Článek
Britský komik Sacha Baron Cohen opět vytáhl ze skříně kostým kazašského reportéra Borata Sagdiyeva. Nenápadně, prakticky v utajení natočil začátkem letošního roku druhý díl svého pravděpodobně nejslavnějšího filmu „Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu.“ Od jeho premiéry uplynulo takřka 15 let a za tu dobu se změnilo hodně věcí – nejen v Americe, ale i ve světě. Co se ovšem nezměnilo, tak je Baron Cohen. Což má své klady, ale i zápory. A v případě druhého Borata bohužel převládají hlavně zápory.
Na úvod je třeba si připomenout, proč byl filmový Borat v roce 2006 takovým zjevením a dodnes zůstává jednou z nejlepších komedií 21. století. Dokumentárním stylem natočený snímek pojednával o cestě kazašského reportéra, který se při svém putování po Spojených státech s nepředstíranou naivitou podivuje mnoha civilizačním výdobytkům nejmocnější země světa, například feminismu a gay průvodům. Nic netušící aktéry pak po vzoru skryté kamery konfrontuje s otevřeně antisemitskými a tmářskými názory, což má za následek množství kultovních okamžiků, z nichž nejslavnější je vypískání Borata rozlícenými diváky po zpěvu kazašské hymny na rodeu.
Dodnes nepřekonaným způsobem se zde povedlo skloubit hrubozrnné, místy až fekální, verbální i nonverbální vtipy s přesně mířenou a osvěžující společenskou satirou, která podle mnohých odhalovala pravou povahu středostavovských Američanů, navenek zastávajících běžné názory, avšak v nitru uvažujících bigotně, rasisticky a homofobně. Jedná se však o mýlku.
Pokud se na Borata díváme pozorněji, vidíme u jednotlivých respondentů vesměs rozpaky, nikoliv horlivý souhlas s cizincovými bizarními řečmi o méněcenných ženách nebo židovském spiknutí. Lidé vesměs přikyvují, protože nechtějí hosta zahanbit, případně se nechtějí dostat do trapné společenské situace, pokud by si dovolili oponovat. Tato slušnost a zdvořilost, mnozí by řekli až ustrašenost a bázlivost, byla právě tím, co vedlo k ojedinělé bezprostřednosti účinkujících, a tím i ke skvělým gagům.
Několik takových scén najdeme i v novém Boratovi. Vesměs jde o ty nejvíce over-the-top vtipy, které zaskočí i diváky zvyklé na Cohenův styl humoru. Zatímco „menstruační tanec“ je spíše z ranku extrémních vizuálních gagů, rozhovor Borata, převlečeného za karikaturu Žida s obřím protetickým nosem, se starou židovskou dámou, která přežila holokaust, je svým způsobem snad ještě drastičtější. Jedná se bohužel o jedny z mála světlých momentů.
Druhý díl však působí, jako by Baron Cohen uvěřil dezinterpretaci o temných zákoutích americké národní povahy. Po zvolení Donalda Trumpa a celkové polarizaci americké společnosti se ostatně není čemu divit. Přímo se nabízí, aby se Cohen se štábem vydal do amerických zapadákovů a podal zprávu o zemi, v níž kypí antiliberální revoluce.
Namísto toho Baron Cohen naráží na zeď ostentativního nezájmu a krčení rameny. Když chce nechat na dort napsat hanlivý antisemitský vzkaz, cukrářka to bez mrknutí oka udělá. Když se na pouti prochází se svou filmovou dcerou uvázanou na vodítko, nikdo se ani neotočí. Nezábavné scény, které by v případě prvního dílu s největší pravděpodobností skončily ve střižně jako nepodařené záběry, kdy se nepodařilo kolemjdoucí přimět k zábavné reakci, nyní naopak tvoří většinu obsahu.
Další kámen úrazu tkví v samotné postavě Borata, z něhož se stala podobná celosvětově rozpoznatelná popkulturní ikona jako například z Mr. Beana. Těžko pak může na veřejnosti vystupovat „inkognito“ jako před 14 lety, jelikož ho lidé okamžitě poznají. Proto se Baron Cohen na mnohá místa vydává i v převlecích za běžné Američany. Tím se ovšem připravuje o kontrast „našinců“ a „cizinců“.
Baron Cohen se rozhodl udělat nejnovější snímek dějově sevřenější, než tomu bylo v případě prvního dílu. Dochází však k nepříliš žádoucímu posunu, kdy se z postavy Borata, která výborně funguje v krátkých vypointovaných scénkách, stává plochá figura s city a nepřesvědčivým vývojem. Na tento svůj tvůrčí limit už Baron Cohen narazil v případě filmových předělávek svých dalších dvou známých alter eg, rappera Ali G a homosexuála Brüna, a jak vidno se nepoučil.
Druhý Borat si odbyl premiéru minulý pátek na streamovací platformě, jen pár dnů před americkými volbami. Není to náhoda. Snaží se být citelně političtější než první díl, což potvrzuje i závěrečný titulek „Běžte volit, nebo budete popraveni!“ Navzdory výbušné pasáži s Trumpovým právním poradcem a bývalým newyorským starostou Rudym Giulianim, o níž se bude nejspíš dlouho mluvit, jako prodemokratický apel vyznívá film naprázdno.
Může za to i určitá jednostrannost, vzhledem k volbám patrně úmyslná. Baron Cohen si totiž jako cíl svého humoru vybírá z politické scény pouze republikány, ačkoliv i mezi stereotypními demokraty by se určitě našly vděčné terče, jako to předvedl v minisérii Who is America, v níž s gustem parodoval i městské ultraliberály. Paradoxně, právě pomyslní zástupci z jasně protrumpovského tábora – členky Republikánské strany nebo dva stoupenci konspirační teorie o tom, že Hillary Clintonová pije krev dětí – se ve filmu ukazují jako ti nejzdvořilejší a nejlaskavější. Sám Cohen přiznává, že se snažil ovlivnit hlavně voličky, avšak je otázkou, nakolik se mu to povedlo.
Doba se totiž změnila. První Borat vznikl na sklonku éry, kdy hlavním zdrojem zábavy a informací pro většinu populace byla stále televize. Obsah byl normalizovaným všeobecným konsenzem, stejně jako názory ve společnosti. Přesně se vědělo, co je přípustné a co není. Borat proto svou obhroublostí a záměrným porušováním všech myslitelných tabu zákonitě vybočoval.
To už dneska neplatí. Informační tok se přesunul na sociální sítě, což vedlo k naprosté názorové fragmentaci. Lidé se stali otupělejší vůči všem projevům rasismu i autoritářství, na což ostatně velmi hlasitě upozorňuje i Baron Cohen ve své loňské výzvě technologickým gigantům. Čáru přes rozpočet pak udělalo zvolení Donalda Trumpa, který svými názory i chaotičností překonává vše, co by mohl Baron Cohen kdy vytvořit. V okamžiku, kdy je nejmocnějším mužem světa člověk, který „chytá ženské za číču“, bude i sebelepší komik se svými nápady pozadu. A právě druhý Borat je důkazem, že fikce už realitu stěží dožene.
