20 let války proti teroru: Dospěla od hladkého vítězství k dokonalé porážce

11. září uneslo ve Spojených státech 19 teroristů spojených s organizací Al-Káida čtyři americká dopravní letadla. Dvě narazila do věží Světového obchodního centra v New Yorku, které se za necelé dvě hodiny po nárazu zhroutily. Třetí letadlo poškodilo budovu Pentagonu ležící naproti Washingtonu. Kam směřovalo čtvrté letadlo, není jisté. Snad na Bílý dům, snad na sídlo Kongresu. Pasažéři se však teroristům postavili, bojovali s nimi a letadlo se nakonec zřítilo do polí u obce Shanksville v Pensylvánii.

„Předem jsme propočítávali nepřátelské ztráty, množství lidí, kteří by mohli být zabiti vzhledem k postavení věží. Počítali jsme, že náraz zasáhne tři až čtyři patra. Byl jsem ze všech nejvíc optimistický. Vzhledem ke svým zkušenostem jsem si myslel, že oheň roztaví ocelové konstrukce budovy a že se zhroutí celá část stavby nad místem nárazu. To bylo to, v co jsme doufali,“ vzpomínal na plánování útoků jejich hlavní architekt Usáma Bin Ládin.

První letadlo narazilo do jedné z věží „Dvojčat“ v 8:46. Letadlo v Pensylvánii se zřítilo v 10:03. Věže se zhroutily kolem půl jedenácté dopoledne. Necelé tři hodiny…

Prezident USA George W. Bush byl v době útoků na Floridě, do Bílého domu se vrátil v 7 hodin večer. O dvě hodiny později v televizním projevu Američanům i teroristům vzkázal: „Teroristické útoky mohou otřást základy našich největších budov, ale nemohou se dotknout základů Ameriky. Tyto činy drtí ocel, ale nemohou rozdrtit ocelově pevné americké odhodlání.“

Není třeba podrobně popisovat samotné útoky. Ostatně některé detaily připomeneme v dalším z dílů seriálu, ve kterém se budeme zabývat konspiračními teoriemi. V tomto textu se zaměříme na důsledky útoků a reakce, které vyvolaly.

Dvě základní témata jsou dnes znovu vysoce aktuální.

„Válka proti teroru“ začala 7. října 2001 invazí do Afghánistánu, kde měla svoji základnu Al-Káida. A právě v těchto dnech končí fatálním neúspěchem.

Bezprostředně po útocích z 11. září začala americká administrativa omezovat některé osobní svobody s cílem zvýšit národní bezpečnost. Omezení se stala běžnými i v dalších zemích včetně Evropy. Kritici mluví o budování „dohlížitelského státu“. A dodávají, že posilování jeho moci prožíváme dnes – během covidové pandemie.

Fotogalerie: Střípky z války v Afghánistánu

Válku proti teroru vyhlásil prezident Bush slovy, kterými dal hned zpočátku jasně najevo, že Spojené státy se budu spoléhat především na svou sílu: „Každý národ v každém regionu si nyní musí vybrat. Buď jste na naší straně, nebo jste s teroristy,“ řekl Bush v prohlášení k národu.

Afghánské vládnoucí hnutí, nacionalistický a radikálně islámský Tálibán odmítl Bushovo ultimátum, aby přestal podporovat teroristickou organizaci Al-Káida a vypověděl ji z afghánského území. Následovala invaze pod názvem „Trvalá svoboda“.

