Falešná zelená. Některé firmy lákají na ekologii a přitom lžou

Vladimír Víšek si nedávno v obchodě vybíral zubní kartáček. Každý, který otočil v ruce, o sobě tvrdil, že je ekologický. Ale žádný nevysvětlil v čem.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Právě z podobných důvodů, které číhaly doslova na každém kroku, bývalý manažer udržitelnosti společnosti Ikea založil iniciativu No Greenwashing, která bojuje proti „zelené mytologii“.

Zelené prodává a firmy to vědí. Společnosti se předhánějí v tom, kdo bude v očích spotřebitelů víc bio, kdo rychleji dosáhne „uhlíkové neutrality“, nebo kdo se dřív zbaví plastů.

Jenže ve své misi za záchranou planety se firmy dopouštějí mnoha přešlapů. Z neznalosti, ale také záměrně. Právě tyto hříchy chce iniciativa napravovat a zároveň radit společnostem, jak se chovat korektně.

Osvěta zákazníků není na prvním místě, protože naprostá většina z nich nemá šanci triky prohlédnout. „Nespočívá to v tom, aby všichni zákazníci věděli, co je zelené. Role firem je doručit takové produkty a služby, kdy spotřebiteli může být udržitelnost úplně ukradená, ale dostane skvělý produkt, který bude mít lepší dopad na životní prostředí,“ reaguje Víšek na dotaz, co by poradil zmateným zákazníkům.

Jak vlastně firmy svou image lakují na zeleno? Velké společnosti mají robustní, mnohdy i několikasetstránkové strategie udržitelnosti. Velkým tématem je třeba dosažení uhlíkové neutrality. Jsou dvě cesty, jak jí dosáhnout. Firma například provede razantní změny a úspory v řadě oblastí včetně energetiky, výroby a logistiky. A vedle toho často formou takzvaných offsetů investuje do projektů, které mají ambici lapat z atmosféry CO2 a ukládat ho. Oblíbeným a jednoduchým řešením je sázení stromů. Problém je, že kalkulace často nejsou korektní, protože prezentovaného efektu nedosahují všechny stromy a rozhodně ne hned.

„U výsadby stromů se často například vyčísluje hodnota uhlíku, kterou v sobě strom nastřádá za celý svůj život, takzvaný mýtní věk, přibližně 80 let,“ vysvětluje Miroslav Kundrata, strategický ředitel Nadace Partnerství a rovněž člen iniciativy No Greenwashing.

Férové je ale započítávat průběžné roční přírůstky nově zasazených stromů. Problém je také v tom, že takového věku se u výsadby lesa dožije jen zlomek stromů, odhadem 10-15 procent, nelze tedy započítávat efekt všech vysazených stromů. Firmy tím vytvářejí falešnou zelenou image.

Společností, které se dopouštějí některého z hříchů, je podle zakladatelů iniciativy celá řada. Svým chováním poškozují jiné firmy, které jsou ve svých ekologických snahách poctivé.

„Protože vidíme v řadě případů do střev, víme, že firmy lžou, jako když tisknou,“ zhodnotila situaci Lenka Mynářová, spoluzakladatelka iniciativy a jednatelka společnosti Nafigate Corporation, která se zabývá například výrobou biopolymerů z odpadu a usiluje o jejich zavedení do masové výroby.

„Klasickým příkladem greenwashingu jsou bioplasty. Spotřebitel si myslí, že když je něco kompostovatelné nebo biodegradabilní, tak je to lepší než syntetický plast. V řadě případů je to naprostý nesmysl,“ uvádí a dodává, že řada LCA studií (pozn. hodnocení životního cyklu produktů) potvrdila, že bioplasty, vyráběné z potravin, například z cukrové třtiny, zanechávají na životním prostředí mnohem větší škody než výroba z plastů.

Bioplastů na českém trhu skokově přibylo v souvislosti se zákazem jednorázových plastových výrobků, jako jsou příbory a misky nebo tyčinky do uší od července letošního roku. „Navíc tady nemáme průmyslové kompostárny, které by je byly schopny zpracovat. Nejsou nádoby, není systém sběru. V podstatě to jen zhoršuje situaci,“ dodala.

Spousta firem hřeší na neznalost zákazníka a akcentuje bezvýznamná fakta. Chlubí se třeba tím, že výrobek neobsahuje freony nebo olovo, které už jsou roky zakázané. Některé produkty se chlubí samozvanými certifikacemi, které nejsou věrohodné. Přitom žádnou důvěryhodnou certifikaci není možné vytvořit, protože udržitelnost není nijak definována a navíc se diametrálně mění pohled na to, co je zdravé, přírodní a zakázané.

Komunikace firem se bude muset změnit. Transparentnost v otázce udržitelnosti se postupně stane součástí jejich identity, protože to bude podmínkou bank při úvěrování firem. To je směr, kterým už se například ubírá financování projektů ve stavebnictví, oboru, který celosvětově patří mezi největší znečišťovatele.

V transparentnosti může pomoci digitalizace. „Klíčovým nastupujícím trendem je digitalizace materiálových toků na blockchainu (jakási digitální ‚účetní kniha‘ známá hlavně ve spojitosti s kryptoměnami, pozn. red.), kdy máte nezpochybnitelnou stopu, odkud produkt pochází, a to od vstupní suroviny až po konec života,“ uvedla. Technologie je anonymizovaná a nehrozí tak vyzrazení firemního tajemství.

„Teď jsem kvůli projektu do Skandinávie musela podepsat čestné prohlášení, že nepoužíváme palmový olej. Za rok to někdo bude chtít doložit a v tom by digitalizace pomohla,“ uvedla. Pomohlo by to i při identifikaci materiálů pro recyklaci.

Běžný spotřebitel dnes nemá šanci ověřit si, že kelímek je skutečně jen z papíru a nemá šanci prohlédnout výpočty ze studií a strategií udržitelnosti. Leckdy ale může záměrné klamání firem o ekologické prospěšnosti prohlédnout selským rozumem.

„Hotely komunikují udržitelnost, ale už po vstupu poznám, že to nemyslí vážně, když v pokoji najdu desítky jednorázových kosmetických produktů v plastových obalech, navíc asi na měsíční spotřebu,“ dal příklad Víšek.