Úspěch Dejvického divadla? Jsme na sebe naladění, říká Melíšková

Celý rozhovor si můžete pustit v audiu:

Když jsi dostala prvního Českého lva, bylo to velké překvapení?

Já jsem tenkrát ani vůbec nevěděla, že jsou nějací Čeští lvi a že se tam takhle posílají filmy. Pro mě bylo najednou překvapení už to, že se to posílá do nějaké soutěže. A to se jmenuje Český lev.

A když jsi dostala toho úplně posledního za Vlastníky?

Tam už jsem byla v klidu. Je to vážně zážitek.

A z těhle čtyř, který je pro tebe nejdůležitější? Všechny jsou tedy za vedlejší role… za hlavní roli tě to teprve čeká.

To bych si přála.

Má pro tebe ale některý z nich speciální cenu nebo řekněme atmosférou?

Asi ten první, protože to byl opravdu šok, já bych v životě nevěřila, že bych dostala nějakou cenu, protože já jsem byla fakt úplně mimo. Já jsem o tom herectví nevěděla prostě nic. Neuměla jsem nic. Vlastně opravdu nic. Takže pro mě první asi byl potvrzení, že to dělám dobře.

Je Dejvické divadlo mačistické divadlo? Ty o tom mluvíš v jedné své replice.

Už ne, když odešel Miroslav Krobot, tak se to začalo lámat. S ním to skončilo (smích).

Jak to tam tedy vypadalo za pana Krobota?

Kluci se scházeli spolu a řešili věci spolu. A nás tam do rozhodovacího klubu nepozvali. A nám to bylo vlastně trošku líto, tak jsme se začali postupně ozývat.

A jak probíhalo to emancipování?

To si nevzpomínám. Nějak přirozeně, že jsme začali pracovat sami na sobě. A začali jsme postupně formulovat, co chceme, co bychom chtěli hrát. A postupně se to začalo lámat a teď si myslím, že už je to vyrovnané.

Kdo byl největší mačista, kromě pana Krobota?

To se takhle nedá říct. Ale měla jsem takové třenice s Ivánkem Trojanem.

Mně kdysi říkal David Novotný, že dokonce Ivan měl jenom svoji šatnu.

Tam je on, Hynek Čermák a Martin Myšička. To je takzvaná mistrovská šatna. A pak je „plebs“, ti jsou vedle. To je zbytek. A pak je dámská šatna, kam nikdo nechodí.

Takže mistři, pak je dobytčák…

A pak jsou ženy.

To je ale hezky rozdělené. To je pěkné. Když se bavíme o alchymii toho souboru. V čem je gró vašeho ansámblu?

Já si myslím, že nám jde všem o nějakou opravdovost, kterou hledáme sami u sebe jako jednotlivci, a potom chceme touhle cestou jít jako divadlo. To, co děláme, jak to děláme, jak k tomu přistupujeme, jaká témata si hledáme, je v tom vidět. A hodně si o tom povídáme. To, že se stal naším dalším šéfem Martin Myšička, což je jeden z nás, je také hodně nevšední.

A hodně tomu pomohl Mirek Krobot, který svým cítěním a svým záměrem chtěl udělat takovéhle divadlo, na které se budou stát fronty, a poskládal nás tak, jak nás poskládal. Nějakým způsobem jsme na sebe opravdu naladění a jde nám o nějakou tu pravdu na jevišti.

Je pro tebe důležité, že jste schopní se sejít ještě mimo práci? Neříkám, že se scházíte všichni a že to je takový pionýr.

To ne.

Pár jedinců, kteří se rádi vidí, a ještě to přesahuje tu práci. Potřebuješ to nebo jsi profík?

Ne, potřebuji to. Protože mě to s nimi baví, s kolegy, s kterými se scházím. A jak jsme napojení, nemusíš nic hrát, nemusíš se hlídat, když je ticho, tak je ticho a nehledáš žádná témata. A když se o něčem povídá, tak se fakt o něčem povídá.

Není to formální.

Ne, vůbec ne. Fakt se máme rádi, víme o sobě téměř všechno. Takže to by mi chybělo.

Kdy jsi byla poprvé na karlovarském filmovém festivalu?

Já mám pocit, že asi tak před 10 lety. Já jsem tam dřív moc nejezdila.

Vůbec jsi tam nejezdila?

Ne, vůbec. Většinou jsem vždycky v té době byla na dovolené, děti byly malé. Takže prvních 14 dní v tom červenci se odjelo pryč, takže jsem tam nebyla a teprve až takhle jsem tam začala jezdit.

Ale teď tam jezdíš ráda?

Teď jezdím ráda. Moc.

