Článek
V roce 1912 rakouský fyzik Viktor Franz Hess vystoupal z Ústí nad Labem se svým balonem do výšky pěti kilometrů a měřením potvrdil kosmické záření. Objev, za nějž dostal Nobelovu cenu, učinil mimo jiné díky vodíku ze zdejší chemičky.
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Baterie kompresorů se zde využívala ke stlačování vodíku pro ztužování rostlinných olejů na pokrmové tuky. Budova, v níž se nacházely, jde do demolice a historici si museli cennou památku vybojovat.
„Hrozilo, že se unikátní technická památka nenávratně ztratí z regionu, kde fungovala od konce devatenáctého století. Majitel objektu si ale uvědomil, jakou historickou cenu technologie má a kontaktoval nás. Tehdy začal příběh její záchrany,“ říká historik Martin Krsek.
Demolice měla být hrazena z peněz utržených v kovošrotu za staré železo. Částka utržená za kompresory a transmise by dosáhla více než 500 tisíc korun. Historici se obrátili na veřejnost a požádali o finanční podporu, která by demoliční firmě vynahradila nejen ušlé prostředky za výkup železa, ale také náklady na šetrnou demontáž strojů. Projekt podpořila firma Sem.en Energy ve spolupráci s ČVUT v Praze.
Vodík začal v Ústí and Labem produkovat Rakouský spolek pro chemickou a hutní výrobu v roce 1897. Tehdy chemička zavedla do výroby převratný vynález vlastní produkce – ústeckou zvonovou elektrolýzu. Při rozkládání roztoku soli elektřinou vznikalo jako odpad množství vodíku. Z počátku našel jen primitivní užití jako přísada do svítiplynu pro osvětlení města. V roce 1913 ale započalo moderní systematické zužitkování tohoto hodnotného plynu.
Obří firma na výrobu mýdla postavila mezi svým areálem na Střekově a spolkem vodíkovod, který překonával Labe přes železniční most. Schichtovy závody plyn dovedly do čerstvě postavené ztužovny tuku, která byla první na pevninské Evropě.
„Firma Johanna Schichta vyráběla pokrmové rostlinné tuky a dodávala margarín na trh Rakousko-Uherska coby levnou a výživnou náhražku másla. V roce 1903 představila slavnou značku Ceres, která je známá dodnes,“ říká muzejník Martin Krsek.
Srdcem ztužovny byla kompresorovna, kde baterie obřích kompresorů stlačovala vodík pro ztužování rostlinných olejů v pokrmové tuky. Historické zařízení bylo v denním provozu do konce osmdesátých let 20. století, kdy jej nahradila nová kompresorovna. Historicky cenné stroje se dochovaly až do současnosti, protože byly udržovány jako záložní.
