Utěšovat se vtipem, že Sparta možná formu schválně utajila, je úsměvné

Už někdy v průběhu prvního poločasu se na Twitteru objevila trefná fanouškovská poznámka, že ačkoli koronavirus v uplynulých týdnech rozboural a změnil na planetě skoro všechno, Sparty se to zjevně nedotklo, protože hraje pořád stejně blbě. V té půli prohrávala o gól 0:1, konečný výsledek zněl 1:2. A dění a poměru sil na trávníku to plně odpovídalo.

No a tím bychom vlastně celé to hodnocení mohli hypoteticky rovnou uzavřít. Protože o nedostatcích sparťanské hry píšeme samozřejmě průběžně. A ony jsou tam v zásadě pořád. Z pozápasové věty trenéra Václava Kotala, že Sparta hraje s tím, co má, jsem si v hlavě dovodil jistý despekt, který skrývala, plus její možné nevyřčené pokračování, že očekávat některé věci od tohoto současného seskupení hráčů je nejspíš zbytečná ztráta nervů a energie. Že už nad nimi zlomil hůl a holt se musí počkat do léta, než se kádr překope.

Chápu, že teď ta úvaha zněla jistě leckomu jako laciný sarkasmus a rádoby vtipné kopání do poraženého. Jenže když jakýkoli ligový tým, a tím spíš ještě Sparta, není po celou sezonu – a to už pod třetím trenérem – schopen realizovat obrannou fázi týmu alespoň průměrně, což by včera dost možná stačilo na zabránění oběma inkasovaným gólům, tak už si pak jednoho dne prostě řeknete, že komu není rady, tomu není pomoci.

A není potřeba psát k tomu žádné mnohasetstránkové studie. Je to celé o jednotlivých situacích, které v lize prakticky každý řeší automaticky a obvykle bez větších potíží. Tedy kromě Sparty, která se v takových trivialitách utápí donekonečna.

O čem je řeč? No tak si ty inkasované góly vybavte. Kalvach najížděl s balonem na noze směrem do šestnáctky Sparty jako tank. Proč? Protože měl před sebou úplně volný plac. Sparťané jednak nebyli rozestavěni optimálně, jednak se prostě jen dívali, jak Kalvach běží, střílí a slaví gól. Že by se mu to někdo z nich pokusit znepříjemnit, nebo dokonce znemožnit, což je taková ta činnost, které se souhrnně říká „obrana“, tak ne, to se prostě nestalo. Na Spartě zdaleka ne poprvé a nejspíš ani naposledy.

Druhému gólu Plzně zase předcházel moment, kdy ještě poblíž středu pole nikdo z domácích nepovažoval za potřebné atakovat v klíčovém okamžiku Kovaříka, ten nabízené laskavosti využil a díky tomu vznikla pro Plzeň slibná situace – a z ní i branka.

Padla i proto, že sparťané před bránou prohráli ještě dva souboje o míč. A to se jim, zejména v prvním poločase, dělo neustále. Pokud jste ve srovnání se soupeřem viditelně výrazně pomalejší jak pohybově, tak i myšlenkově, ve smyslu čtení hry a odhadu, kam se balon posune nebo odrazí, tak logicky většinu balonů získává soupeř a buduje si na hřišti převahu. A ta plzeňská byla v první půli celkem zřetelná, úvodní gól z ní volně vyplynul.

Střed pole byl v těchto chvílích jasně pod kontrolou Plzně. Sparta se dopředu dostávala jen dlouhým nákopem. Po pauze už Plzeňští trochu přepnuli na „údržbu“, hráli na nízkou míru rizika a snažili se držet jednobrankový, pak dvoubrankový náskok. Sparta se sice v průběhu času přibližovala k plzeňské brance blíž a blíž, ale stihla nakonec už jen kosmetickou úpravu skóre.

To se jistě může stát, že se prohraje, jde o jeden výsledek ze 35 zápasů v lize. Jenže týmům, které se chtějí řadit k favoritům soutěže, asi těžko může stačit, že už se v přehledu výher, remíz a proher v ročníku dostali na bilanci 9-8-8, což je pro Spartu při její tradici, ambicích a rozpočtu naprostá katastrofa, ke které patří i průběžně devátá příčka v lize, jež z toho logicky vyvěrá.

