Umění, nebo vtip? Ruská avantgarda vystavuje na Hluboké

Rusové na začátku 20. století dali světu komunismus a suprematismus. Komunismus naštěstí do našeho století nepřežil, suprematismus naštěstí ano. Jeho nejlepší výraz včetně navazujícího konstruktivismu je možné do konce srpna vidět v Zámecké jízdárně v Hluboké nad Vltavou.

Jedná se o ucelenou kolekci, kterou se řediteli galerie Aleši Seifertovi podařilo po tříletém snažení zapůjčit z Muzea výtvarného umění v Jekatěrinburgu. Ve své době měla představit moderní umění z let 1910 až 1920 širokým sovětským vrstvám. Už v polovině 20. let 20. století ale došlo k přehodnocování státní umělecké politiky, která vyvrcholila tzv. bojem proti formalismu. „Kormidlo se tehdy definitivně otočilo směrem k preferovanému angažovanému socialistickému realismu,“ píše v katalogu k výstavě kurátor Adam Hnojil.

Spolu s tím, jak Leninovy myšlenky komunistického státu postupně v novém sovětském režimu okorávaly, staly se nepohodlné i progresivní myšlenky ruské avantgardy, která výtvarné umění postavila na nové základy. Sbírka tedy zůstala dlouho v depozitáři.

Těsně před ruskou revolucí 1917 však ruské umění zažívalo velký rozkvět. Výtvarní umělci jako Kandinskij, Malevič, Rodčenko, Gončarova, Rozanova, Popova absorbovali nejmodernější výtvarné směry ze západní Evropy, studovali Cézanna, Matisse, kubismus, fauvismus, italský futurismus, díla, která reagovala na proměny světa vpředvečer války a během ní. A uprostřed společenských změn probíhajících v Rusku chtěli umění posunout dál.

Nejlépe se to povedlo Kazimíru Malevičovi, malíři, který tehdy měl něco málo přes třicet. Malevič obdivoval Picassa a další západní umělce, ale byl přesvědčen, že nejsou dostatečně radikální. A tak radikální krok učinil: obraz osvobodil od veškeré předmětné souvislosti s okolním světem a pozornost věnoval samotnému materiálu, barvám a tvarům – tak vznikl suprematismus. Obraz nazvaný tímto jménem lze také spatřit na Hluboké (i v galerii k článku).

Ten nejradikálnější výraz však dostaly jeho myšlenky na obraze Černý čtverec na bílém pozadí, který poprvé představil ve scénografii k futuristické opeře Vítězství nad Sluncem (1913) a v roce 1915 jako samostatný obraz ve výstavních prostorách. Na obraze je černý čtverec na bílém pozadí.

Diváci – tehdy i dnes – byli a jsou zmateni. „Pro diváka to byla výzva, aby nehledal význam mimo samotný obraz. Nic jiného tu nebylo. Jen název obrazu a černý čtverec na plátně. Malevič říkal, že zredukoval všechno do ničeho. Chtěl, aby lidé čtverec studovali a zkoumali vztah černého středu a bílého okolí, texturu plátna, lehkost jedné barvy a hustotu druhé. Věřil dokonce, že kontrast může v divákovi vyvolat pocit pohybu. To vše, protože obraz osvobodil od předmětu,“ píše dlouholetý výtvarný kritik rádia BBC Will Gompertz ve své knize Na co se díváme? 150 let moderního umění.

Malevič věděl, že divák bude i přesto, že nic kromě černého čtverce na bílém pozadí nevidí, usilovat, aby viděnému dal nějaký význam, a jeho mysl obraz nějakým způsobem racionalizovala. Nicméně pořád je to jen černý čtverec na bílém pozadí. Pro diváka je to frustrace. Malevič doufal, že na konci začarovaného kruhu se divák nakonec osvobodí od své racionality a uvidí, že obraz reprezentuje celý kosmos, základní principy univerza. Základní protiklady jako život a smrt. Obraz není zarámován – černý čtverec na bílém pozadí zavěšený na bílé stěně se tak jakoby vznáší uprostřed nekonečna.

Proč ale tento obraz tolik stojí? Vždyť to dokáže udělat každý. Je to jen proto, že to Malevič nakreslil jako první? Do velké míry ano. Moderní umění je o nových myšlenkách a Malevičovy myšlenky jsou zaručeně originální. Přidáme-li k tomu autenticitu a vzácnost, nemůžeme se divit, že v kapitalistické společnosti Malevičovy obrazy stojí miliony dolarů a že výstava na Hluboké je pojištěna na jednotky miliard korun.

„Když lidé říkají: ‚To vypadá skvěle!‘, často mluví o něčem, co vytvořil výtvarník, který je - chce-li či nikoliv - dědicem Malevičova abstraktního umění. Stylový vzhled módních ikon, obaly hudebních nosičů, logo londýnského metra, město Brasília, přelivové hrany luxusních bazénů – všechny tyto věci mají jedno společné – abstraktní umění suprematismu. Minimalizovat vše, co je navíc. Zjednodušit tvar a paletu barev a soustředit se na čistotu formy. Nemůžeme si pomoct - jednoduchý a úsporný výraz je znakem inteligence, přemýšlivosti, modernosti a sofistikovanosti,“ píše výstižně Gompertz.

A přece se nemůžeme ubránit pocitu, že Malevičův obraz je jen vtip, že si z nás dělá legraci a směje se nám za zády, stejně jako Marcel Duchamp, který jen o dva roky později vytvořil svou Fontánu. Malevič totiž často žádá od diváka mnoho, možná příliš, a chce, aby byl při vnímání jeho děl aktivní.

V Zámecké jízdárně jsou umělci Olga Rozanova, Ljubov Popova, Naděžda Udalcova, Sergej Senkin, Alexander Rodčenko, Kazimir Malevič zastoupeni v těch nejlepších ukázkách. „Mezi naprosté unikáty světového umění patří Suprematismus od Kazimira Maleviče z roku 1915, Kompozice Alexandra Rodčenka (1919) nebo rozměrná Improvizace č. 217 Vasilije Kandinského,“ představuje Hnojil díla v katalogu výstavy.

Vývojové tendence ruské avantgardy jsou podle něho zřejmé i v několika dílech jednoho umělce. Průkopník ruské moderny Michail Larionov je tedy zastoupen jak fauvisticko-expresivní Ulicí v provincii (1910), tak neoprimitivistickou kompozicí Židovská Venuše (1912).