Článek
„I dítě by to nasvítilo líp.“ „To nemohli najmout černého fotografa, který by věděl, jak pracovat s tmavou pletí?“ „Tohle si nezasloužila.“ Jen drobný výběr z komentářů na sociálních sítích, které vyvolaly fotky z aktuálního vydání amerického módního časopisu Vogue, včetně té titulní.
Na ní světově proslulá fotografka Annie Leibovitz zachytila americkou sportovní superstar – gymnastku Simone Bilesovou. A všechny snímky, na nichž se sportovkyně s pohnutým osudem objevuje tu v modelu od Boittega Veneta, tu v šatech od Diora, jsou laicky řečeno zastřené.
Obránci práce Leibovitzové upozorňují na umělecký záměr, kdy se fotografie blíží malbám. Navíc korespondují s příběhem, který velký profil Bilesové vypráví. Neskutečně talentovaná a disponovaná sběratelka medailí byla jednou z obětí sexuálního násilí páchaného sportovním lékařem Larrym Nassarem na amerických gymnastkách. Zároveň Bilesová popisuje, jak byla a je obětí pohledů a poznámek o jejím těle a muskulatuře. Zkrátka Leibovitzová doprovází temnými fotkami story plnou temných momentů, která však zdůrazňuje vnitřní sílu a má být inspirací.
Obálka americké Vogue se Simone Bilesovou, která vyvolala vlnu kritiky.
Dalo by se samozřejmě „smáznout“ toto vzedmutí nenávisti vůči Vogue jako projev rozjitřených emocí s ohledem na hnutí Black Lives Matter, které celosvětově ale samozřejmě nejvíce v USA řeší rasismus a jeho přetrvávající projevy po brutálním usmrcení George Floyda policisty. A v tomto konkrétním případě by to bylo i pravdivé. Že by Leibovitzová nevěděla, jak fotit tmavou pleť, je naprostý nesmysl. Před její „čočkou“ se objevili manželé Obamovi nebo zpěvačka Rihanna a rozhodně úspěšně a bez jakýchkoliv „reklamací“ od publika.
Nicméně pozlátkový módní svět se skutečně s pomíjením nejen kreativců tmavé pleti skutečně potýká. A ve chvíli, kdy se pokusil naskočit na vlnu „trendu“ Black Lives Matter, si vykoledoval právě podobné reakce.
Zůstaňme u lesklých „módních Biblí“. Aktuálně je samozřejmě in mít na obálce někoho s poutavým a silným příběhem a s tmavou pletí. Kromě Vogue je to i sesterská Vanity Fair ze stejného vydavatelství Condé Nast. Na obálce je herečka Viola Davisová. Mimochodem opět v dost temném provedení. Fotograf Dario Calmese se pro focení tohoto konkrétního snímku inspiroval obrazem otroka z roku 1863, jehož záda pokrývají rány od bičování. Davisová pózuje stejně jako ten muž s rukou v bok a s odhalenými zády v temně modrém modelu MaxMara (mimochodem oblečeném obráceně, aby právě byla obnažena páteř). Rozdíl je, že Calmese je černoch. A mimochodem první černoch, který takovou zakázku od Vanity Fair dostal.
První obálka Vanity Fair, kterou stvořil černošský fotograf.
V roce 2018 zkoumala společnost Ceros titulní strany deseti fashion časopisů, mezi jinými Vanity Fair, Allure či Marie Claire. A to za roky 2012 až 2018. Větší diverzitu na obálkách bylo vidět až v posledních dvou letech. „Nebílou“ obálku měly v počátečních zkoumaných letech sotva z třetiny případů. Až od roku 2017 to začalo vycházet půl na půl. Vanity Fair dokonce od své zmodernizované verze z roku 1983 do roku 2017 měl na obálce černochy jen 17krát.
