Twitter čistí slovník. Slovo blacklist ale není o rasismu, říká odbornice

Hostem Výzvy byla korektorka a překladatelka Markéta Gregorová, která na Twitteru lidem zábavným způsobem odhaluje krásy českého jazyka pod přezdívkou Jazykovědma.

Jsou to v češtině kontroverzní výroky? Odkazují k rasismu?

V češtině tyto výrazy jako kontroverzní nepociťuji. Ostatně mnohá z těchto slov bych jako urážlivá nehodnotila ani v angličtině. V současné době je jako tabuové neoznačují ani uznávané slovníky, jejichž úkolem je právě zachycovat obecně přijímané definice slov. Pokud si někdo zmiňované výrazy spojuje s rasismem, děje se tak dle mého zatím pouze na úrovni asociací.

Abych to objasnila z pohledu lingvistiky: asociací nazýváme tu složku významu slova, na které se vzájemně shodneme nejméně. Asociace jsou totiž extrémně subjektivní – například mám ráda slovo štokrle, protože si ho spojuji se svou babičkou.

Druhou složkou významu slova jsou konotace. Ty jsou také subjektivní, ale už nejsou tak individuální a řada lidí je má společné – například se vesměs shodneme, že slovo otroctví má negativní konotace. To znamená, že tak nejspíš nepojmenujeme třeba hospodu.

A zatřetí je tu zcela neutrální denotace, tedy to, co dané slovo označuje. To je ta slovníková definice, které se musíme podřídit, pokud se chceme domluvit. Tímto exkurzem do lexikologie se snažím ukázat, že negativní náboj u dotyčných slov vnímají v této chvíli jednotlivci, ale dosud ne většina mluvčích.

Kde se ten původ slov vlastně vzal? Je černá listina něco, co si spojíme právě s tím, že by to mohlo nějakou skupinu obyvatel urážet?

Jde převážně o fráze založené na metaforickém vyjádření. Jejich význam není doslovný – černá listina nemá černou barvu – ale přenesený, tedy inspirovaný vnější podobností. Protiklad černé a bílé je archetyp rozšířený po celém světě. Vybavme si symbol jin a jang, který znázorňuje nejen kontrast protichůdných vlastností, ale také jejich komplementaritu. Jednoduše řečeno, k definici bílé potřebujeme černou a naopak.

Archetyp černé a bílé rozhodně nevznikl jako odkaz na barvu pleti. Vychází z běžných přírodních úkazů. Dřívější, primitivnější společnosti si černou barvu vcelku logicky spojily s nocí, tmou a možným hrozícím nebezpečím. Bílá naopak navozovala představu dne (říká se za bílého dne), světla a relativního bezpečí. V důsledku toho se černá často objevuje ve slovních spojeních s negativními konotacemi, zatímco bílá mívá pozitivní konotace. Pokud stejným způsobem někdo vnímá i barvu pleti, je to nešťastná shoda okolností.

Mohou ale taková slova v sobě přesto nést potenciál toho, že by si to někdo mohl takhle vykládat?

Slova v sobě nenesou žádný inherentní potenciál. Jsou v tom, chudáci, úplně nevinně. Samotná slova nic neznamenají; jsou pro nás jen šikovnou zkratkou, jak něco označit, abychom o tom mohli mluvit. Význam slovům dáváme až my lidé. Slova jsou neškodné shluky hlásek či písmen, které samozřejmě můžeme obrátit ve zbraň tím, jak s nimi zacházíme.

Ve vyzbrojování se jazykem nám ale zákaz konkrétních slov nijak nezabrání. Bez potíží můžeme někoho na smrt urazit, aniž bychom použili jediný vulgarismus, či dokonce jediný výraz s negativními konotacemi. Dokladem toho budiž okřídlená filmová hláška „Ale ten tón! Ten tón!“

Twitter nechce používat slovo slave (otrok), to je asi pochopitelné jako ne úplně vhodné, ale co třeba slovo master (pán)?

Slovo slave je sice očividně nepohodlné, ale je pro nás obzvlášť zajímavé! Do angličtiny totiž doputovalo přes francouzštinu původně z latinského sclava. Tento termín odkazoval specificky k příslušníkům slovanských národů – čili i k našim předkům – zajatým a odvlečeným do otroctví ve středověkých válkách.

Rovněž dnešní anglické master má kořeny v latině, a to ve výrazu magister. Ten je odvozený od magis, což značí „více“. Stejné etymologické východisko má česká akademická hodnost magistr, zkracovaná Mgr. A hádejte, jak zní ekvivalent magisterského titulu v angličtině – je to právě diskutovaný master, zkráceně MA.

Zřejmě už začíná být patrné, že plošně se slova master jen tak nezbavíme. Je to krásný příklad slova polysémního čili slova s mnoha významy. Oxfordský slovník angličtiny zaznamenává několik desítek více či méně odlišných významů tohoto slova – včetně veskrze pozitivního významu „mistr“, kdy masterpiece označuje „mistrovské dílo“.

Allowlist a denylist budiž, byť to na mě působí jako produkt hrubého násilí páchaného na jazyce. Má to ale svou logiku, což u dvojice leader a follower příliš nevidím. Protiklad master a slave je možná svými konotacemi problematický, nicméně dobře vystihuje hierarchii prvků.

Existence hierarchie je nejen životním faktem, například hierarchie na pracovišti, ale také zásadní součástí programovacích jazyků. Představme si třeba jen triviální adresáře v počítači – máme jeden nadřazený kořenový adresář, pod který spadají všechny ostatní. Tento vztah bych rozhodně neoznačila výrazy leader a follower.

