Článek
„Hladový člověk si raději koupí televizor než víc jídla.“ V Česku lidé nehladoví, přesto slavný citát nositele Nobelovy ceny za ekonomii Abhijita Banerjeeho vystihuje, jak zdejší spotřebitel zareagoval na největší zdražování od roku 2008.
Podle Českého statistického úřadu může za zvýšení cen v říjnu především globální nedostatek energetických zdrojů. Drahá ropa, plyn a elektřina se z pohledu spotřebitele podepsaly na cenách dopravy a bydlení, které v říjnu meziročně zdražily o 12, respektive sedm procent.
Pohled na účty od dodavatelů přinutil řadu postižených domácností šetřit, podle Banerjeeho pravidla ovšem hledaly úspory především na jídle. Jak informují statistici, tržby obchodů s potravinami mírně poklesly, proto také není divu, že ceny potravin ve srovnání s minulým rokem stagnují.
Češi ovšem nejsou chudí, ale zůstalo jim dost peněz z časů pandemické uzávěry, kdy nemohli nakupovat. Proto pořizují průmyslové výrobky pro domácnost včetně televizorů, případně se snaží obnovit šatník.
Neodrazuje je ani okolnost, že obchodníci reagovali na zvýšenou poptávku postupným zdražováním, které v případě oděvů už meziročně překročilo hranici 10 procent, v případě televizorů a dalšího vybavení bytu úroveň šesti procent.
Zdražování běžného spotřebního zboží zařadilo Česko k zemím, jako jsou Polsko, Rumunsko, Maďarsko a Litva – tedy do skupiny států, kde ceny od počátku covidové pandemie vyrostly v rámci Evropské unie nejvíc. Při obecném tlaku na vyšší ceny jsou právě tyto země nejvíc zranitelné. Jejich průměrná cenová úroveň zaostává o čtvrtinu, třetinu nebo téměř polovinu za evropským průměrem, proto se zde obchodníci přirozeně snaží zdražovat o to víc, aby se hladina vyrovnala.
Ani zprávy z Evropské unie nenaznačují, že zdražování v listopadu alespoň zpomalí. Meziměsíční inflace akcelerovala v říjnu na celém kontinentu průměrným tempem o 0,7 procenta a za pozitivní zprávu je možné považovat pouze údaj, že v Německu vyrostla jen o půl procenta.
