Tváří v tvář minulosti. Výstava v Nizozemsku ukazuje otrokářskou historii

Rembrandtovy portréty zámožných otrokářů i železné okovy. Výstava v amsterdamském Rijksmuseu probíhá kvůli koronavirovým opatřením zatím jen on-line. Dává si za cíl vyprávět nizozemské dějiny, zejména jejich zlatý věk, v poněkud pravdivějším světle.

Expozici s názvem Otroctví, jež nabízí 140 objektů, v úterý oficiálně zahájil nizozemský král Vilém-Alexandr. Ředitel umělecké instituce Taco Dibbits podle britského deníku The Guardian uvedl, že muzeum nemá v úmyslu vést o tématu politickou či kulturní debatu a stavět se do nějaké pozice.

Už jen návštěva nizozemského panovníka ale podle Dibbitse naznačuje, že otroctví a krutost s ním spojená není relevantní otázkou jen pro potomky těch, kteří je podstoupili.

„Museli byste se samozřejmě zeptat přímo jeho (Viléma-Alexandra), myslím si ale, že svou přítomností zdůraznil to, že jde o část naší historie, jež znepokojuje všechny v Nizozemsku, ne pouze děti otroků. Tím myslím, že je o mně, o vás, o královi samotném. Je o každém, kdo v této zemi žije,“ prohlásil Dibbits.

Otroctví je podle něj nedílnou součástí nizozemské historie. „Když se do ní ponoříme, můžeme si o naší historii vytvořit ucelenější obraz a lépe porozumět dnešní společnosti,“ řekl Dibbits.

Příběh nizozemského obchodu s otroky vypráví Rijksmuseum skrze animace, zvukové nahrávky i videa. Soustředí se přímo na životy lidí, jež se stali obětí obchodu s lidmi mezi začátkem 17. století a rokem 1863. Teprve tehdy se tato činnost stala v Surinamu i na Antilách, tehdy nizozemských koloniích, ilegální.

Ve zvukovém průvodci si tak návštěvníci mohou poslechnout vyprávění Ma Chichiové, ženy, jež se v roce 1853 do otroctví narodila. Její babička, kterou Nizozemci zotročili v 18. století, jí prý vždy říkala, že si je se všemi rovná. „Nikdy nedělala, co po ní pánové chtěli,“ uvádí Chichiová na nahrávce z roku 1958. Tehdy jí bylo 105 let.

„Chichiová mluví o své babičce, která jí říkala, že si je se všemi rovná, že si je rovná s dětmi pána domu. To přidává ženskou perspektivu, která je poměrně vzácná, a pohled lidí, kteří si byli tak moc vědomi vlastní lidskosti i přesto, že žili v systému, jež je lidskosti zbavil,“ uvedla kurátorka výstavy Valika Smeuldersová pro Guardian.

Právě zisk orální historie, tedy předávání zkušeností a příběhů formou rozhovoru, byl pro vytvoření výstavy podle Smeuldersové, šéfky oddělení historie, stěžejní. A to kvůli nedostatku důkazů psaných rukou otroků či jejich majetku.

Dokumenty, které se muzeu pro účely výstavy podařilo získat, ukazují i na hrůzné osudy mnoha z těch, kteří se tehdejšímu systému vzepřeli. Jedním z nich byl i Wally, muž, který pracoval na surinamské cukrové plantáži Palmeneribo.

V roce 1707 byl odsouzen ke smrti upálením, soudce Cornelis de Huijbert ovšem ještě nakázal, aby bylo Wallymu odtrháváno při tomto procesu rozpálenými kleštěmi maso z těla.

Nizozemští obchodníci s otroky přepravili do Severní i Jižní Ameriky přes 600 tisíc Afričanů, za čímž stála společnost Dutch East India Company. A dalších 660 tisíc až 1,1 milionu lidí bylo přepraveno do oblasti Indického oceánu společností Dutch West India Company, píše nizozemský zpravodajský web NL Times.

Vyrovnávání se s vlastní, mnohdy krutou minulostí není v Nizozemsku nové téma. Král Vilém-Alexandr se loni omluvil za „nadměrné násilí“, k němuž se uchýlili nizozemští kolonialisté v Indonésii. A svou pozornost tamní veřejnost po loňských protestech proti systémovému rasismu upřela i na jména ulic a sochy kontroverzních postav nizozemské historie.