Jsou v češtině nějaká slova, která by mohla být vyloženě urážlivá, rasistická? Používáme výrazy jako černá čísla, černý humor, bíla vrána, černá ovce… Jaký je jejich původ?

Troufám si spekulovat, že v češtině máme větší smysl pro černý humor (ha!), takže na možné negativní asociace či konotace nereagujeme tak citlivě. Uvedla jste úžasný příklad černých čísel. To je jedna z mála frází, která uplatňuje černou barvu pro vyjádření pozitivního významu. Negativním protikladem jsou pak samozřejmě červená čísla.

Původ je zcela pragmatický. Červená barva je velice výrazná, takže upoutá naši pozornost. Archetypálně si s ní spojujeme varování před možným nebezpečím. Někdejší společnost lovců a sběračů zjistila, že co je křiklavě barevné, bývá často jedovaté. Tento instinkt nám zůstal, takže ne nadarmo máme dnes na semaforech červenou jako signál pro stop.

Kdybychom chtěli tuto diskusi dovést ad absurdum, dalo by se argumentovat, že červená barva nám asociuje naši neblahou komunistickou historii, tudíž cokoliv červeného je potenciálně urážkou obětí komunismu. Snad se toho nikdo nechytne – komunismus nekomunismus, červená mi asociuje radost a je to moje oblíbená barva…

Slovo má jistě velkou moc a na slovech záleží, ale co se musí stát, aby výrazy, které používáme, měly potenciál ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme?

Ukamenujte mě, ale vnímám tento proces opačně. Domnívám se, že jazyk je ovlivňován společností, spíše než že by společnost byla primárně ovlivňována jazykem. Jazyk je společenský konstrukt; jinými slovy, jazyk jsme si vymysleli. Není nám daný externě, nerodíme se s ním, máme „pouze“ vrozenou schopnost se jazyk naučit. Samozřejmě že v kultivovaném jazykovém prostředí vyrostou kultivovaní mluvčí, ale to nebude zásluha jazyka, nýbrž jeho uživatelů.

Programátoři se teď budou muset vyrovnat se změnou termínů, je možné takto nařízením změnit i obecně náš jazyk?

Změny v programovacích jazycích nejsou nic neobvyklého a dějí se průběžně, jak jednotlivé prvky zastarávají a jsou nahrazovány novými. Programovací jazyky jsou ale uměle sestavené s poměrně krátkou historií. A navíc nejsou zdaleka tak obsáhlé jako většina přirozených jazyků. Jakoukoliv řízenou snahu o opravdu zásadní změnu v přirozeném, lidském jazyce považuji za utopickou.

Není tedy reálné, že když takové výrazy, slova vyškrtneme, lidé budou mít větší pochopení pro ostatní? Pro menšiny? Nebo lidi, kteří jsou znevýhodňováni?

Obávám se, že to není reálné. Pokud se ale mýlím, budu jen ráda!

Možná jsem jednoduchý člověk, ale když se mi něco zakáže, najednou mě to začne nepochopitelně lákat. Snad se neříká bezdůvodně, že zakázané ovoce chutná nejlépe.

To neznamená, že kdyby třeba loupež nebyla trestný čin, tak chodím po ulicích a olupuji náhodné kolemjdoucí. Nedělám to, protože jsem si vnitřně vyhodnotila, že by to ode mě nebylo hezké a že to dělat nechci. Podobně bychom měli nejspíš my sami, každý za sebe, dojít k závěru, že se k ostatním chceme chovat ohleduplně, aniž bychom k tomu potřebovali pobídku zákona a hrozbu trestu.

Máme my v češtině nějaký výraz, který byl urážlivý pro nějakou skupinu a pak úplně pozbyl ten význam? Nebo naopak se stal urážkou?

Napadá mě trochu obecnější případ tabuových slov, která dnes již nejsou žádné tabu. Třeba slovo sranda bylo dříve považované za nepřístojný vulgarismus. Proč? Na první pohled to už není zřejmé, nicméně slovo sranda je odvozené (s prominutím) od s*át.

Dlouhou tradici má nenazývání věcí pravým jménem. To se netýká jen označení boha, jehož jméno nemáme brát nadarmo, ale i zdánlivě nezávadných slov. Jedním takovým je medvěd, tedy „ten, co ví, kde je med“, což vzniklo jako opisná náhražka. Vlastní výraz pro medvěda se z pověrčivosti nevyslovoval, aby se tím obávané zvíře nepřivolalo.

Jak dlouho to pak trvá, než lidé změnu nějakého výrazu přijmou? Než slovo vymizí a nahradí ho jiné?

Trvá to velmi dlouho, klidně několik generací, než se na nějaké slovo úspěšně zapomene. Dá se celkem snadno zařídit, abychom slovo upadlé v nemilost neslýchali a nevídali v seriózních médiích. Podstatně obtížnější je přimět všechny uživatele jazyka, aby nežádoucí výraz vyřadili ze svých soukromých konverzací. To považuji prakticky za nemožné. Musí se trpělivě čekat, až se vystřídají generace a dané slovo vymře přirozenou cestou.

Kdo většinou o takové změně rozhoduje? Jsou to instituce? Nebo jsou to spíše samotní uživatelé toho jazyka?

Instituce mají nad jazykem mnohem menší vládu, než si obecně myslíme. V zásadě mohou pouze pozorovat, co uživatelé s jazykem provádějí, a na základě toho navrhovat pravopisné úpravy nebo kodifikaci nových slov. Jazyk spontánně vytváříme a přetváříme my všichni, kteří jej denně používáme. Snaha Twitteru a jiných organizací o inkluzivní jazyk je tedy nepochybně motivována dobrými úmysly, ale o jejím úspěchu nakonec rozhodnou sami uživatelé jazyka.