Všechno se pořád ještě dá sérií vítězství napravit, alespoň natolik, aby se Sparta dostala na pohárové příčky: Od třetí, nyní jablonecké, ji dělí 8 bodů, na čtvrtou – libereckou – ztrácí 4 body. Do Evropy lze jít teoreticky i z příčky páté nebo klidně i z desáté, ten systém jsme nedávno celkem podrobně připomněli zde.

Zároveň je také dobré si uvědomit, že opravdu nikde není napsáno nejen to, že se Sparta dostane do evropských pohárů, ale ani do domácí ligové skupiny o titul. Asi je pravděpodobnější, že se tak stane. Ale Karviná, Teplice, Bohemians, Opava a Slovácko jí samozřejmě neodevzdají body na požádání.

Ano, je fakt, že sparťanská útočná síla by měla být údernější než u jejích zbývajících protivníků v základní části, jenže zároveň Sparta pořád disponuje velmi nestabilní a nespolehlivou defenzivní fází. A když se vůbec nemůžete spolehnout na obranu, sezona prostě nemůže dopadnout dobře. Víc gólů než Sparta inkasovalo dosud jen pět českých ligových celků. A z toho mimo jiné plyne zajímavé zjištění, že kdyby se tabulka nestavěla podle bodů, ale čistě hypoteticky podle počtu inkasovaných branek, patřila by Sparta do skupiny o udržení.

V reálném světě ji snad může těšit alespoň to, že na tyhle temné záchranářské linie má pořád ještě 5 bodů rezervu.

V globálu je to ale bezpochyby situace neradostná, a ať už sezona dopadne jakkoli, něco se změnit musí, Sparta se do středu tabulky nepropadla shodou nešťastných náhod.

Ten primární důvod tkví samozřejmě v tom, že inkasuje moc gólů, protože špatně brání. To už jsme nastínili. Spoustu branek dostala poté, co se někdo z obránců Sparty dopustil šílené individuální chyby. Kiksu takového, že jej profesionální fotbalista obvykle udělá nejvýš jednou za kariéru. A Sparta takových promáchnutí, netrefení nebo podběhnutí balonu, případně chybných, ale přitom snadných přihrávek, které jiní obvykle nekazí, nasčítala prostě kvanta.

Tyhle do očí bijící chyby, nad kterými všichni kroutí hlavou, vyvěrají z toho, že Sparta dlouhodobě celkově brání nedostatečně. Obrazně řečeno nechává k sobě „do baráku“ pořád otevřené dveře. A těmi dveřmi či vraty pak soupeři v mnoha zápasech chodí před sparťanskou branku v takových přečísleních, že jsou pak zadní řady Letenských přetížené, hlavně psychicky. A přetížená hlava dělá chyby. Sparta není schopna standardně odvádět poctivou defenzivní práci. A z toho pak plynou všechny další problémy.

Pozor, za trenéra Kotala se na tomto faktoru snažila výrazně zapracovat. Proti Baníku a Slavii došlo k celkovému zlepšení, včetně téhle části skládanky. Jenže vzápětí přišla koronavirová pauza, která celý proces přerušila, takže se teď sparťané prezentovali na trávníku div ne v roli školáků, co přes prázdniny mnohé učivo z hlavy prostě vytratili.

Negativní roli samozřejmě hrají neustálé změny ve složení obrany, které neumožňují, aby na své pozici někdo získal pocit jistoty a kontroly, který by pak v kabině blahodárně působil i na další jeho spoluhráče.

Ke každé změně může mít jistě trenér tisíc důvodů, ale na druhém rameni vah by pak při rozhodování neměly scházet právě faktory jako riziko nestability, nejistoty, nesehranosti. Neříkám, že Dávid Hancko nezahrál tentokrát dobře i na levém beku, kde ho trenéři proti Plzni viděli jako přínosnější variantu nežli Frýdka. Zahrál dobře. Ale tahle změna už při absenci Lischky přivolala automaticky nové kouzlo, tentokrát se zapojením Costy na stoperu. Tak schválně, jakou variaci či permutaci obranného složení si Sparta vymyslí pro zápas v Karviné.

Druhým, naprosto zásadním otazníkem zůstává, zda spolu ve středové řadě mohou hrát Bořek Dočkal s Guélorem Kangou. Zjednodušeně proto, že to jsou právě oni dva, co za sebou nechávají ty dokořán otevřené dveře neustále. Takže když to dělají spolu naráz, fučí tam o to větší, až neudržitelný průvan.