Co jsou pro tebe Vary? Je to víc o filmu nebo společenské?

Je to všechno dohromady. Jsou to filmy, večírky, i ti kamarádi a akce kolem. Pro mě je to všechno dohromady, nemám to vyhraněné.

Byla jsi někde na jiném filmovém festivalu než v Karlových Varech?

Minulý rok jsem byla v Monte Carlu. Byli tam za televizní tvorbu nominovaní Marta Issová, David Ondříček, Vašek Neužil. A já. Tak tam jsme potkali právě Patriciu Arquette a spoustu zahraničních hvězd. I Michael Douglas tam přijel.

Co Michael? Jaký byl?

Je skvělý, já ho zbožňuju. Už je jako dědoušek, ale grády tedy furt má.

A co festival?

Ono je to menší, je to festival televizní tvorby. Ale i tak jsme byli pozvaní k princovi Albertovi na jeho usedlost. A tam byla taková párty pro všechny, tak to byl také zážitek.

Ještě se vrátíme do Varů. Pro spoustu lidí, když se řekne Vary, jsou to večírky. Stačíš tam vidět třeba dva, tři filmy?

To jo. Teď si ale nevzpomenu vůbec, co jsem tam viděla… Vlastně film o Maradonovi, z toho jsem byla úplně nadšená.

Když tam jdeš do kina, je to proto, že to patří ke koloritu toho festivalu nebo tě opravdu zajímá, jak vypadá film z Nového Zélandu nebo z Finska nebo možná i třeba z Vietnamu?

To mě baví. A baví mě to sledovat s lidmi, kteří tam jedou vyloženě, protože jsou to fanoušci, kteří chtějí ten film vidět.

Jedou jenom na film.

A jedou tam prostě jenom na ty filmy, takže mě baví lidé, mě baví celkově lidé. Mě baví to sledovat ve filmu ty lidi. Mě baví sledovat okolí. Pak si s nimi povídám, protože nejsem večírkový typ, moc nepiju. Ale baví mě se tam s těmi lidmi poznávat, popovídat. Poslouchat jejich příběhy.

Stalo se ti někdy, že jsi dostala na festivalu v Karlových Varech nabídku?

Ne, to ne. Ale tady je to tak malý píseček, že o sobě všichni víme, takže to by byla náhoda.

Anebo by to musel být zahraniční producent.

Anebo by to muselo být tak. A to se nestalo.

Jaké máš ráda filmy?

Já mám ráda všechny žánry, nemám to vyhraněné. Mám ráda jak komedie, tak dramata, kde dojde k nějakému poznání, kde je nějaký oblouk, který ve mně zanechá nějaký dojem. Takovéhle filmy mám ráda.

Jsi příznivkyní českých filmů? Protože někteří tvoji kolegové říkají: „Já skoro na české filmy nekoukám.“ Kam patříš ty?

Moje děti koukají na staré filmy, jak na filmy pro pamětníky, tak na filmy jako Marečku, podejte mi pero! nebo Škola základ života. Tohleto oni vlastně „sjíždějí“. A co se týče současných českých filmů, tak tam se to vždycky rozkřikne, jestli to stojí za to vidět, jestli je to dobré. Občas mě zajímá, jak hrají moji kolegové. Takže to chci vidět tady z toho důvodu. Takže chodím i na české filmy.

Když vezmeš svoje role za poslední léta, a teď se bavíme i o těch televizních, za kterou rolí si nejvíce stojíš?

Já si stojím za vším, protože se snažím vybírat věci tak, že když cítím, že to je pro mě, tak to vezmu. A když se to třeba potom úplně nepovede, tak vím, proč jsem to vzala. Proč jsem do toho šla. A zatím mně to takhle vychází. Takže všechny ty role, které jsem hrála, měly nějaký význam, někam mě posunuly. Všechno pro mě bylo důležité.

Žádný kostlivec.

Možná nějaké Zázraky života, takový seriál na Primě. Tak to jsem vzala a nešlo to.

Kláro, já tady našel jeden článek: „Ošklivá jsem si připadala zhruba do 35.“ To jsi myslela vážně?

Jo.

Fakt jo?

Já jsem byla ještě třeba ve 25 fakt taková tlustá, oplácaná a připadala jsem si nehezká. A teprve se to začalo lámat opravdu až kolem těch 35, možná až 40 let. Od té čtyřicítky dál mně to přijde jako neskutečný život.

A tím pádem sis i jako herečka dřív méně věřila?

Stoprocentně. A podle mě i tím pádem jsem nepřitahovala vůbec role, protože jsem fakt začala hrát až od těch asi 35, do té doby jsem si nevěřila. Pak se to teprve začalo nějak lámat.