Článek
„Uděláme nejdřív docházku. Přihlaste se tak, že zapnete mikrofon a řeknete: ‚Ano, zde‘.“ Začátek každé distanční hodiny je pro začínajícího učitele Karla Jirovce stejný, musí zjistit, kdo se do hodiny vůbec připojil.
„Pane učiteli, já tady jsem, ale budu se muset odhlásit, protože nám děda opravuje zásuvku a musí na chvíli vypnout elektřinu,“ hlásí jedna ze žaček.
Čárku do třídnice dostane. I kvůli takovým vtipným momentům však kontrola docházky zabere minimálně pět minut času. Někteří žáci třeba ani nemají zapnuté kamery, a tak se učitel musí nejprve zeptat, jestli za okénkem s iniciálou je skutečně jeho žák.
Pro Jirovce to není žádná rutina. Učit totiž začal teprve v září. A paradoxně právě zapisování do třídnice ho na učitelství dětskýma očima fascinovalo.
„Chtěl jsem učit už od páté třídy. Hrozně mně imponovalo, když učitel přišel do třídy a čárkoval ve třídnici docházku. Přál jsem si to dělat místo něj. Teď mě to ale samozřejmě hrozně nebaví a je to to poslední, co bych chtěl v hodině dělat,“ směje se nad vzpomínkou dnes už začínající češtinář.
Právě pro nové pedagogy je letošní školní rok skutečně nesmírně obtížný. Nejen že jsou vrženi do ostrého provozu, ještě k tomu museli přejít během pár týdnů na distanční výuku. Na rozdíl od svých zkušenějších kolegů si ji navíc nemohli procvičit na jaře.
„Synchronní výuku tak musím teď vést dost frontálně, což je na můj vkus docela propad. Vím, že existuje spousta metod, které se dají použít, ať už to je Jamboard, Breakout Rooms nebo sdílená prezentace, ale docela s tím zápasím a ještě jsem si upřímně netroufl něco takového vymyslet. Vzal jsem si to teď jako cíl a do měsíce se to chci naučit,“ říká Jirovec. Zatím s žáky používá například herní vzdělávací platformu Kahoot!, kde s dětmi procvičují.
„Studium mě od učitelství málem odradilo“
Nelze si dělat iluze, že by začínající učitele na distanční výuku připravilo studium na vysoké škole. Pro všechny, včetně vysokoškolských fakult, je aktuální situace kolem distančního vzdělávání zcela nová. Studenti se tam výjimečně setkají se souvislou pedagogickou praxí. Třeba konkrétně Jirovec studuje druhý ročník bakalářského studia a učit si zkusil poprvé až ve svém novém zaměstnání.
„Za celé tři roky jsem se skoro vůbec nepotkal s pedagogickou průpravou. Úkolem na bakaláři je naučit vás odborně dva předměty, které studujete. Teprve na magistru přichází didaktika a praxe,“ popisuje Jirovec.
Další začínající učitelku Andreu Holečkovou znechutilo bakalářské studium na pedagogické fakultě natolik, že po jeho ukončení uvažovala o přechodu na jiný obor. Shodou náhod se ale rozhodla pokračovat i v magisterském studiu, kde se konečně dostala i k tomu nejdůležitějšímu – vyzkoušet si sama, jaké je to učit.
„Nějak se stalo, že jsem pokračovala i na magistra, a tam jsme skutečně začali chodit na praxe. Najednou jsem si řekla, že učení je přesně to, co bych chtěla dělat. Ani jsem pak po škole neuvažovala, že bych učit nešla,“ říká dnes Holečková.
A od září skutečně učí, a to na speciální základní a střední škole pro sluchově postižené žáky. Pro ni je to tak čtyřnásobně náročný test v začátku její pedagogické kariéry. Nejenže učí teprve dva a půl měsíce a musela si zvyknout na distanční výuku, ještě k tomu se dorozumívá přes počítač a bez znalosti znakového jazyka s žáky a učí je angličtinu. A jestli na něčem panuje mezi pedagogy shoda, tak v tom, že vůbec nejobtížnější je distančně vyučovat cizí jazyk.
„Online výuka je náročná, a navíc nemáte záruku, že se vám skutečně všichni žáci připojí. S ostatními musíte komunikovat nějak jinak. Mně se ale v nejpočetnější desetičlenné třídě, kterou učím, podařilo, že se připojilo osm žáků, což považuji za úspěch,“ říká Holečková. Zatím jí škola svěřila pouze třídy, ve kterých jsou až na pár výjimek nedoslýchaví, nikoliv zcela neslyšící žáci.
„Stalo se mi, že jsem se připojovala z nového počítače, který nám škola zařídila, jenže spadl internet. Trochu jsem čekala, že už budou žáci pryč, než se mi to podaří zprovoznit. Pustila jsem si ale data z mobilu a zase to rozjela a kupodivu se nikdo neodpojil. To mě moc potěšilo. Nakonec jsme tu hodinu zvládli i s tím, že jsem jim pak ukazovala i věci na tabuli přes mobil,“ dodává Holečková.
Pro začínající učitele je naprosto stěžejní, aby jim v přechodu z role studenta do role pedagoga někdo pomohl. Tím někým by měl na škole být uvádějící učitel.
„S uvádějící učitelkou sdílíme kabinet společně ještě s jedním kolegou nováčkem a další kolegyní. Řešíme všechno spolu. Co nevíme, na to se zeptáme, nebo nám dává sama tipy a poradí. Hospitace se i kvůli koronaviru zatím nekonala, ale kdybych o ni v září bývala požádala, tak by to určitě nebyl problém,“ dodává začínající pedagožka.
