Umělá varlata i léky na oblbnutí. Jak to chodí ve světě chovatelů koček

Už z dálky mě přitahuje velký plakát s kočkami různých plemen na čelní stěně pavilonu A Flory Olomouc. Každý rok tam organizátoři mezinárodní výstavy koček hostí stovky chovatelů a jejich dokonalé kousky (pardon, kočky, kočičky). Bez váhání se i já letos vrhám mezi nadšené milovníky koček, třebaže mi kočičí svět a svět chovatelů není jakkoli známý ani blízký.

Cítím potřebu poznávat pro mě dosud neobjevenou komunitu, za kterou tuším velmi originální pohnutky jejích členů. Má to ovšem jeden drobný háček. Ve vzduchu obří haly se vznáší chlupy a alergeny. Stačí mi zhruba pět minut chození mezi klecemi, které jsou plné koček, a lidmi v oděvu s kočičími vzory, abych si toho všimla.

Celou epizodu pořadu My, si můžete pustit zde:

Přeju si přípravek proti příznakům alergie, ale nemám odvahu se po něm mezi přítomnými shánět. Nechci jim přiznat, že mi kočky příliš „nevoní“. Doslova. Beztak mě svírá strach z toho, že ve mně poznají psího člověka…

Zprvu mě výstavní halou provází hlavní organizátor akce oblečený do oblečku inspirovaného ruskými pohádkami a s parukou „na Ivánka“. Na vysvětlenou: ruská pohádka je tématem letošního ročníku proslulé akce. Ivánek je velmi sdílný zasvětit mě do světa kočičáků. Vysvětluje mi pravidla výstavy, protože ví, že jsem v tomto směru úplný amatér. Vypráví mi o tom, co všechno musí splňovat taková správná kočka ušlechtilého plemene. Ukazuje mi, které parametry se hodnotí ve chvíli, kdy kočka zasedne před zkušeného hodnotitele.

Dosud jsem si naivně myslela, že záleží především na povaze zvířete, v druhé řadě pak na stavbě těla, kvalitě srsti, případně jejím zbarvení. Zjišťuju ale, že to je úplný základ, skoro až samozřejmost, jakási banalita. Šampiona dělá šampionem spíše postavení uší na hlavě, tvar lebky i čumáku, velikost očí i jejich rozevření, případně to, jak daleko sahá ocas po položení mezi lopatky. A také to, jak moc si kočka výstavu užívá. Musí být „show temper“ kočka, jak mi přiznává jeden chovatel, což si v duchu překládám tak, že musí jít o kočku s charakterem Daniela Nekonečného na scéně. To si ale, vzhledem k výrazům většiny přítomných zvířat v klecích i mimo ně, nějak neumím představit…

Ivánek mi vypráví, že někteří kocouři určitých plemen jsou na výstavách línější. Nechtějí třeba plně otevřít oči. A tak se čas od času jejich majitelé rozhodnou k netradičním pomůckám pro vylepšení skóre svých mazlíčků. Může jít například o kapky na znecitlivění očí, které kočkám „otevřou“ pohled, případně o tlumící preparáty, jež kočky dostanou z křeče mezi všemi těmi pomyslnými reflektory nad jejich hlavami. Z těch „méně“ agresivních pak můj průvodce akcí zmiňuje pudrování, které dopomáhá k hezčí a opticky objemnější srsti.

Sama na internetu zjišťuji, že existují i mnohem bizarnější potřeby pro chovatele. Či spíše kocoury. Kastráty. „Prodám silikonové implantáty varlat (umělá varlata) zakoupené v USA. Je vám líto, že váš kocourek přijde o svou chloubu při kastraci? Implantáty jsou jednoduchým řešením!“

Přestože na mě z monitoru výrazně svítí suma „5 000 Kč“ a obrázek sterilně zabalených průhledných silikonových „fazolek“, nechce se mi věřit, že se tohle děje. Pokračuju brouzdáním po výstavní hale v domnění, že mě chovatelé vyvedou z černých myšlenek. Mnozí z nich mě přesvědčují, že by nic z toho svým milovaným kočkám neudělali. „Nepodala bych kočičkám nic, co by jim mohlo ublížit nebo co bych nikdy nedala sobě,” říká jedna z chovatelek. „Zkušení hodnotitelé by to navíc poznali,” vysvětluje mi další z komunity.

Procedury, které chovatelé svým kočkám, alespoň dle jejich slov, dopřávají, jsou, pravda, docela jiné. „My koupeme, domů jsme si na to pořídili sušičku. Existují totiž sušičky na zvířata, takže jsem si ji dopřála, dostala jsem ji k Vánocům,” líčí mi žena s třicetiletou zkušeností v chovatelství. O sobě a Sambíkovi (tak se její buclatý kocour Simba Terra Felis zkráceně nazývá) mluví v množném čísle. Další chovatel, proslulý svým kadeřnickým umem, mi zas vypráví, že se před výstavou věnuje klidně i tři a půl hodiny přípravě srsti svého kocoura. Někteří kromě této „standardní“ procedury používají třeba i texturizér, tedy přípravek, který dodává srsti jakousi plastičnost.

