Článek
Vy jste představovala 12letou Týnku. Jaké to pro vás bylo vtělit se do objektu sexuálního predátora?
Všechny tři holky jsme se jenom snažily vrátit se o pár let zpátky a zůstat co nejvíc samy sebou, jenom mladší. Ale ta příprava sama o sobě byla náročná v tom, že člověk vlastně nevěděl, na co se pořádně má připravit.
Říkáte: Vrátit se pár let zpátky, u vás to bylo o deset let. Z čeho jste čerpala? Vzpomínala jste třeba i na to, jak jste se bavila jako dítě?
Bylo zajímavé vrátit se do svého dětství, protože člověk si ho přece trošku zkreslí, vypustí nějaké vzpomínky. Ale my jsme se na to připravovaly tak, že jsme se sešly s reálnými 12letými děvčaty. A na nich jsme sledovaly, jak se chovají, co je zajímá, co sledují na sociálních sítích, ale třeba i jak komunikují na sociálních sítích. A kopírovaly jsme od nich ten styl.
Překvapilo vás, jak se dnešní 12leté holky chovají?
Překvapilo mě, že ztrácí třeba zájem o věci, o které jsem měla zájem já.
O co třeba?
Jak moc se přesouvají na sociální sítě a jak je pro ně důležité uznání na sítích. Což pro mě nebylo. Já jsem uznání na sítích nehledala. Protože jsem na nich tolik nebyla.
Nemůžete se zrovna dívat? Poslechněte si audio verzi rozhovorou.
Říkala jste, že štáb s vámi pracoval. Jak konkrétně? Říkali vám třeba, co říkat, jak to říkat, jaký slovník používat?
Když jsme nastoupily do ateliéru, kde jsme byly 10 dní, tak si nás převzaly rešeršistky, které z nás sundaly trochu takové břemeno. Ony ty profily zakládaly třeba tři měsíce dopředu, aby tam už bylo připraveno takové podloží, aby ty profily byly co nejvíc reálné. A předaly nám vlastně styl té komunikace. Říkaly nám, jak jako by odpovídala 12letá holka. A my jsme v tom pokračovaly. Ale potom na natáčení přišla sexuoložka a po prvních hovorech nám řekla, že jsme moc naivní a příliš stydlivé. Takže jsme to změnily, učily jsme se to za chodu.
Je třeba říct, že vy nejste herečka, studujete FAMU, je to tak?
Teď tam budu nastupovat.
Jak těžké pro vás byl hrát někoho jiného, podstatně mladšího?
Já jsem si vždycky chtěla v něčem zahrát. Ale že zrovna první herecká zkušenost bude tohle, to jsem nečekala. My holky jsme se inspirovaly i od sebe, koukaly jsme, jak to ta druhá dělá, vzájemně jsme se motivovaly. Člověk se to učí docela rychle, když těch hovorů má 20 za den.
Vy jste původně nevěděla, do čeho se ženete. Režiséři Klusák a Chalupová si pozvali na casting 23 děvčat. Souhlasila jste hned, když na vás vybalili, o co půjde?
Já jsem nejdřív nevěřila, že to je tak moc extrémní. Ale když mi řekli ty statistiky a čísla, tak jsem si říkala, jak je to možné, kde to vzniklo, kde to v tom tichu v zákoutí vybublalo. Váhala jsem, nebyla jsem si jistá, jestli se tomu všemu chci vystavit. Ale mám velkou důvěru v Báru a ve Víta, takže jsem věřila, že to mají dokonale propracované a že to bude mít velký smysl.
Vás tedy přesvědčili, ale co na to třeba říkali vaši rodiče?
Moji rodiče se to dozvěděli trochu později a byli v šoku. Chvíli si mysleli, že ti predátoři budou herci. A když se dozvěděli že ne, tak z toho byli v šoku. Ale sešli se právě s Bárou a s Vítem a uklidnili se, protože viděli, že to mají pod kontrolou.
Takže vám roli nezakazovali?
Tak už je mi 22, takže ne.
Nechci být až tak osobní, ale napadá mě, jestli máte přítele a jak jste to řešila i s ním?
Nemám.
Teď jsem podezřívavější a stydlivější
Přesto takhle intenzivní věc musela jistě, a pokud to tak není, tak mě opravte, změnit váš pohled na muže.
Určitě. Jsem podezřívavější a stydlivější. A vidím na daleko víc mužích nějaký postranní záměr i v situacích, které mi dřív přišly normální. Jsem hodně přecitlivělá na nějaké narážky a není mi příjemné flirtování.
Vy jste se po tom natáčení svěřila do péče terapeutům. Právě tohle s nimi řešíte?