Samozřejmě většina z těchto časopisů umí říct, kdy „progresivně“ měly první obálku s černou modelkou. Třeba francouzský magazín Vogue v roce 1988 a byla to Naomi Campbellová (jako u mnoha dalších časopisů).
K titulní straně francouzské Vogue v roce 1988 dopomohl Naomi Campbellové legendární Yves Saint Laurent, jak zavzpomínala po letech supermodelka.
Ale když se zeptáte na fotografa tmavé pleti, pak u americké verze Vogue to bylo až v roce 2018, když Tyler Mitchell fotil Beyoncé.
Se sílícím poukazováním na nerovné zacházení s „nebílými“ se ovšem potýká celý fashion průmysl. A jak bylo řečeno, řekl si o to sám. Jako vždy, když cítí módní svět nějaké vzedmutí ve společnosti, chce z něj těžit, ale spravedlivě řečeno jej také podpoří. Tentokrát se po brutálním zásahu proti Floydovi PR agenti módních značek ale trochu přepočítali. Napříč odvětvím se jali na sociálních sítích vyjadřovat podporu a distancovat se od jakékoli formy rasismu a diskriminace.
Tak třeba L’Oréal. Na svých sítích uvedl, že „stojí na straně černé komunity“ a mluvit o tomto problému „stojí za to“. Modelka a aktivistka Munroe Bergdorfová se okamžitě ozvala, že to by si dovolila rozporovat. Před třemi lety ji totiž kosmetická firma stáhla z kampaně poté, co na svých sociálních účtech vystoupila proti rasismu. Nutno říci, že dost extrémně.
Podobně dopadla značka Celine a její kreativní šéf Hedi Slimane. I Celine zveřejnila, že „je proti všem formám rasismu a diskriminace“, a řada módních blogerů ji hned upozornila, že sama toho pro rovné zastoupení mnoho nedělá - na posledních dvou přehlídkách měla šest, respektive devět procent modelek tmavé pleti. A stylista Jason Bolden, který obléká hvězdy, dodal: „Neoblékáte černé celebrity, dokud nemají bílého stylistu.“
A účet se sestavoval dál. Podnikatelka a zakladatelka kosmetické značky Uoma Beauty Scharon Chuterová (ano, dáma s africkými kořeny) upozornila, jak málo černých zaměstnanců mají firmy z oboru. Podle ní jde o pouhých osm procent, a když se podíváte do managementu, jde už jen o tři procenta.
Aby toho nebylo málo. Řada módních značek v posledních letech narazila se svými modely, které se dotýkaly citů černé komunity. V převážné většině šlo o nápadnou podobnost jejich produktů s tak zvaným „blackface“. Což je termín, který je spojen s karikováním černochů z 19. století. Tehdy si bílí herci v různých estrádách načernili obličej krémem na boty a přehnaně si zvýraznili rty rudou barvou.
Pantoflíčky Katy Perry vyvolaly nevoli.
Potkalo to vloni pantoflíčky značky spojené se jménem popové hvězdy Katy Perry. Následovala omluva a stažení z prodeje. Totéž platí pro svetr z dílny módního domu Gucci. Ten dal do prodeje svetr s obřím černým rolákem, který se dal a měl přetáhnout přes obličej a měl v sobě díru pro ústa výrazně obtaženou svítivě červenou barvou. Stejný příběh prožila Prada se svou výzdobou ve výlohách, kde mezi luxusním oblečením měla rozmístěné postavičky, které připomínaly opět blackface.
A není to nutně jen případ posledních dvou tří let. Třeba v roce 2012 stahovala z prodeje tenisky společnost Adidas. Semišové kotníčkové boty měly být lákavější a zajímavější díky okovům na suchý zip. Model, který pro sportovní firmu navrhl kreativní ředitel Moschina Jeremy Scott, ovšem mnohým nevkusným způsobem upomínal na doby otroctví.