I proto stojí příprava koček ohromné sumy. Kočkomilové, jak je soukromě nazývám, svým kočkám totiž kupují jen tu nejdražší kosmetiku a žrádlo. Mnozí lidé se domnívají, že se dá prodejem koťat slušně vydělat. Chovatelé by je ale rychle vyvedli z omylu. Náklady rozhodně převyšují „drobné” zisky.

„Když jsem chovala teprve deset let, tak jsem si řekla, že všechny ty peníze, které spolyká chování mých koček, spočítám. Když byl dobrý rok, byla jsem ‚jenom‘ sedmdesát tisíc v minusu,” líčí chovatelka se Sambíkem v náručí.

Kromě peněz je v chovatelství ukryto i hodně energie. Koupání, česání, zdobení pelíšků královskými motivy nebo ozdobnými dečkami, hraní, mazlení či hledání vhodných „partnerů“ jsou jen zlomkem toho, co skutečně obnáší kočičí hobby.

Chovatelé koček mají svůj svět, který se vyznačuje tím, že mezi sebou bojují o ceny za nejlepší zvíře. Jeden z chovatelů mi vypráví, jak jako vítěz vnímá dokonalou krásu svého zvířete. „Tohle je po dvaceti letech chovu můj nejkrásnější odchov,” ukazuje na kocoura, kterého drží v ruce jako výstavní zboží. „Fantastická brada, nádherný profil, krásně posazené uši, překrásná srst. A to je ukotveno tím, jaké rodiče na sebe dáváte. Přesně to je práce chovatele. Musí vybrat to nejlepší, co má, spojit to dohromady a pak může očekávat, že z toho vznikne… Takovýhle Valentýn,” dodává při pohledu na zvíře.

Ačkoli každý považuje svou kočku za tu nejlepší, vyhrát může jen ten, kdo se nejvíce líbí porotcům. Výběr šampiona je, jak pozoruju, velmi složitá záležitost. Hodnotitelé z celého světa stráví i několik minut pouhým pozorováním koček položených na rukou svých „páníčků“. Když se nemohou rozhodnout, kdo zvítězí, použijí pestrobarevné dráždítko jako kouzelnickou hůlku, kterou jim máchají před očima. To aby zjistili, jak moc si kočka užívá hraní a pozornost člověka.

Obecně lze říci, že Češi jsou takzvaní mazlíčkáři a nezáleží na tom, jaká zvířata doma mají. Jestli jsou to kočky, nebo psi, na tom nesejde.

„Výjimečnou oblibu chovu mazlíčků u Čechů můžeme vysvětlit specifickými historickými a kulturními vlivy. Obliba psů mimo jiné souvisí s loveckou tradicí. Například král Karel IV. se věnoval chovu loveckých psů a provozoval velký psinec. V 16. až 19. století byly české země hlavním loveckým revírem Rakouska-Uherska, na což navázala velká obliba mysliveckých spolků, které patří mezi první kynologické organizace,” uvádí k oblibě v chovatelství odbornice Tereza Vandrovcová, která vyučuje interdisciplinární obor Animal Studies na Karlově univerzitě a Masarykově univerzitě.

Za první republiky se z chovu psů stala velká móda a po celé 20. století se u nás těšily velké oblibě psí výstavy a soutěže. „Za minulého režimu byl tento pejskařský trend podpořen omezenou možností cestování a rozvojem chalupaření, které je k chovu psa ideální,” dodává Vandrovcová.

Zjevně existují značné rozdíly mezi milovníky koček a psů, či spíše v tom, jak páníčci svá oblíbená zvířata vnímají. „Lidé, kteří neočekávají takovou bezmeznou oddanost, mají rádi prostor a respekt, mají radši kočky. Člověk, který je mírně majetnický a předvídatelný a který očekává, jak se k němu má někdo chovat, preferuje spíše psy,” předkládá mi jeden z chovatelů svou teorii. Troufám si nesouhlasit. Ale nechci mu oponovat, k ničemu by to nevedlo. Vzešla by z toho podobně nelogická debata jako mezi příznivci Slavie a Sparty.

Zajímavější informace přináší vhled do historie. Proč vlastně lidé chovají kočky? Původně proto, že byli vynikajícími pomocníky v boji proti hlodavcům. Cesta k soužití koček s lidmi ovšem nebyla snadná. „Byla potřísněna velkou stigmatizací a veřejným upalováním, nejen v rámci čarodějnických procesů. Díky přítulnosti a čistotnosti si však kočky brzy vybudovaly své místo v lidských srdcích a staly se druhým nejoblíbenějším domácím mazlíčkem,” říká Vandrovcová, která se věnuje tématu vztahu člověka ke zvířatům.

Češi mají ke kočkám rozhodně velmi pozitivní vztah. Kočkomilové, které poznávám v Olomouci, mi ukazují, že jsou schopni pro své čtyřnohé mazlíčky obětovat klidně i svou práci. Někteří z nich mi dokonce prozrazují, že jim péče o kočky zabere více času než starost o blízké osoby.

Používají termíny jako prvotřídní kotě, dokonalý charakter, skvěle posazené uši, případně také perfektní vrh. Odcházím proto s pocitem, že si lidé s takovým slovníkem zamilovali hru s genetikou a přírodou. Šlechtění jim umožňuje přiblížit se k ideálu krásy u zvířete a odstranit nedostatky, které je vzdalují od vytouženého úspěchu.