Unavený a naštvaný? Do takového stavu se nechci dostat, říká před atletickým MS nový šéftrenér

V minulosti jste působil mimo jiné jako kondiční trenér fotbalistů pražské Slavie. Jak velkou radost vám dělají současné výsledky sešívaných?

Strávil jsem ve Slavii necelých dvanáct let a za tu dobu jsem si ke klubu vytvořil určitý vztah. Jsem rád, že se jim teď takhle daří a přeju jim to.

Svěřenci Jindřicha Trpišovského jsou mimo jiné obdivováni za jejich aktuální fyzickou připravenost. To vás musí jako experta na kondiční přípravu jistě těšit, že?

Do kondiční přípravy současného týmu už samozřejmě nevidím. Nicméně je evidentní, že kádr je skvěle fyzicky připravený. Souvisí s tím ale už samotný výběr hráčů, které si trenér Trpišovský přivedl. K tomu potřeboval nemálo finančních prostředků, což je velký rozdíl oproti stavu, kdy jsem ze Slavie v roce 2012 odcházel. Tehdy to byla hodně hubená léta a hráči z klubu především odcházeli.

Vy takovou možnost u reprezentace nemáte, ale přesto, kdybyste si mohl poskládat podle svého atletický tým, kdo by v něm rozhodně nechyběl?

Pokud by mi šlo o momentální výkony, tak by se stačilo podívat do světových tabulek. Takhle by se dali vybrat například američtí koulaři. Pokud bych si ale měl vybrat jen jedno jméno, tak by to byl polský tyčkař Piotr Lisek.

Atletický svaz přišel s vaším představením jakožto nového reprezentačního šéftrenéra na konci července. Jak se vám zatím daří odprostit se od fotbalového prostředí?

Ve fotbale jsem působil opravdu dlouho, mám v něm stále spoustu kamarádů, takže se od něj úplně odstřihnout nechci. Český atletický svaz navíc sedí hned vedle FAČR, takže se s některými lidmi potkávám na obědě. Zpřetrhat veškeré vazby ani není podle mě zapotřebí. Kontakty a přátelské vztahy se hodí vždycky.

Co si má člověk vůbec představit pod pracovní náplní šéftrenéra atletické reprezentace?

Zodpovídám za nominace prakticky všech věkových kategorií, schvaluji finanční podporu svazu pro atlety, s kolegy zařizuji vše důležité pro jejich soustředění a přípravu, organizuji vše potřebné pro účast na šampionátech, je toho zkrátka spousta. Naštěstí na to nejsem sám. Mojí hlavní prioritou teď ale bude vybírat a sdružovat závodníky podle disciplín a potřeb tak, aby mohli absolvovat tato soustředění spolu.

Tomu tak teď nebylo?

Přijde mi, že se to v poslední době trochu vytratilo. Jednotliví závodníci si pak stěžují, že o ně není postaráno tak kvalitně, jak by si představovali. Je jasné, že by všichni chtěli individuální péči, to si ale nemůžeme dovolit. Abychom s jedním závodníkem poslali dalších pět lidí kvůli jeho servisu, na to v Česku nikdo nemá prostředky. Atletika má v současné době zhruba 250 až 300 reprezentantů, takže jejich organizace není v tomhle případě úplně jednoduchá.

Stěhování atletického svazu ze Strahova do nového sídla v Dejvicích je také vaše starost?

Samozřejmě se mě to týká, ale já osobně naštěstí nic nestěhuji. Na Strahově jsem si nestačil ani vybalit. Přišel jsem ve velmi napínavé a vzrušující době, až bude všechno za námi, tak věřím, že na ni budu rád vzpomínat. Momentálně toho je ale opravdu hodně. Svědčí o tom i to, že jsem ještě nestačil ani podepsat smlouvu.

Opravdu?

Ano, ale pro mě se nic nemění. Není to důležité, protože ve vedení svazu sedí lidé, se kterými funguji na podání ruky. Na všem jsme domluvení a smlouva je jen formální záležitost.

Po vašem jmenování jste prohlásil, že máte v hlavě možná tak pět procent počítače, který v hlavě nosil váš předchůdce Tomáš Dvořák. Jak jste na tom teď?

Tomášovo kouzlo bylo v tom, že z atletického prostředí narozdíl ode mě nikdy nevypadl, všechny výsledky si pamatoval a měl neuvěřitelný přehled. Naštěstí od toho ale máme počítače a také svazového statistika. Pozornost, kterou Tomáš věnoval všem číslům a výsledkům, hodlám přesunout trochu víc do organizace spolupráce s jednotlivými rezorty. Tím nechci říct, že se na to kašlalo, ale Tomáš byl množstvím práce, kterou dělal, tak zavalený, že už trochu rezignoval na nějakou snahu o přemlouvání trenérů k větší spolupráci. Všichni spoléhali na to, že vše zařídí Tomáš sám. A to prostě nejde, není to práce pro jednoho člověka.

