V Budapešti vám skočí radostí kolem krku, bez roušky vás ale vyhodí ven

„Je to skvělý pocit být zase zpátky v práci,“ říká Eszter, zanícená průvodkyně maďarským parlamentem. Se skupinkou asi dalších dvaceti turistů jsme první skupinou, která po vynucené koronavirové pauze impozantní neogotickou budovou prochází.

„Mám pocit, že jsem po takové době všechno zapomněla, musela jsem si výklad zopakovat. Líbil se vám?“ ujišťuje se Eszter, když si během trasy krátce povídáme. U vystavených uherských korunovačních klenotů se žoviálně a srdečně zdraví s jedním z vojáků, který si utahuje z jejího transparentního obličejového štítu.

Já mám nasazenou roušku a každou chvíli si musím sundat brýle, které se mi neustále mlží. I tak se ale snažím vnímat monumentálnost parlamentu i erby, alegorické sochy a zlaté detaily, na které Eszter upozorňuje. Výstavní budova na břehu Dunaje má nové návštěvnické centrum, včetně nové trasy prohlídek. „Je to skvělé, že jste zase tady, nemohu najít ani ta správná slova,“ říká o návratu turistů prodavačka Valéria, která pracuje v prodejně parlamentních suvenýrů.

„Po třech a půl měsících jsme zase otevřeli. Jen musíme nosit tyhle roušky, to je nepříjemné,“ ukazuje si pak Valéria na zakryté tváře. „Je to docela vtipné, že všichni musíme mít tyhle masky,“ říká naopak průvodkyně Eszter. Naší skupinu průběžně upozorňuje na dodržování minimální vzdálenosti, sama pak vždy poodstoupí, jakmile se někdo z turistů ocitne nepatřičně blízko ní. Mezi dvacítkou prvních návštěvníků jsou hlavně Poláci a také Češi, kteří využili Husova svátku k prodlouženému víkendu v maďarské metropoli.

Svátku využily i Regina a Pavlína, které dorazily do Budapešti z Prahy nočním autobusem. Vyrážely už ve čtvrtek večer. „Byly jsme v Budapešti naposledy před rokem, a když to srovnáme, tak je tu minimum turistů,“ říká mi Pavlína na náplavce u Dunaje. Tam si večerního slunce s drinkem v ruce užívají v neděli mladí lidé spousty národností. Právě čeština tu jde slyšet dost často.

„Když jsem se bavila s místními, tak je ten nedostatek turistů docela štve. Když jsme včera navštívily jeden z místních podniků, tak nám barman skákal kolem krku a byl rád, že mohl uvítat první turisty po čtyřech měsících,“ popisuje Regina zážitky z pokoronavirové Budapešti.

A skutečně. Když jdu večer do turisty vyhledávané oblasti kolem Kazinczyho ulice, je tam mrtvo. Ve známém a navštěvovaném podniku Szimpla Kert je jen pár lidí, u barů se tam nestojí žádné fronty, je tam najednou i spousta volných míst k sezení. „Když jsem šla během zimních měsíců do Szimply, tak to bylo tak narvané, že se tam nedalo ani stát. Teď si můžete místa k sezení vybírat. Stejně tak i hudba teď hrála jen občas a jen v některých místech. Bylo vidět, že i obsluha za barem se nenadře a má spíše volnější režim,“ líčí aktuální zážitky ze Szimply Pavlína.

Lepší to ale není ani v ulicích okolo. Spousta bister zavřela, některá nastálo, některá podle vzkazu na dveřích jen dočasně. V nedaleké pasáži má kolem desáté večer otevřeno jen jedno italské bistro. Za pultem s těstovinami stojí jeho spolumajitel Alessandro. „Přežili jsme, ostatní tady ale takové štěstí neměli. Je to ale špatné, turistů je málo, tak 15–20 procent, my jsme na nich přitom závislí,“ dozvídám se od něj, když se dáme do řeči. Občas chodí na jídlo i Maďaři, prý ale málo.