Tam kolem toho filmu se děje spoustu dalších věcí. A pro nás tři je to velký tlak, i mediální. I to tam řeším, ale nejvíc ten můj pohled na muže. Ale s pomocí přátel a rodiny se to dá zvládnout.
Vy jste komunikovala přímo s reálnými predátory. Co se vám v tu chvilku, když jste si telefonovali, honilo hlavou?
Říkala jsem si, jestli jsem v nějakém snu, nebo jestli je to pravda. Říkala jsem si, jak je vůbec možné, že když opakuju několikrát, že mi je 12, takže ten člověk to neslyší. Nebo nezmění svoje chování, nepřestane. A cítila jsem se poníženě, jak moc jsem tomu muži jedno, jak moc je mu jedno, co cítím a co vnímám.
Takže z vás zůstalo pouze to tělo a duše zmizela?
Dalo by se to tak říct.
Našla jste odpověď na tu otázku, kterou jste si kladla, proč ti muži nepřestanou, i když jim opakujete, že je vám 12? Nebo jste jim v určité chvíli třeba i porozuměla?
No vysvětluju si to nějakými jejich komplexy a frustracemi.
„Očekávala jsem, že se setkám s velmi sofistikovaným zlem, s manipulací a vydíráním, ale musím říct, že jsem se setkala především s arogancí ze strany predátorů,“ řekla jste v Českém rozhlase. Co jste myslela tím sofistikovaným zlem?
Myslela jsem si, že to probíhá tak, že ta práce s obětí trvá několik měsíců. A že ti chlapi na nás půjdou velmi opatrně a pomalu. Je to paradoxní, ale myslela jsem, že si budou vážit toho, že na někoho natrefí. Ale ono to tak není. Všechno se tam děje velmi rychle. A ti muži často opouštějí konverzace, pokud jim nedáte, co chcete. A to značí, že těch dívek je dost, protože oni vědí, že si najdou jinou.
Vy jste s predátory absolvovala několik setkání naživo. Jak to probíhalo?
Bylo to za přítomnosti celého štábu, byly tam skryté kamery. My jsme měly v uších naslouchátko, tam nám říkali režiséři, když jsme byly v koncích, jak pokračovat dál. Všechno bylo velmi propracované, schované.
Předpokládám, že i vaše bezpečí bylo nějak zajištěno?
Vedle nás seděla ochranka, měla taky odposlech, kdyby náhodou zaznamenala nějakou třeba pasivní agresivitu.
Jak si po té zkušenosti vysvětlujete, že do toho děti jdou? Že si jsou schopné psát s někým cizím, kdo jim posílá sexuální náznaky i nepokryté nabídky, láká z nich intimní fotografie?
To je těžká otázka, nevím, jestli na ni dovedu odpovědět správně. Ale myslím, že vždycky ty děti nevnímají postranní záměry. Věří, že co se jim řekne, to platí. Další věc je, že není schopné dohlédnout tak daleko, jako kam až to může zajít.
Predátor tlačí, dokud nedostane, co chce
Takže v tom je samozřejmě nějaká naivita, důvěra. Řekla byste ale, že jde predátora podle něčeho poznat?
Myslím si, že se pozná tak, že je velmi nátlakový. I když jsem nereagovala na jeho zprávy, stejně se pořád snaží získat to, co chce.
Dá se říct, že to byly nějaké určité typy mužů, kteří obtěžují děti na internetu, nebo je najdeme mezi všemi skupinami?
Bohužel ta druhá možnost.
Přímo v traileru dokumentu se upozorňuje, že 60 procent českých dětí nemá s rodiči nějak limitováno, jak dlouho na internetu budou, co tam budou dělat. Že o tom děti s rodiči nemluví, je z vašeho pohledu ta největší chyba?
Právě tam vzniká zájmová bariéra, děti nemají potřebu řešit s rodiči to, co řeší ve virtuálním světě, což je podle mě škoda, protože přicházejí o společné téma.
Věříte teď po tom dokumentu, že třeba děti i rodiče budou opatrnější?
Věřím. Pro mě osobně to není jen opatrnost, ale i důvěra. Líbí se mi představa, že díky našemu dokumentu budou děti a rodiče spolu víc mluvit a svěřovat se a budou si bližší.
Zároveň s tím dokumentem budete jezdit po školách. Co byste tam dětem chtěla předat?
Nebudeme tam sami, budou tam různí odborníci, sexuologové, psychologové. Ale podle mě funguje těm dětem říkat, co se nám dělo v tom filmu. Co se dělo s našimi pocity . Myslím, že ty děti tomu nějakým způsobem rozumí.
A ten hlavní pocit, který si z toho celého tedy odnášíte?
Poznání sama sebe a zjištění, co chci a co nechci.