Ve středu poražený trenér Václav Kotal už měl tendenci hodnotit zápas tak, že soupeř měl prostě lepší efektivitu střelby, dal dva góly, zatímco domácí jen jeden, no tak se prohrálo. Odpovídala tomu ostatně i řada statistických ukazatelů, které byly vyrovnané, nebo dokonce mluvily pro Spartu.

Ve skutečnosti ale zvítězil konsolidovaný tým, vycházející z kvality kádru, jehož většina je dlouhodobě pohromadě čili sehraná na hřišti i mimo něj. A na ten kvalitní a veskrze solidní základ se v zimě ještě narouboval upgrade – zofenzivnění herního systému z dílny nového trenéra Adriána Guľy.

Hráči ho zjevně vstřebali úspěšně, protože na jaře jdou od vítězství k vítězství, čímž se snaží pořád znepokojovat i vedoucí Slavii.

Sparta je známá tím, že jí vstupy do sezon a půlsezon moc nejdou, úplně se neblýskla ani teď při rozjezdu restartu. I proto, že v řadě věcí, v nichž má tým typu Plzně už měsíce či léta naprosto jasno a fungují u něj automaticky, u Sparty se teď ani nedá říct, že tu skládanku teprve začíná stavět. Protože už asi tuší, že ji bude v létě naopak bourat a stavět zase. Jenže s fotbalisty, kteří v roce 2020 nevědí, že ve fotbale se také brání, natož aby to uměli a týmu pomohli, je to prostě složitá věc. Tím spíš, že některým za měsíc a tři dny končí smlouva.

Otázka, kdo bude hrát za Spartu v červenci, je ostatně také velmi zajímavá. Z devíti hráčů, jimž 30. 6. končí kontrakt nebo hostování, vyřešila Sparta snad zatím osud jediného, stopera Lukáše Štetiny, se kterým kontrakt prodloužila. Řada těch dalších v létě na Letné skončí, takže jejich ochota prodlužovat smlouvu o měsíc na dohrání posunuté ligy, může být dosti nejistá.

Podobně jako hledání odpovědi na otázku, jestli se Sparta s Plzní potká ještě jednou v nadstavbové skupině o titul, nebo už si vystačí jen s pohárovým semifinále, ve kterém se týmy mají utkat ve středu 17. června opět na Letné.

Spousta konspirátorů z fanouškovských kruhů má samozřejmě jasno, že došlo k dohodě na principu „3 ligové body Plzni, pohárový postup Spartě“, která by klubům v jejich aktuálním postavení aktuálně vyhovovala.

Jestli se takové hry v českém fotbale ještě roztáčejí, je otázka, na kterou vám samozřejmě všichni odpoví, že takhle uvažovat je úplný nesmysl a že lidé, co to šíří, žijí ve světě pohádek z pařezové chaloupky. No a mimo záznam vám samozřejmě může každý s prominutím nakecat, co se mu zrovna bude hodit. Třeba ke mně se doneslo, že se prý oba tábory o věci spolu zlehka bavily, ale žádnou dohodu neuzavřely.

Může to být pravda a nemusí. Ale kdyby byla, byl bych rád. Samozřejmě tak nějak obecně hlavně kvůli tomu, že člověk ze sebe jen nerad dělá pitomce. A do této kategorie by samozřejmě spadalo i naťukat všechna tahle písmenka, která právě dočítáte.

Ale chci být pozitivní a věřit tomu, že případné dohody „ligu za pohár“ a podobně jsou už opravdu spíše kapitolkou sice z nedávných, ale přece jen dějin českého fotbalu. Nebo alespoň věřím tomu, že pokud současná četnost takových dohod není nula, tak snad alespoň skoro nula.

Rozdíl ve sportovní výkonnosti obou klubů je takový, že by teď z 10 utkání Plzeň odhadem možná i sedmkrát vyhrála. Střílím to pocitově od boku, jistotu nemáte nikdy žádnou. Ale když má Plzeň sílu v pohodě Spartu porážet, zbavila by se nějakou takovou dohodou možnosti vyhrát domácí pohár, a to možná až zbytečně.

Pro řadu fanoušků Sparty jsou samozřejmě všechny tyhle úvahy i dobrým důvodem utěšovat se, že Sparta hrála proti Plzni ne zcela přesvědčivě jen proto, že to tak vlastně chtěla – a ve skutečnosti je mnohem lepší a konsolidovanější.

Pokud svému zraku mohu důvěřovat alespoň trochu, tak vězte, že opravdu není.