Článek
24letý Jiří Cirkl měl v únorových dnech roku 1945 velký problém. Z Československé Kolben-Daněk mu přišel ostrý dopis, že pokud nevysvětlí neomluvené zameškané směny, bude jeho případ předán gestapu. Rozhodl se odejít do Telecího u Poličky a přidat se k partyzánům. Letci amerických čtyřmotoráků B-17 pod velením plukovníka Ensigna ale Cirklovy plány změnili…
Mladík tehdy bydlel na Vinohradech na Korunní třídě číslo 20 ve 3. patře. Maminka mu na rozloučenou připravila sváteční oběd. Po něm sirény houkají letecký poplach. Nikdo netuší, že tentokrát nebude planý. „Mnoho Pražanů se ukolébávalo dojmem, že je Praha pro bombardování zapovězené město. Ne každý tak bral poplachy vážně. Byl to asi 150. letecký poplach, který byl v Praze za války vyhlášený,“ poznamenává letecký historik Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Této skutečnosti částečně přičítá i vysoký počet lidských obětí.
Bomby. Jako když brambory padají z výšky na dřevo
„Zrychlím. Ten zvuk! Jako když brambory padají z výšky na dřevo! Od Ludmily, Korunní vzhůru – a horempádem se blíží,“ napsal si Jiří Cirkl později do svého deníku. „Slyším, jako by za mnou maminka upadla. Otáčím se. Leží podél hlavní stěny, proti vyraženým dveřím z kuchyně. Je zraněná? Skočím zpátky. V té chvíli se mi levá noha podlomila. Nůž v lýtku! Krev. Úlomek bomby doletěl až sem…“
Jiří Cirkl, podle jehož scénáře natočil režisér Jindřich Polák třeba dobrodružný film Smrt v sedle, měl štěstí v neštěstí. Americká střepina mu proletěla lýtkovým svalem a přerazila holenní kost. Protože po sejmutí sádry mohl bez problémů chodit, lékaři se mu už potom nikdy nepokusili střepinu vyndat. Jeho maminka vyvázla z děsivého zážitku bez zranění.
Jiří Cirkl později zhotovil nákres vinohradského bytu s popisem, kudy přiletěla střepina bomby.
Nálet na Prahu - jeden z četných válečných omylů
Navzdory nejrůznějším teoriím veškerá dokumentace svědčí o tom, že shození bomb na Prahu nebylo záměrem amerického svazu, nýbrž jedním z četných omylů, k nimž za druhé světové války běžně docházelo. Letecký historik Jiří Rajlich poukazuje na to, že skutečný cíl, tedy Drážďany, byl zhruba stejně velký a také ležel na veletoku. Nad Holandskem se i vinou silného větru část svazu mířícího na saské město odklonila od původního kurzu. Vedoucímu letounu formace navíc vypadl radar a tak základní orientaci poskytnul jen ulétnutý čas.
Jednu otázku přesto uznávaný historik ani i po letech nedokáže zodpovědět. „Zaráží mě, že americkým letcům nedošlo, že před nimi neleží válkou poničené město.“ Podle Rajlicha se zachovala rádiová komunikace mezi stroji americké formace, ze které vyplývá, že někteří navigátoři měli pochybnosti, nad jakým městem vlastně jsou. „Velitel formace, plukovník Ensign, byl autokrat, který nevěřil ostatním navigátorům. Odsekl jim, že to udělají podle něj. Ensignovi bych rozhodně nikde pomník nestavěl,“ utrousil pro Seznam Zprávy Rajlich.
Praha nebyla v únoru 1945 obzvlášť silně bráněna protiletadlovým dělostřelectvem. Město bylo stále v relativním zázemí. „Silnější baterie byly v okolí Pražského hradu a další pak sloužily k obraně pražských letišť,“ vypočítává Rajlich. Obsluha německého flaku také 14. února nesestřelila během náletu jediný americký bombardér, což mohlo být dáno i tím, že byl poplach vyhlášen relativně pozdě.
To se podle Rajlicha podepsalo i na velkých lidských ztrátách, které byly neúměrné vzhledem k malému počtu útočících bombardérů. Historik upozorňuje na to, že největší oběti na životech bývaly v evropských městech vždy při prvním podniknutém náletu. Rajlich připomíná i lehkovážné chování Pražanů a přidává rodinnou historku, kdy si jeho dědeček s tatínkem, kteří bydleli na Kampě, vždycky vylezli na střechu a koukali se na spojenecká letadla. „Když 14. února americký svaz letěl od Smíchova přes Vltavu, tak táta byl za dvě minuty ve sklepě,“ dodává Rajlich.