Pomoc od státu je podle Alessandra nedostatečná. „Řekli nám, že nemusíme platit daně a odvody, ale že máme udržet zaměstnance. Jenže když máte jen 15 procent příjmů, je to nemožné… Teď se je snažíme podle možností nabírat zpátky,“ postěžoval si Ital na „nepomoc“. „Jsme už zavedení, snad vydržíme,“ dodává.

Zhruba na polovině kšeftů je pak rohová kavárna v jednom z vysokých činžovních domů ve čtvrti Belváros. Má to tu skvělou atmosféru, domy v úzkých ulicích se rychle mění a během pár let má většina nové fasády. „V tuhle dobu, kolem 10. hodiny, tu bývalo plno. Teď nás drží nad vodou maďarští hosté,“ říká mi kavárník a servíruje mi dokonalou snídani. Poloprázdno je i v nedaleké Velké tržnici. Možná je to tím, že je pondělí, otevřených turistických krámků by se tu ale dalo napočítat na prstech jedné ruky. Zájem je naopak o zeleninu a ovoce: melouny, třešně, maliny… Je to barevná a voňavá procházka mezi stánky.

Zákazníci mají v impozantní centrální tržnici nasazené roušky, stejné pravidlo platí i v ostatních obchodech a městské hromadné dopravě. „Když vejdeš bez roušky do obchodu v Česku, tak na tebe nikdo nekřičí, ale tady nás z obchodu H&M vyhodili. Ani jsem si nevšimla, že by to měli někde uvedené nebo vylepené,“ popsala mi už na dunajské náplavce zážitek s rouškou česká turistka Pavlína.

Na tramvajích, v metru i na autobusech a také na dveřích a výlohách řady obchodů ale jsou upozornění o zakrývání dýchacích cest vidět často. Když porovnám budapešťské ulice s vídeňskými, kam jsem zamířil jako na první zastávku středoevropské reportážní cesty, v maďarské metropoli jsou roušky vidět o něco častěji. Naprostá většina lidí ale chodí bez nich, případně je má pod bradou.

O uvolňování restrikcí dobře svědčí i to, že se znovu dá vykoupat v budapešťských lázních. Pod téměř dvoumilionovou metropolí vyvěrají desítky termálních pramenů a neužít si jich při návštěvě by byla velká škoda.

Na začátku července otevřely po koronavirové pauze menší turecké lázně Rudas, lázně Lukács nebo velké lázně Széchenyi. 15. července se otevírají lázně Dandár, venkovní lázně s plážemi už otevřely dříve. Ve všech provozech probíhá častější pravidelná dezinfekce, pro návštěvníky jsou k dispozici stojany s dezinfekčními prostředky. Nově se teď ale musí před vstupem do vody osprchovat a ve všech areálech nosit pantofle. Omezena je také otevírací doba. Zavřené zatím zůstávají Gellértovy lázně a lázně Király.

Pokud byste na lázně neměli čas a chtěli poznat město rychle a bez námahy, sedněte na některý z autobusů „hop on – hop off“, ale pozor – zatím jich jezdí málo a některé kanceláře jsou ještě zavřené. Podobně je to i s plavbami po Dunaji.

A jestli se chystáte užít výhled na město z Gellértovy hory, určitě si vezměte dostatek pití a vlastní svačinu. V horku jsem spoléhal na to, že si nahoře koupím limonádu a sním langoš. Jenže jsem se přepočítal. Ani jeden ze stánků u Citadely nebyl otevřený a celý vrch působil jako město duchů. Ostatně pokud nemáte rádi davy lidí a nevadí vám, že se občas budete muset spokojit s tou restaurací, která je zrovna otevřená, je teď pro vás Budapešť to pravé místo. Svou zvláštní, takřka středomořskou, trochu zašlou a trochu pořád vznešenou atmosféru totiž neztratilo ani při pandemii.