Umírali v boji i na otravu alkoholem. Barvité osudy rudoarmějců v Praze

Rudoarmějec Ivan Opalim se 22. května 1945 v Praze opil a vypadl z druhého patra domu. Pád bohužel nepřežil a spolu s řadou spolubojovníků, kteří se při oslavách vítězství otrávili metanolem, byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. Problém ale je, že ani pozůstalí by jeho hrob nenašli - na jeho náhrobku je totiž napsáno jméno Opaman.

„Nedohledali by ho ani jeho příbuzní, ani Google nepochopí, že by jeho jméno mohl takto někdo splést,“ vysvětluje ruský dokumentární fotograf Vladimir Pomortzeff, proč se rozhodl dohledat přesná jména rudoarmějců pochovaných na čestném pohřebišti na Olšanech. Nešťastný Opalim totiž není ani zdaleka sám, komu ruská ambasáda popletla jméno, chyby jsou podle Pomortzeffa na každém druhém náhrobku.

Fotožurnalista pracující pro německou agenturu Focus se k válečným hrobům dostal náhodou. Rodák z Jekatěrinburgu, který žije v Praze už asi dvacet let, před lety zjistil, že ruská ambasáda připravuje rekonstrukci čestného pohřebiště na Olšanech. Během rekonstrukce v letech 2009 až 2014 ale na náhrobcích vzniklo neuvěřitelné množství pravopisných chyb.

„Zčásti to byly chyby, které tam zůstaly z období po roce 1945, jejich příběh začal hned po válce. Spoustu dalších ale přidala ruská ambasáda. Způsob, jakým se zacházelo se hřbitovem - ruská ambasáda zároveň využívá oběti z druhé světové války jako ospravedlnění své nynější politiky - mě strašně naštval, a začal jsem proto osudy těch vojáků zkoumat,“ vysvětluje plynulou češtinou Pomortzeff.

První reakce ruské ambasády ho rozhořčila - diplomaté zpackanou rekonstrukci nebrali jako vlastní chybu a snažili se najít výmluvy. Argumentovali tím, že měli k dispozici různé seznamy, že správná jména nelze dohledat atd. „Nic ale nekontrolovali, prostě sundali náhrobky a dali je do kamenictví,“ zlobí se Pomortzeff.

Jedinou možností, jak jména opravit a vytvořit správný seznam, bylo studium Ústředního archivu ministerstva obrany Sovětského svazu, které Rusko po dlouhých letech odtajnilo. První chybu fotograf objevil v lednu 2010, od té doby na vytvoření správného seznamu pracoval. „Karanténa mi práci usnadnila, byl jsem doma, nikam nejezdil a mohl se tomu věnovat,“ říká s tím, že výsledek jeho práce nesouvisí se současným napětím v rusko-českých vztazích, ale se 75. výročím konce druhé světové války, k němuž chtěl práci dokončit.

To se podařilo a ruská ambasáda, která je v posledních letech v otázce hřbitova vstřícnější, souhlasila s tím, že hned po 9. květnu začne s další rekonstrukcí pohřebiště, která by měla chyby ve jménech napravit. Kromě nich jsou například dva náhrobní kameny zcela prohozené.

Při ověřování jmen v archivu používal Pomortzeff seznamy úmrtí, na nichž jsou uvedeny i jejich příčiny. A potvrdil tak tvrzení historiků, že ve dnech 8. a 9. května padlo přímo v Praze asi jen 23 rudoarmějců. Na čestném pohřebišti na Olšanských hřbitovech je přitom pochováno na pět stovek vojáků.

„Nikdo si nedělal starosti, jaktože je tady tolik padlých rudoarmějců, přestože v Praze jich v té době padlo mnohem méně. Olšanské hřbitovy využívá ruská propaganda a prokremelští uživatelé internetu, když tvrdí, že účast vlasovců na osvobození Prahy nebyla důležitá. Mapování osudů obětí nám dává vše dohromady,“ vysvětluje fotograf, který vytvořil přehlednou tabulku, v níž jsou příčiny úmrtí vojáků pochovaných na čestném pohřebišti na Olšanských hřbitovech rozlišeny různými barvami.

Tabulka odhaluje, že 50 rudoarmějců zahynulo v boji, ať už přímo v Praze, jejím okolí, nebo také úplně jinde. Ostatky tří padlých vojáků byly například přesunuty až z Bratislavy, generálmajor Maxim Kozyr pak zahynul v Rajhradu na jižní Moravě, původně byl pohřben v centru Brna.

Růžovou barvou jsou vyznačeny hroby 25 rudoarmějců, kteří zemřeli po válce na bojová zranění. Do této skupiny je ale zahrnut například i plukovník Afanasij Šapovalov, který byl zraněn koncem dubna nedaleko Opavy, kde také zemřel. Pohřben je zde i vojín Nikolaj Lukašev, který byl pravděpodobně příslušníkem Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Zemřel 28. května v Praze na následky zranění z pouličních bojů Pražského povstání.

Většina vojáků pohřbených na Olšanech zahynula v okolí Prahy, ne při samotném povstání a následných bojích. „Když vojenská jednotka někam postupuje, má své úkoly. Starost o padlé je samozřejmě důležitá, musí se ale řešit za pochodu,“ řekl Seznam Zprávám Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Když jednotky Rudé armády dorazily do Prahy, pohřbily své mrtvé na různých pohřebištích. Po konci války se ale hřbitovy v centru města z hygienických důvodů zrušily a exhumovaná těla se převezla na Olšany, kde zaplatil nové pohřebiště Československý stát jako dar Sovětskému svazu.

Další tři desítky hrobů označených světle zeleně jsou hroby vojáků, kteří byli převezeni do nemocnice až koncem května, nejspíš tedy nešlo o bojová zranění, píše Pomortzeff. Celkem 47 vojáků pohřbených na Olšanských hřbitovech pak zahynulo otravou metanolem nebo alkoholem, tedy zhruba každý desátý. První zemřelý z této skupiny byl zkušený válečný letec Viktor Malcev (hrob 101). Tento důstojník Rudé armády byl v roce 1941 vyznamenán Leninovým řádem, 14. května 1945 pak zemřel na otravu koňakem. Hlášení o jeho smrti tvrdí: „V důsledku otravy alkoholem došlo k zástavě srdce a ochrnutí dýchacího centra“.

Další velká skupina - celkem 45 rudoarmějců vyznačených žlutě - podlehla tuberkulóze. Zpravidla se jednalo o sovětské válečné zajatce, kteří onemocněli v německých koncentračních táborech a zemřeli v létě nebo na podzim roku 1945.

Další hroby pak ukrývají ostatky vojáků, kteří zahynuli buď při dopravních nehodách, nebo při koupání a jiných činnostech. Sem spadá i výše zmíněný Opalim, nebo například seržant Vasilij Linnik, který byl zabit při pokusu o odcizení majetku ze skladu Masarykova nádraží v Praze dne 24. května 1945.

Pomortzeff si ale rozhodně nemyslí, že by takovéto důvody úmrtí vojáků nějak snižovaly jejich zásluhy v bojích druhé světové války: „Ti kluci většinou prošli celou válku a do Prahy se vůbec neměli dostat. Někteří pocházeli až z Vladivostoku.“ Tabulka, kterou vytvořil, je tak pro něj jen jednou z dalších tváří nejtragičtějšího konfliktu v dějinách lidstva.