„Ty vole. Co teď musíme udělat?“ Osobnosti radí, jak mluvit o rakovině

Ilustrátorka Eliška Podzimková má na svém autorském kontě kresby pro americký časopis Vogue nebo pro anglického kuchaře Jamieho Olivera. Na své cestě ke světovému úspěchu ale musela překonat překážku nejvyšší obtížnosti – rakovinu.

„Nejnepříjemnější na celé nemoci pro mě byla uzavřená bublina, ve které se ocitnete. Nejvtipnější pro mě byli dospěláci, kteří si nevědí rady, jak s vámi mluvit. Buď je to úplný extrém, že vás litují, což je za mě to nejhorší, nebo dělají, že vám nic není. Říkají vám, co se tady válíš a tak,“ svěřuje se Podzimková v knize Příběhy o rakovině, která právě vychází.

Připojily se k ní i další známé osobnosti, jimž do života vstoupila onkologická diagnóza: herečka Chantal Poullain, herec Oskar Hes či olympijská vítězka Eva Samková.

Samozřejmě ne všechny příběhy o rakovině končí dobře, to tady nikdo netvrdí. Nová knížka s charitativním rozměrem je však jakýmsi onkologickým „bedekrem“ pro všechny, kteří se s obávanou nemocí setkají – ať už v roli pacienta, příbuzného nebo kamaráda.

Knížka je unikátní nejen díky příběhům vyprávěným bez tabu, ale i svou „image“. S trochou nadsázky působí jako lifestylová publikace. Stereotypní ilustraci rakoviny, bledou osobu s šátkem na hlavě a infuzí v žíle, nečekejte. Naopak je laděná do pastelových barev s moderními ilustracemi a komunikačními bublinami.

Příběhy o rakovině jsou dílem Niny Formánek Jaganjacové, která působí v neziskové organizaci Sifty, zabývající se vzděláváním ve zdravotnictví. „Rakovina je téma, o kterém se nikdo bavit nechce. Bojíme se jí, nic moc veselého s ní nesouvisí. Ale proto je podle mě důležité o ní mluvit víc,“ říká Jaganjacová, která se do domovského Česka vrátila po studiích v Londýně a práci v Bruselu.

Její kniha připomíná, že každý třetí Čech se v průběhu života potýká s nádorovým onemocněním. „Každý to vnímá trošku jinak. K celému tématu je ale potřeba začít přistupovat tak, že je bohužel součástí našich životů, chtě nechtě. Nebát se o tom mluvit, nezapomínat na pečující osoby a příbuzné. Čím víc budeme o těchto věcech mluvit otevřeně, tím normálnější se stanou a třeba nás časem i první zmínka o nádoru nesemele tak, jako dnes,“ řekla Seznam Zprávám autorka.

Knížka například radí, jak s nemocným mluvit či naopak nemluvit. Podle tvůrců nikdy neříkejte pacientům třeba větu: „Nesmíš se tomu tak poddávat!“ Naopak prý pacienti ocení přátelský tón a množné číslo, díky kterým budou vědět, že na věc nejsou sami: „Ty vole. Tak co teď musíme udělat?“

Publikace obsahuje také slovníček medicínských pojmů, které se na nemocného s čerstvou onkologickou diagnózou sesypou, popis jednotlivých metod léčby, ale třeba i rady v oblasti intimního života. Za výstražně červeným předělem s vykřičníkem je i část o umírání. Autoři do ni čtenáře nenutí. „Když jsme se ale ptali těch, kteří si něčím podobným prošli, jaký mají na tyto kapitoly názor, všichni do jednoho nám řekli, že by je ocenili v době, kdy toto řešili,“ říká Jaganjacová.

Rakovina dnes ale ani podle lékařů nemusí být téma plné špatných zpráv – díky postupu medicíny. „Vývoj v léčebných možnostech za poslední dobu je obrovský. U celé řady diagnóz se rakovina stává chronickým onemocněním, s kterým člověk může dlouho žít, pracovat a věnovat se svým blízkým, svým koníčkům,“ vysvětlila Seznam Zprávám odborná poradkyně knihy, onkoložka Kateřina Kopečková z Fakultní nemocnice v Motole.

Zároveň ale upozorňuje, že i dnes pacienti přicházejí s pokročilou chorobou. „Mnohdy mají obavy právě z rakoviny a k lékaři se bojí jít. Proto je důležité o rakovině a možnostech léčby mluvit.“

Pacienti potýkající se s nemocí potřebují podle Kopečkové hlavně pocit, že na to nejsou sami, že mají možnost s někým mluvit a sdílet své pocity i obavy. „A také věřit svému lékaři,“ dodává. Jak říká, k onkologii se dostala spíše náhodou – po studiích bylo oddělení léčící rakovinu jediným místem, kam mohla v místě bydliště nastoupit.

Připouští přitom, že její obor patří k těm psychicky náročnějším. „My se snažíme dávat našim nemocným čas, léčit jejich bolesti. Jsou skutečnosti v životě každého z nás, které musíme přijmout. Ale každý den se každý z nás setkává s krásou, která člověku dává sílu a smysl našeho bytí. Ať je to milovaný člověk, hudba, obrazy, příroda,“ říká lékařka.

Někteří lidé, když se s nemocí vypořádají, jsou zpětně za svou zkušenost dokonce vděční. To potvrzuje i kreslířka Eliška Podzimková. „Jak stárnu, vnímám, kolik pozitivních – spíš než negativních – věcí mi to do života dalo. Dalo mi to náturu do života. Cokoli, co mě zdržuje od užívání si života, házím za sebe a moc se tím nezabývám, protože to nemá smysl. Přece jen na světě nejsme zas tak dlouho, abychom třeba dělali něco, co nás brzdí a v čem nejsme spokojení,“ píše v knize Příběhy o rakovině.