Měla ovšem ambicióznější cíle než jen vítězství nad Tálibánem. „Naším cílem není jen zredukovat nebo potlačit teroristické útoky, naším cílem je zakročit proti nim komplexně,“ říkal na tiskové konferenci 29. října ministr obrany USA Donald Rumsfeld. „A nepřestaneme, dokud nevykořeníme teroristické sítě a nezabráníme jim v další činnosti. A to nejenom pokud jde o Tálibán a Al-Káidu, ale i o všechny ostatní teroristické skupiny.“

A zpočátku se zdálo, že vše jde podle plánu – v listopadu dobyli spojenci Kábul, v prosinci prchaly špičky Tálibánu a Al-Káidy do Pákistánu. Takže už na konci roku 2001 začal Donald Rumsfeld přemýšlet o tom, co přijde na řadu po Afghánistánu. Dokládají to jeho vzkazy podřízeným, které postupně unikaly do tisku a po roce 2017 je na základě soudní pře muselo ministerstvo obrany zveřejnit všechny.

Rumsfeld se začal zajímat o Irák. Přemýšlel zřejmě o možném zdůvodnění útoku – vyžádal si například statistiky, kolik žije v Iráku Kurdů. Nakonec jako záminka pro vpád do Iráku posloužila nedoložená tvrzení, že Irák disponuje zbraněmi hromadného ničení a že podporoval Al-Káidu.

Válka v Iráku začala 20. března 2003. A to už se „válka proti teroru“ dostala do nové fáze: Rychlé hladké vítězství se nekonalo.

Válku v Afghánistánu lidé a politici v Evropě podporovali nebo alespoň chápali jako nezbytnou reakci na teroristické útoky z 11. září. Příprava na vpád do Iráku už ovšem vyvolala největší protiválečné demonstrace od protestů proti válce ve Vietnamu. A tvrdý rozkol mezi tradičními spojenci v rámci NATO.

V polovině února vyšlo do ulic Říma podle odhadů tři miliony lidí, v Londýně to bylo více než milion demonstrantů a v Berlíně více než půl milionu. Přes sto tisíc lidí protestovalo v Paříži. Okolo tisícovky lidí se sešlo i v Praze. Proti válce v Iráku se ostře postavila Francie, nesouhlasilo Německo. Napětí mezi Spojenými státy a Evropou se proměňovalo v krizi vztahů.

Rozdíly v americkém a evropském přístupu vysvětluje filosof a politolog Pavel Barša ve studii Hodina Impéria. Zdroje současné zahraniční politiky USA. Podle Barši charakterizuje americkou zahraniční politiku idealismus. Snaha dospět ke konečnému vítězství. K vítězství Dobra nad Zlem, k definitivní porážce nepřátel. Bushovo tažení do Iráku mělo rysy křížové výpravy.

„Vojenská síla se vyvazuje z vazby na materiální a vojenské zájmy. Z nástroje politiky se proměňuje na nástroj morálky – nastolení svobody a spravedlnosti, osvobození od strachu, dosažení spásy. Použití síly není vedeno snahou po dosažení relativních cílů tohoto světa, nýbrž absolutních cílů onoho světa,“ píše Barša.

Realistická evropská politika, která se snaží vyvažovat různé zájmy a vyhnout se postoji „buď-anebo“, je v očích Američanů slabostí, zbabělostí, nerozhodností… Barša cituje britského historika Timothy Gartona Ashe, který takto popisoval dojmy z cesty po USA v letech 2002–2003: „Zatímco Američan je mužným heterosexuálním samcem, Evropan je ženou, je impotentní, vykleštěný… Zjistil jsem také, že slovo eunuchové se začalo používat ve formě EU-nuchové,“ vzpomínal Ash.

Přirovnávat válku proti teroru ke křížové výpravě mužného heterosexuálního samce, spravedlivého kovboje vypadá jako pouhá anekdota. Ale přirovnání obsahuje zásadní sdělení: Americká zahraniční politika ve snaze dosáhnout „absolutních“ cílů, morálních vítězství často přehlížela každodennost bitevního pole.

Přístup „buď-anebo“ vymazal konkrétní podobu spojenců i protivníků a nepřátel: Kdo není s námi, je proti nám. Slouží Zlu.

Jeden ze základních důvodů, proč Američané neuspěli.

