Unikátní Baťovo město. Čím udivují jeho skvosty?

Cihly, sloupy, kostky. Tak by se dala shrnout zlínská baťovská architektura. Je kombinací evropského funkcionalismu se stavěním z cihel, které Tomáš Baťa odkoukal v USA. Mísí se v něm úsporná typizace s urbanismem zahradních měst. Tento model baťovci vyvezli i do několika zemí Evropy – „malé Zlíny“ lze najít na Slovensku, v Nizozemsku, Švýcarsku, Francii a Chorvatsku. Hlavní podíl na podobě města měli architekti František Lydie Gahura, který by se letos v říjnu dožil 130 let, a o deset let mladší Vladimír Karfík. Většina zásadních staveb vznikla až po smrti Tomáše Bati, za éry jeho nevlastního bratra Jana Antonína.

V létě 1932 zahynul v letadle Tomáš Baťa. Pro jeho firmu i pro Zlín, jehož byl starostou, to byla rána. Osobnosti, která z městečka vybudovala sídlo mezinárodního významu a dala zde práci 20 tisícům lidí, se proto místní rozhodli vzdát hold stavbou památníku. Dostal tvar budovy a čestné místo nad centrem města. Z pohledu dnešních předpisů je neuvěřitelné, že rok od Baťovy smrti už byl památník hotový. Architekt Gahura na něj použil baťovský opěrný systém, ale vynechal zdivo. Vytvořil tak odhmotněný krystal, který se stal vrcholem baťovské architektury. Je moderní verzí toho, o co se snažila gotika – maximálně prosklené stavby bez zdiva, jen s opěrným systémem. Že to není náhoda, dokládá použití matného katedrálního skla. Za socialismu byl památník nevhodně přestavěný na filharmonii, před dvěma lety se dočkal obnovy do původního stavu. Interiéru dominuje kopie Baťova letadla a schodiště ve tvaru písmene Z.

Přezdívka mrakodrap se u 77metrové budovy zdá být nadsazená. Ale v roce 1938, kdy bylo sídlo firmy Baťa dokončené, to byla nejvyšší česká budova a druhá nejvyšší moderní budova v Evropě. Nechal ji vystavět Jan Antonín Baťa, toto dílo Vladimíra Karfíka se řadí k vrcholům české meziválečné architektury a je hlavní dominantou města. Opakuje se zde bílá konstrukce s cihlovými vyzdívkami, stavěná rychlostí jedno patro za deset dní. Interiér je ve stylu art deco, střešní terasa připomene stavby Le Corbusiéra. Budova byla výjimečná i technologiemi. Byla zde klimatizace, okna se myla z pojízdné plošiny, jedno patro zabíral sálový počítač. Nejzajímavější je pojízdná kancelář šéfa v podobě výtahu. Jan Baťa ho však kvůli emigraci údajně nikdy nestihl použít.

V roce 1935 uspořádala firma Baťa mezinárodní soutěž na nové typy domků. V porotě byli mimo jiné i Le Corbusiér, Bohuslav Fuchs a Pavel Janák. Podle příkladu sídlišť ve Stuttgartu nebo v Praze Na Babě firma nechala čtyři vítězné projekty postavit ve vzorové kolonii U Lomu. Dva domky od architektů Erika Svedlunda a Antonína Vítka ovlivnily další baťovskou výstavbu. Dům architektů Benše a Jecha se nedočkal dalšího uplatnění, stejně jako ten od Vladimíra Karfíka, v němž sám architekt bydlel.

Baťovské domky mají velkou hodnotu jako celek. Ve Zlíně je jich přes dva tisíce a patří k tomu hlavnímu, co městu dává osobitý ráz. Stavba obytných čtvrtí začala v roce 1920 a trvala 20 let. Vystřídalo se v nich mnoho typů od různých architektů, většinou dvojdomků. V nejstarší Letné, na jejímž plánu pracoval i Jan Kotěra, převažují čtyřdomky. Čtvrti Zálešná a Podvesná jsou v rovině a řazené do jednosměrných, po americku číslovaných ulic. Díly a Lesní čtvrť stojí ve svahu a díky stavbě na vrstevnicích se ušetřilo na terénních pracích. Obyvatelé měli na svou dobu obrovský komfort, dokonce s rozvozem potravin. Čtvrti jsou protkané ulicemi a chodníky, vytváří se tím bludiště plné romantických zákoutí. Domky dnes už nevyhovují životním standardům, proto si je lidé přestavují a zateplují. Díky památkové regulaci si čtvrti udržují původního ducha.

Manažeři firmy Baťa měli lepší ubytování než běžné domky. Jejich vily se ostatnímu Zlínu vymykají, drží se spíše tradicionalismu. Tomáš Baťa bydlel ve vile, na jejíž úpravu si najal Jana Kotěru. Dnešní zjednodušený vzhled je výsledkem nedokonalé rekonstrukce po socialistických zásazích. Zajímavější architekturu představují čtyři vily od Vladimíra Karfíka, každá v jiném duchu. Dominik Čipera chtěl anglické sídlo, Hugo Vavrečka měl rád Kotěrovy stavby, Josefu Hlavničkovi se líbil kolonialismus a Jana Malotu přitahoval porýnský předhitlerovský styl. Autorství skromnější vily Jana Antonína Bati v kotěrovském duchu se připisuje architektu Gahurovi či firmě Zlámal a Ptáček.

Stylově ojedinělá je drobná Gahurova stavba ve čtvrti Kudlov. Kapli svatého Václava vysvěcenou v roce 1929 architekt navrhl ve stylu cihlového funkcionalismu. Střet vertikál a horizontál svědčí i o inspiraci hnutím De Stijl. Nedaleko kaple měl Gahura i vlastní dům, dnes ve špatném stavu.

Úspěch firmy Baťa hodně stál i na schopnosti bleskové expanze. Pomohl jí v tom stavební systém odlévání betonových stropů a sloupů do bednění používaný od roku 1924. Umožňoval postavit pětipodlažní tovární budovu jen za čtyři měsíce. Založený byl na síti 6,15 × 6,15 metru, převzaté z USA, která poskytla dost pevnou konstrukci, ale úspornou na materiál. Stejný systém se začal používat i na veřejné stavby – od škol a obchodních domů přes společenská střediska a filmové ateliéry až k hotelům, internátům či nemocnici. Bíle omítnutá konstrukce zůstala viditelná, proto se někdy zlínská architektura řadí ke konstruktivismu.

Některé výrazné stavby v baťovském duchu pocházejí až z doby po druhé světové válce. Je to díky kontinuitě dále fungujícího stavebního oddělení podniku Baťa, později Svit a Centroprojekt. Vybombardovaná továrna se obnovovala díky novým budovám Jiřího Voženílka či Vladimíra Kubečky. Miroslav Drofa využil baťovskou konstrukci na stavbu tří bytových domů. Na ně navázal Jiří Voženílek kolektivním domem, který se zařadil k nejúchvatnějším stavbám Zlína. Vladimír Karfík přidal zimní lázně. Velmi působivé jsou i tři vily architekta Zdeňka Plesníka – pro cestovatele Zikmunda a Hanzelku a pro skladatele Zdeňka Lišku.