Jak to myslíte?

Tomášovi postupně docházela energie na to, aby přemlouval lidi k tomu, aby to šli s ním dělat lépe. Do společné organizace reprezentantů se zapojovalo málo lidí, podle mě ho v tom trochu nechali, což ho ve výsledku úplně vyšťavilo. Je mi to kvůli němu líto, teď je ale na mě, abych do řízení české atletiky přitáhl nové lidi, kteří budou chtít něco vylepšovat a kteří nejsou unavení a zatížení nějakými historickými vztahy.

Když ve funkci končil, prohlásil Tomáš Dvořák, že odchází unavený a naštvaný. Nebojíte se toho, že vás po určité době čeká něco podobného?

Stát se to může. Chci ale čerpat z jeho zkušeností a jsem rád, že máme nastavenou vzájemnou spolupráci i nadále. Potřebuji zkrátka najít takové způsoby práce, aby se mi něco takového nestalo.

Kde byl v tomto ohledu největší problém?

Pro to, aby se udělala jedna věc, nesmí být podle mě zapotřebí deset mailů. Tomáše utahalo i to, že byl hodně trpělivý v odpovídání i na třeba úplně základní a hloupé otázky. Fungovalo to tak, že ho všichni znali a on znal všechny. Pro spoustu trenérů bylo to nejjednodušší vzít telefon a zavolat Dvořákovi. I v případě, že měli třeba potřebné informace na internetu. Když to udělá deset lidí, tak se to dá vydržet, ale když vám to zasahuje do každodenní činnosti a těch telefonátů jsou stovky, tak to nevydrží ani Dvořák.

Co vás po nástupu do funkce šéftrenéra překvapilo nejvíc?

Asi jsem to měl čekat, ale nikdy jsem si neuvědomil, že budu muset přemýšlet a plánovat tak dlouho dopředu. Teď nás sice aktuálně čeká mistrovství světa, ale mě už tíží březnové halové mistrovství světa v Číně a způsob nominování atletů na olympiádu v Tokiu nebo na evropský šampionát v Paříži příští rok.

První opravdu velkou akcí pro vás bude právě začínající mistrovství světa v Kataru. Těšíte se na něj, nebo máte spíš obavy?

Popravdě se už nemůžu dočkat.

Je pro vás výhodou, že prakticky ihned poté, co jste nastoupil na pozici šéftrenéra reprezentace, vás čeká vrchol v podobě světového šampionátu? Nebral byste trochu větší prostor na rozkoukání?

Myslím si, že takové bezpečné přebírání funkce by trvalo zhruba půl roku, takže pár měsíců navíc bych asi bral. Na druhou stranu o to víc je to teď vzrušující a díkybohu nemám moc čas nad tím přemýšlet.

Jak vypadá konečná nominace českých atletů pro šampionát v Kataru?

Minulý týden jsme na poslední chvíli mohli donominovat Dianu Mezuliáníkovou a Elišku Staňkovou, takže do Dauhá odcestovalo celkem 25 českých atletů.

Šampionát se koná netradičně až v září. Museli jste při přípravě na akci v Kataru řešit nějaká úskalí?

Budeme se muset všichni poprat s přesuny z velkého tepla do klimatizovaných prostor. Čekají nás opravdu dva extrémy. Podmínky ale jiné nebudou a pro mě je to otázka mentality. Pokud jste dobře připravení, tak takové změny snášíte mnohem lépe. Chci, aby do Kataru s takovýmhle nastavením mysli odjížděl každý reprezentant. Nechci, abychom byli typičtí Češi v tom smyslu, že bychom si po nepovedeném výkonu stěžovali na to, že moc foukal vítr, moc svítilo sluníčko, byla velká zima nebo bylo moc dlouho hezky. Takové věci totiž nemá cenu řešit. Jak rád říkám, podmínky jsou naprosto ideální, budou vadit všem kromě nás, ale nám ne. Takhle to vidím já.

Na posledním šampionátu v Londýně získalo Česko tři medaile, všechny v oštěpu. Jaké jsou konkrétní cíle českého výběru pro letošní mistrovství? S čím budete po příjezdu z Kataru spokojený?

Budu rád, když přivezeme nějakou medaili. Letošní tabulky a předpoklady v historicky nejsilnějších českých disciplínách pro nás úplně nehrají, ale to nemusí nic znamenat. Osobně budu spokojený s jakoukoliv medailí.

Kdo by podle vás mohl v Dauhá překvapit?

Podle mě by to mohla být mixová štafeta na 4×400 metrů.