Článek
Úterní ráno v Ostravě začíná jako každé jiné. Syn Jany Adamčíkové, který je v první třídě, zrovna odešel do školy. „Bydlím tady hned přes cestu, naproti poliklinice, a slyším houkat sirény,“ říká mladá žena.
Modré majáky v blízkosti nemocnice nejsou nic neobvyklého. „Jenže tentokrát jsou slyšet nějak mnohem víc.“
Od tchyně se dozvídá o tragédii, čte kusé informace na internetu. Má strach o syna, vrah šesti lidí je stále na útěku.
Tichý stavební technik, který si podle sousedů nedávno koupil celosezónní lyžařskou permanentku na Chopok, ujíždí v šedém vozidle značky Renault.
Do hrobu si odnese děsivé obrazy z rána. Do čekárny plné lidí na traumatologickém oddělení ve třetím patře přichází po sedmé ráno. Vraždí chladnokrevně. Vytáhne zbraň se zásobníkem na šestnáct nábojů a oběť vždy zasáhne zblízka do hlavy nebo do hrudníku.
Kde je útočník?
Polikliniku zachvátí panika. Lidé křičí, zamykají se v místnostech nebo v rychlosti utíkají jen tak nalehko ven.
Policisté se o útoku dozdívají v 7:19. První jednotka je na místě za tři minuty. Přijíždějí další a další auta s majáky. Chaos. Zmatek. Panika.
Na místo přilétá ve vrtulníku speciální zásahové jednotka. Záchranáři vyrážejí na oddělení hned za policisty. Pět životů vyhasne přímo v čekárně, další na operačním sále.
Když je jasné, že útočník z areálu zmizel, zakuklení policisté s křikem vybíhají ven mezi sestry, které zrovna spěchají do přistavených evakuačních autobusů. Ty se schovávají mezi auty. „Hrůza. Něco takového jako dnes už nikdy nechci zažít,“ líčí jedna z nich.
Policejní psycholog vyvádí ven z budovy otřesené děvčátko.
Na některých odděleních jsou lékaři a pacienti zavření bez jasných informací. Hodiny se vlečou nekonečně dlouho. „Rozhlas, který je na každém pokoji, v každé místnosti, nic nehlásí,“ zlobí se jeden z doktorů, který si nepřeje uveřejnit jméno.
Na místě je velmi rychle krizový štáb, informace novinářům předávají šéfové nemocnice i záchranných složek.
Jana Adamčíková má hrozný strach o syna. „Přemýšlím, jak ho dostat ze školy. Bojím se, aby se něco nestalo i jemu,“ vypráví. V těch chvílích zároveň na internetu sleduje, co se děje s útočníkem.
Ten se rozloučí doma s matkou a vezme si život po honičce s policií v polích, jen pár kilometrů od hrůzného činu.
Největší panika v Ostravě pomíjí. Na odpolední směnu do pekárny naproti poliklinice míří také Monika. „Samozřejmě člověk přemýšlí v tramvaji, co se bude dít. Ale měla jsem jít do práce, tak jdu,“ popisuje.
Mohli jsme tam být všichni
V pekařství potkává také otřesenou kolegyni, která přiběhla odnaproti. „Máme totiž další pekárnu přímo v poliklinice. Nechala tam všechno zboží a utekla. Klidně jsem uvnitř mohla být já nebo někdo z rodiny,“ přemýšlí nahlas.
Krátce po poledni zaměstnanci před poliklinikou vyvěsí černou vlajku.
Po cestě do Pobaltí se v Ostravě zastaví také premiér Andrej Babiš. „Je to hrozná tragédie. Rodinám obětí poskytneme 300 tisíc,“ povídá novinářům a jen pár metrů od něj už lidé pokládají první svíčky k uctění obětí.
„Jsme Ostraváci a zdravotníci,“ líčí dva muži poté, co v tichosti zažehli svíčku. „Přímo na traumačce a v celé nemocnici máme známé. Je nepochopitelné, co se stalo,“ vypráví viditelně otřesení.
V té době je rušno také u věžáku na sídlišti, kterému místní říkají Pískové doly. Už vědí, že druhý nejhorší incident v historii má na svědomí jejich soused. Bydlel v jedenáctém patře věžáku s družkou. „Jsme malé sídliště, byl to můj soused, chodil sem do hospody. Příjemný, milý, vždy s úsměvem, podržel dveře, pozdravil, viděla jsem ho naposledy před třemi týdny. Sportoval, lyžoval, posiloval, chodil tady vedle do posilovny,“ říká pro server iRozhlas.cz Dana, která vede místní restauraci.
Sounáležité město teď nežije ničím jiným. „Velice hluboce nás to zasáhlo. Všichni na polikliniku chodíme k lékařům. Není před tím úniku. Mohlo to potkat každého z nás,“ dodává Adamčíková.