Ne všechny módní přešlapy se ovšem točí kolem necitlivého přístupu k černochům a historii. Své o tom ví luxusní značka Burberry, když vloni zkraje roku uvedla novou kolekci, v níž vylepšila mikinu. Její stahovací šňůrky od kapuce se pod krkem spojovaly do tvaru klasické oprátky.
„Sebevražda není móda,“ napsala pak na sociálních sítích modelka Liz Kennedyová, která na zmíněné přehlídce byla a v zákulisí údajně protestovala. Firma se zpětně omluvila, že si neuvědomila, jak mohou námořníky inspirované uzly působit, a do obchodu mikinu neposlala.
Oprátka z dílny Burberry.
Podobně aktuálně nevyšel možná i bohulibý záměr portugalské mutace Vogue. Ta původně na jednu z verzí aktuální titulní strany dala fotografii, na níž dvě starší zdravotní sestry polévají mladou modelku ve vaně. Upomíná na zastaralé postupy v léčení psychicky nemocných lidí, když hlavním motivem čísla je „šílenství“.
Snímek se slovenskou modelkou Simonou Kirchnerovou a její matkou a babičkou v roli zdravotnic ovšem vyvolal pobouření. „Tohle není cesta, jak nastartovat diskuzi o duševním zdraví,“ zlobila se na Instagramu portugalská modelka Sara Sampaiová. Mimochodem právě rozprouděním diskuze omlouval magazín Vogue svůj nápad, jak zpracovat obálku. Pokud by vám připadalo podivné, že zrovna magazín prezentující drahé značky plné reklamy na luxus, se ohání bohulibými záměry, vězte, že klíčové zahraniční verze těchto časopisů mají propracovaný obsah. Bývají v nich mezi desítkami stran reklamy rozsáhlé a velmi dobře zpracované politické analýzy nebo eseje o soudobých společenských trendech a problémech.
Simona Kirchnerová označila „svou obálku“ pro Vogue Portugal za vrchol své kariéry.
Nicméně magazín Vogue Portugal uznal, že pochybil. A tuto konkrétní verzi obálky stáhl.
Nebývá to pravidlem.
Proslulá je kontroverzní kampaň Dolce & Gabbana z roku 2007, která měla během několik dalších let pokračování. Na fotkách byly - dle slov Domenica Dolceho a Stefana Gabbany - zobrazeny tajné erotické fantazie. Podle kritiků však šlo o oslavu „kultury znásilnění“. Argumentovali, že některé fantazie zkrátka mají zůstat navždy skryty. V několika státech dosáhli toho, že byla kampaň zakázaná.
„Legendární“ kampaň Dolce & Gabbana s modelkou pevně svíranou za zápěstí polonahým modelem.
O co v kampani šlo?
Vždy šlo o skupinové foto zachycující modelku znehybněnou polonahým mužem, zatímco další muži „přihlíželi“. Podobná verze byla i s jistým homosexuálním podtónem, když mezi oblečenými muži, z nichž jeden si dopínal poklopec, ležel nahý model.
Verze s „mužskou“ obětí.
Tuto kampaň veřejnost návrhářské dvojici ani po letech neprominula. Svědčí o tom přestřelka, která se odehrála o mnoho později. Konkrétně v roce 2015, kdy Domenico Dolce prohlásil, že děti ze zkumavky jsou syntetická a nepřirozená cesta, jak mít potomky a rozhodně to nemá nic společného s tradiční rodinou. Mluvil o tom zejména s ohledem na homosexuální páry, které si pořídily děti díky náhradním matkám.
Reakce zněla jednoznačně: „Vzývání sexuálního násilí v reklamě je v pořádku, ale homosexuální sňatky a umělé oplodnění ne?!“ A řada hvězd na svých účtech na sociálních sítích nešetřila kritikou, podporou pro homosexuální páry s dětmi (v té době zosobněnými Eltonem Johnem, nebo Ricky Martinem), a prohlášeními o „vyhazování všech modelů značky D&G“.