V rámci příprav na vpád do Iráku napsal 9. září 2003 Donald Rumsfeld v jednom ze svých proslulých vzkazů svému náměstkovi: „Pohled zpravodajských služeb na to, kdo je v Afghánistánu a Iráku nepřítel a jaké jsou tam problémy, je velmi nejasný.“ 23. října pokračoval: „Není mi vůbec jasné, jaké zpravodajské informace jsme získali výslechem 35 nebo 40 zajatých Iráčanů.“

Těm zprávám samozřejmě chybí kontext, nicméně dokreslují výše zmíněný důvod americké prohry: Američané nerozumějí svému nepříteli, nerozumějí situaci v zemích, kam „vyvážejí svobodu a demokracii“. Nebo si v šíření absolutních morálních hodnot nehodlají připustit, jaký má toto přehlížení význam.

Podobně jako v Afghánistánu i v Iráku dosáhli Američané a jejich spojenci rychlých úspěchů – svrhli režim Saddáma Husajna, ustavili prozatímní vládu, připravili půdu pro řádné volby… Zdálo se, že země má naději na stabilizaci, klidnější svobodnější budoucnost.

Zakrátko ale zavládl chaos, vypukla nekontrolovaná občanská válka, která navíc přispěla k posílení nové mocné teroristické organizace Islámský stát.

Když se vojáci v roce 2011 definitivně stahovali, těžko šlo mluvit o úspěchu. Podobně jako v Afghánistánu.

„Proč jsme prohráli? Na tuhle otázku se snažím nalézt odpověď už 12 let,“ píše Carter Malkasian, autor knihy The American War in Afghanistan, který v Afghánistánu sloužil i v roli poradce nejvyšších vojenských velitelů. Malkasian podobně jako mnoho dalších vojáků, diplomatů i teoretiků dospěl k tomu, že rozhodujícími tématy jsou dějiny, ideologie, odhodlání a motivace.

Ilustruje to výrokem jednoho akademika spojeného s Tálibánem: „Tálibán bojuje pro víru, nebe, zničení nevěřících. Vládní armáda a policie bojuje pro peníze. Tálibánci jsou připraveni v boji zemřít. Jak jim mohou vládní vojáci a policisté konkurovat?“

Pavel Barša v citované studii ukazuje, jak se v americké politice propojuje idealismus s technokratismem: Armáda, která má obrovskou technickou převahu, lepší výcvik a vedení, nemůže prohrát. Moderní technologie přemůže zastánce tradičních hodnot a vytvoří základ pro vznik nové vlády, nástup demokracie a lidských práv. Zlo bude poraženo.

Technokratický idealismus ale nefunguje. „Přítomnost Američanů v Afghánistánu je pošlapáním toho, co vytváří afghánskou identitu, dlouhé historie boje s okupanty a náboženského přesvědčení o obraně země,“ píše Malkasian. „Vede to muže a ženy k tomu, aby hájili svoji čest, svoje náboženství a svůj domov. Dává to mladým mužům odvahu k boji. Vysává to vůli vládním vojskům a policii. Schopnost Tálibánu propojit svůj boj s tím, co znamená být Afgháncem, to byl základní faktor americké prohry.“

Technokratický idealismus nefunguje. Idea kvalitními zbraněmi vyváženého Dobra je příliš abstraktní. Chladná.

A málo přitažlivá.

„Po dlouhou dobu Američané i lidé z NATO vědí, že afghánská policie je notoricky zkorumpovaná,“ říká Andrew Wilson, analytik z International Crisis Group. „Ať se hledalo jakékoli opatření proti korupci, korupce si vždy našla cestu.“

To je další ukázka podcenění či přehlížení reálné situace. Podle oficiálních statistik by měla afghánská vláda disponovat více než 300 tisíci vojáky a policisty. Ve srovnání s přibližně 75 tisíci bojovníky Tálibánu drtivá převaha. Jenže kontroly zjistily, že až 60 tisíc ozbrojenců existuje pouze na papíře, jsou to „mrtvé duše“. Jejich nadřízení je vykazují a berou jejich mzdu.

