohli argumentovat, že jeho amnestie z roku 1990 byla vlastně úspěšná už tím, že podle již zmíněné studie Institutu pro kriminologii a sociální prevenci nepřispěla rozhodujícím způsobem k vzestupu kriminality v letech 1990 a 1991. Což je období, které by jinak většina amnestovaných strávila za mřížemi vzhledem k tomu, že se amnestie vztahovala primárně na úmyslné trestné činy s maximální sazbou dvou let. Tito lidé díky ní mohli začít nový život.
Jisté je, že našemu pochopení tehdejších událostí by dost pomohlo, kdyby se sociální historici pokusili zmapovat, třeba jen na vzorku tehdy amnestovaných, jaké byly skutečné důvody jejich uvěznění a dopady amnestie na jejich další životy.
Autor je politolog, v letech 1997 až 1999 působil jako ředitel Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky.