Není uvádějící učitel jako uvádějící učitel
Pomoc s nástupem do povolání učitele tak Holečková má. Nicméně vše je na bázi dohody a diskuze. To ale ne všem novým učitelům stačí. Ideální pro začínající pedagogy je, aby si s uvádějícím učitelem a ředitelem stanovili minimálně roční, lépe dvouletý adaptační plán. V rámci něj dochází nejen k seznámení se školou, ale i hospitacím ve výuce, hodnocení a sebehodnocení, soustavné práci na odstraňování nedostatků a vůbec sžití s povoláním učitele. Taková systémová práce se začínajícími učiteli je na českých školách spíš výjimečná.
„Většinou tak učiteli starší kolega řekne pár organizačních věcí, třeba jak zapíše do třídnice a kde co ve škole je, a to je tak všechno. Takhle ale uvádění vypadat nemá,“ říká učitel Daniel Pražák, který je členem hnutí Otevřeno a právě problematice vzdělávání budoucích pedagogů a nástupu začínajících učitelů se věnuje.
Iniciativa Otevřeno se snaží nejen pomoci začínajícím pedagogům, ale obecně zlepšit přípravu učitelů na pedagogických fakultách, a tím také zvýšit kvalitu výuky na českých školách.
„Není dobré ani nechat na začínajícím učiteli, aby se případně zeptal na to, co nebude vědět. Často je zahlcený, nestíhá a vlastně ani neví, na co se ptát,“ pokračuje Pražák.
To potvrzuje další začínající učitelka Markéta Popelářová.
„Škola mi poskytuje prostředí a technické zázemí. Vím, že používáme tyhle věci a máme takový rozvrh, ale nějakého pedagogického vedení zvlášť v této době je bohužel minimum. Tenhle limit se ale snažíme vykompenzovat právě v Otevřenu, kde je nás začínajících učitelů víc. Máme společný chat a podpora funguje prostřednictvím této platformy,“ říká Popelářová, která je rovněž členkou hnutí Otevřeno.
Ze společného chatu začínajících učitelů a jejich prvních pedagogických zážitků vzniká blog příspěvků pod názvem A ty fakt učíš?, který lze sledovat na Instagramu.
Na Instagramu hnutí Otevřeno lze sledovat zážitky začínajících učitelů.
Pomohla by legislativní změna
Odbornou průpravu začínajících učitelů a nastavení systémové práce s nimi ve školách řeší projekt Národního pedagogického institutu SYPO. Ten vytvořil metodiku pro práci s novými pedagogy během jejich adaptačního období a také v průběhu celého roku soustavně pracuje se školami, které o podporu mají zájem, a to jak se začínajícími učiteli, tak hlavně jejich uvádějícími kolegy a řediteli.
„Nabízíme dvojí způsob podpory. Jednak je to intenzivní forma, které říkáme pilotáž. V loňském roce jí prošlo 50 škol a v současné době se druhé pilotáže účastní 100 škol. Paralelně ale nabíráme školy i do vzdělávání, kterého se v loňském roce zúčastnilo 328 začínajících učitelů,“ popisuje týmová manažerka klíčové aktivity Začínající učitel v projektu SYPO Monika Brodská.
Právě v rámci tohoto projektu vznikl v roce 2019 jeden z prvních průzkumů o práci škol se začínajícími učiteli. Podle něj pětina učitelů vstupuje do praxe bez uvádějícího učitele. V mateřských školách má mentora 70 procent nových pedagogů, na prvních stupních základních škol 83 procent a na druhém stupni 90 procent.
Jenže v řadě škol je funkce uvádějícího učitele pouze formální, a žádnou soustavnou podporu tak nový kolega nedostává.
„Uvádějící učitelé jsou často do své funkce jmenováni, a to i třeba proto, že s novým pedagogem jen sdílí kabinet. Nechci se vůbec kolegů dotknout, ale někdy se ani nehledí na to, jestli jejich osobní kvality jsou pro roli uvádějícího učitele vůbec vhodné,“ dodává Brodská.
To může být velké riziko. Nejenže se začínající učitel začne snadno ve své nové roli ztrácet, ale hlavně může přemýšlet o tom, jestli školství úplně neopustí. Výzkum Masarykovy univerzity o začínajících učitelích z roku 2017 Chtějí zůstat nebo odejít? ukázal, že o odchodu uvažuje až třetina pedagogů, kteří odučili méně než 40 měsíců.
Podle Brodské by tak pomohla legislativní změna. Uvádění učitelů totiž není ošetřeno v zákoně a záleží pak na každém řediteli, jestli vůbec a jakou formu této podpoře dá.
S legislativním zakotvením pozic uvádějícího a začínajícího učitele počítal kariérní řád, který připravilo Ministerstvo školství. Nakonec ale v roce 2017 neprošel v žádné ze svých úprav Parlamentem. Už dva roky se pak čeká na novelu zákona o pedagogických pracovnících, skutečně systémovou pomoc se tak zatím nepodařilo prosadit.
„Limitem jsou skutečně peníze. I bez toho se ale některé školy posouvají kupředu. Třeba v rámci networku ředitelů Trvalá obnova školy opravdu funguje, že začínající učitelé mají roční nebo dvouleté adaptační období a uvádějící pedagogové snížené úvazky. Pro většinu škol v republice je to ale zatím sci-fi,“ dodává Pražák.