Mezi policisty by mohlo být „mrtvých duší“ dokonce až 70 %. Odhadovala to zpráva, která zároveň uváděla, že polovina policistů bere drogy.

A navíc: Jen část provládních vojáků jsou dobře vycvičení a motivovaní profesionálové, necelých 60 tisíc příslušníků speciálních jednotek. Což vedlo k bizarní rutině ve střetech s Tálibánem. Speciální jednotky „vyčistí“ určité území. To převezmou příslušníci běžného vojska a policie, kteří se vzápětí dají na útěk před protiútokem Tálibánu. A stále dokola.

Zkorumpovaná armáda „mrtvých duší“ hájí svobodu a demokracii.

„Političtí představitelé Afghánistánu to vzdali a uprchli ze země. Afghánská armáda se zhroutila, někteří se ani nepokoušeli bojovat. Vývoj v uplynulém týdnu posílil přesvědčení, že ukončení vojenské účasti USA v Afghánistánu bylo správným rozhodnutím. Americké jednotky nemohou a neměly by bojovat a umírat ve válce, kterou afghánské síly nejsou ochotny bojovat samy za sebe,“ potvrdil americký prezident Joe Biden v projevu ze 16. srpna, že stojí za svým rozhodnutím o stažení amerických vojáků z Afghánistánu.

Biden pokračoval: „Takže mi zbývá se znovu zeptat těch, kteří tvrdí, že bychom tam měli zůstat: Kolik generací amerických dcer a synů byste mě nechali poslat bojovat do afghánské občanské války? Když afghánské jednotky bojovat nebudou? Kolik dalších životů, amerických životů, za to stojí? Kolik nekonečných řad náhrobků na Arlingtonském národním hřbitově? Ve své odpovědi mám jasno. Nebudu opakovat chyby, kterých jsme se v minulosti dopustili.“

Zní to jasně, logicky, přesvědčivě. Chybí tomu ale jedna podstatná věc: Přijetí odpovědnosti.

Byli to Američané a jejich spojenci, kdo financovali a cvičili afgánské ozbrojené síly. Kdo dosadili vládu a drželi ji u moci. Opravdu si američtí vojáci a politici mysleli, že tato armáda a tato vláda budou schopny čelit Tálibánu? Opravdu netušili, jak rychle se okupační režim může zhroutit?

Stovky tisíc lidí se nyní snaží před Tálibánem uprchnout a dochází jim čas. Bojí se o život, nebo „jen“ toho, že se ocitnou zpátky ve „středověku“. Jejich šance na útěk do bezpečí jsou ale minimální. Američané totiž počítali s tím, že vládní vojska budou statečně bojovat…

„Myslím, že ve Spojených státech je nyní největší výzvou přijmout odpovědnost za dopady války. Samozřejmě v tom nejsme sami – Tálibán a další ozbrojené skupiny jsou zodpovědné za válečné zločiny a porušování lidských práv,“ říká historik ze Stanfordovy Univerzity Robert Crews. „Ale my se potřebujeme vyrovnat s tím, jak jsme dvacet let vytvářeli podmínky nejistoty a rizika pro tak mnoho Afghánců. Je svůdné za vším vidět korupci, podvody a státní násilí jako rysy vlastní afghánské politice a kultuře, a mnoho lidí ve Washingtonu tyto myšlenky nyní zdůrazňuje. Ale americká politika byla u zrodu mnoha těchto jevů.“

Crews uzavírá: „Budoucí historici se možná omezí na otázku, „Jaký byl smysl toho všeho?“ Afghánci se pravděpodobně budou ptát, proč právě oni museli tolik trpět kvůli špatně vedené americké válečné odvetě. Věřím, že se shodneme v jednom: Že vojenská intervence v nás zanechala především dědictví krutosti a chaosu.“