Uprchlíci znovu přijdou, jde jim o život, varuje Lékařka bez hranic

Dramatické záběry, dramatické osudy tisíců lidí. To vše je spojené s vyklízením uprchlického tábora nedaleko Calais. Tábora přezdívaného Džungle. Velmi dobré informace z místa má organizace Lékaři bez hranic, která v těchto místech intenzivně zasahuje. Seznam Zprávy ve svém studiu přivítaly paní Lucii Brinzanik právě z Lékařů bez hranic.

Má smysl vyklízet tábor u Calais? Ptám se z toho důvodu, že celá řada běženců tvrdí: My se nesmíříme s přesunutím do dalších ubytovacích zařízení ve Francii. Chceme do Velké Británie a bránou do Velké Británie je právě Calais...

Situace v Calais je dlouhodobě neudržitelná. Hygienické podmínky jsou velice špatné, lidé žijí v nelidských podmínkách, takže umožnit jim lepší život, humánní podmínky, přístup k zdravotní péči je potřeba. Je to nezbytné.

Francouzské úřady se vlastně o tábor nestaraly. Uprchlíci tam neměli mediátory, neměli konzultanty nebo sociální pracovníky. Obyvatelé Džungle nebyli informováni o tom, jaké kroky musí podniknout, kde se musí registrovat, nebo vůbec co mají dělat, jak dál a jak se svým životem naložit.

Vyklizení Džungle, likvidace toho nejhoršího z uprchlického tábora, je bod a. Co je podle vás ten bod b? Co je správným řešením pro lidi, kteří se snaží dostat do Velké Británie?

To je těžká otázka. My Lékaři bez hranic jsme přesvědčeni o tom, že by každý, kdo utíká před válkou, měl mít právo na azyl a vůbec na to, aby mohl začít azylové řízení. To je základní lidské právo pro každého uprchlíka.

Ovšem jde o to, v které zemi požádají. Je zjevné, že se snaží požádat ve Velké Británii, s ničím „horším" se nesmíří. Nebo si myslíte, že se je podaří přesvědčit o tom, aby si podali žádost třeba ve Francii?

Spousta lidí, se kterými mluvíme, se snaží dostat do Velké Británie z toho důvodu, že tam mají rodinu nebo příbuzné. To je jejich primární cíl. Snaží se být s rodinou, ať už jde o dospělé nebo o mladistvé, kteří jsou ještě v delikátnější situaci, protože jsou zranitelnější a potřebují mít někoho dospělého vedle sebe.

Ano, právě možná až 1500 osob, které byly v takzvané Džungli, jsou děti a mladiství. Alespoň to o sobě tvrdí. Podvádějí někteří z nich? Aby získali lepší přístup k azylovému řízení? K sociálnímu zajištění?

Je to velice těžké zobecnit nebo říci v nějakých číslech, protože jsou to vlastně všechno odhady a je problematické i to, jakým způsobem je vůbec věk zjišťován, jak je určováno, kolik je komu let.

Ti dotyční nemají doklady?

Často nemají doklady a také francouzské úřady k tomu přistupují tak, že věk určují třeba na základě vzhledu a doklady často neberou v potaz. Takže je velice těžké vůbec určit, jakého jsou věku. Naši kolegové s mladistvými pracují, pracovali v Džungli, v této době ještě pracují. Přespávají ve speciálním zařízení pro mladistvé. Takže ano, jsou tam mladiství. Ty počty je velice těžké určit.

Jsou skutečně velmi ohroženou skupinou?

Patří mezi ohroženou skupinu. Děti a mladiství jsou ohroženou skupinou v tom smyslu, že nemají vedle sebe nikoho, kdo by je ochránil před třeba pašeráky, gangy, jsou vlastně odkázáni sami na sebe. Jsou zranitelnější i fyzicky a vůbec v té situaci, v jaké se nacházejí.

Lékaři bez hranic jsou velkými kritiky toho, čím se vlastně Evropská unie chlubí. Smlouvy s Tureckem o navracení migrantů, smlouvy, která velmi výrazně omezila přesuny běženců z Turecka do Evropy. Z jakého důvodu vy tuto smlouvu odmítáte, velmi rezolutně odmítáte?

Uprchlická krize v Evropě pro nás není novinkou. Itálie a Řecko už několik let volají po pomoci, situace je „vidět" jenom poslední zhruba dva roky, kdy se příliv uprchlíků zvýšil a dostal větší pozornost. Situace je to ale dlouhodobá. To je asi první výchozí faktor.

To, že Evropa dlouho zavírala oči před tím, co se děje a nechávala tak trochu Itálii a Řecko samotné, tak to je jako další bod, který k tomu přispívá. Zásadní věc je, že Evropa se vlastně snaží za své brány odsunout lidi, které podle mezinárodního práva mají nárok na azyl, protože utíkají třeba před válkou. Takže jakoby deleguje svou odpovědnost jiné zemi, která by tuhle odpovědnost měla nést. Jsou země, které jsou mnohem více postiženy uprchlickou krizí, třeba Libanon. Z deseti milionů obyvatel čtvrtina jejich obyvatel, dva a půl milionu, jsou uprchlíci. A nějakým způsobem se snaží s tou situací vypořádat. My si myslíme, že Evropa má prostředky na to, aby tu situaci řešila dlouhodobě a řešila ji humánně a dostála si svých závazků vůči lidem, kteří hledají pomoc.

V tomto roce klesl počet uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy. Nicméně je stále vysoký. Chystá se na nás, přichází další velká uprchlická krize toho typu, jaký jsme zažili v roce 2015?

Opět, jak říkám, uprchlická krize není novinkou. My pracujeme po celém světě a pracujeme v mnoha uprchlických táborech, v zemích, které čelí mnohem většímu počtu uprchlíků. Na světě je 65 milionů lidí na útěku, takže je to zlomek toho, co do Evropy vůbec přichází, nebo přicházelo. Situace se dlouhodobě zhoršuje právě s tím, jak eskalují konflikty po celém světě a jak lidé prchají před válkou, pronásledováním. Dokud se nebudou řešit věci v místě, odkud lidé utíkají, tak budou utíkat dál, protože jim jde o život.

Jednou ti lidé zabuší na brány Evropy?

Ano, přesně.