Tuhle válku nejde vyhrát 100:0, píše profesor Pavel Kolář o koronaviru

Z médií se každý den dovídáme, kolik nových lidí je nakaženo, kolik lidí zemřelo v Itálii a dalších zemích, jaká další karanténní opatření se připravují, že uzavření hranic může trvat dva roky atd. Negativní informace na nás proudí celý den. Již se ale méně dozvídáme, že na celém světě je už přes 100 000 uzdravených případů infekcí koronavirem, a to pouze těch oficiálně zjištěných, protože těch, kteří se z nemoci uzdravili, je mnohem více. A každým dnem toto číslo významně roste.

Problém je, že s každou novou informací o úmrtí či nakažení roste v hlavách lidí závažnost a „agresivita“ tohoto viru.

Onemocnění se tím v našich emocích stává tak strašidelným, že emoce přestávají být zcela adekvátní jeho závažnosti a mají dopady nejen na chování lidí, ale i na vlastní schopnost jejich imunitní a psychické obrany. Informace má svoji odpovědnost i pro vnitřní chování organismu. Říká se tomu nocebo efekt, což je z latinského „budu škodit“. V medicíně je to známý jev. Podáte-li lék a upozorníte, že pacient může očekávat třeba alergickou reakci, tak téměř u poloviny lidí se tato reakce dostaví, a to zvlášť, když tuto informaci podá někdo, kdo je autoritou.

Velkým nebezpečím je, že strach z nemoci a dopady opatření mohou paralyzovat i kriticky důležité pracovníky v takzvané první linii – zdravotníky, policisty, hasiče, lékárníky, prodavače v potravinách, lékárnách atd.

Při volbě opatření (léčbě), ale i pro chování lidí v dané situaci je velmi důležité správně interpretovat závažnost tohoto onemocnění, neboť z této interpretace vychází koncepce opatření a je tím také nastavena míra naší odpovědnosti vůči rizikovým pacientům.

Otázky tedy jsou: Víme všichni, co je to koronavirus a jaké jsou jeho důsledky? O jaké onemocnění skutečně jde? Je lehké, či vážné?

Při hledání odpovědí je třeba se zbavit konspiračních teorií i výčtu jednotlivých výjimečně probíhajících případů. Zmatenost obyvatelstva, politiků, ale i mnoha zdravotníků je v tomto směru obrovská. Dnes a denně se potkávám se zcela rozdílnými náhledy na toto onemocnění. Zkusme proto shrnout reálné informace o Covid-19. Jen tak můžeme objektivně posoudit koncepci a logiku vládních opatření.

Ve věkové skupině přibližně do 65 let má toto onemocnění zhruba stejnou úmrtnost (podíl zemřelých na celé populaci) jako chřipka – tedy v závislosti na sociálních podmínkách nemocného a na jeho zdravotním stavu. Smrtnost (podíl zemřelých na celkovém počtu nakažených) je vyšší. Nakažlivost je také vyšší a plicní komplikace jsou častější.

Lidé mladších ročníků (vyjma jinak chronicky nemocných) nemusejí chodit k lékaři, měli by se léčit běžnými prostředky doma a mají vysoký stupeň pravděpodobnosti, že lékaře vůbec nebudou potřebovat. Kromě výhod přirozené léčby v domácím prostředí se tím také výrazně snižuje riziko přenosu nemoci. Uzdravování probíhá lépe a harmoničtěji, než je tomu v nemocničním prostředí, které na každého zcela přirozeně působí stresujícím dojmem.

Je třeba rovněž zmínit, že vedle ohrožené skupiny starších pacientů je to skupina mladistvých, zhruba mezi 11 až 25 lety, kteří jsou nejčastějšími nosiči, tedy i přenašeči nákazy, přičemž jim samotným nemoc obvykle nijak neubližuje. To by se mělo promítnout i do adekvátnosti postupně zaváděných opatření. Ukazuje se, že děti tohle onemocnění zvládají mnohem lépe než dospělí.

Otázka: Jaká jsou rizika onemocnění?

Dvacet procent lidí má těžší průběh nemoci. Z jednoho tisíce mrtvých v Itálii je patrné, že jde především o starší lidi, kteří už měli nějaké onemocnění. Téměř 98 procent z tohoto tisíce případů byli lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou. Těžší průběh mohou mít samozřejmě i mladší pacienti, ale většinou jde o lidi, kteří mají oslabenou imunitu – třeba vlivem nevhodného životního stylu, silné obezity, jiných onemocnění či genetické predispozice.

Komplikace u těchto typologicky daných jedinců vídáme i při chřipce a jiných onemocněních. Například boreliózu často proděláme, aniž bychom o tom věděli, ale existují i vzácné případy, kdy určité procento pacientů ochrne.

Je třeba si také říci, že u rizikových lidí nezabíjí jenom virus, ale i sekundární bakteriální infekce, která může prohloubit zánět plic. Kvůli probíhajícímu zánětu plicních sklípků zabíjí snížená difuze plynů v plicních sklípcích, což způsobuje nedostatečné okysličení. To lze léčebně řešit podáním koncentrovaného kyslíku. Na druhotně nasedající bakteriální infekci máme antibiotika. Z toho vyplývá, že je důležité mít dostatek ventilátorů a lékařů, kteří je umějí obsluhovat.

Důležité je, aby se pacienti k této léčbě dostali včas. Opatření je nutné nastavit tak, aby veliká neriziková skupina nezabrala lékařům víc času a práce než skupina sice malá, ale riziková. Jinak může nastat situace, že se ohrožení jedinci nedostanou k léčbě včas.

Rizikovou skupinou hodnou zvláštní péče jsou tedy osoby nad 65 let, kterým by měla být dávána přednost v případě potřeby hospitalizace. V Itálii tento fakt podcenili a o důsledcích čteme každý den. Mnoho Italů nezemřelo pouze na Covid-19, ale i kvůli špatně organizované léčbě starých lidí se symptomatickými příznaky. Roli tu sehrál nedostatek lékařů, ventilátorů, pozdní záchyt pacientů, u nichž se objevily příznaky (i proto, že lidé váhali a u lékaře museli platit) atd. Příčin je ale více. Z epidemiologického hlediska je totiž patrné, že průběh onemocnění je v různých lokalitácj extrémně odlišný, což v této fázi nelze úplně vysvětlit. Italů ale nemuselo zemřít tolik. Zde je velká úloha vlády a jejích opatření.

Na základě informací z médií lze předpokládat, že karanténní opatření se budou přitvrzovat či uvolňovat na základě počtu nakažených (denně o tom slyšíme).

Otázkou je: Co je úspěchem, respektive neúspěchem při sledování počtu nemocných?

Každodenní prezentování aktuálních čísel o nakažených v naší zemi nemá velký smysl a vytváří i zkreslený obraz o onemocnění, neboť logicky testujeme jen ve velmi omezeném množství a velké množství jedinců je bez příznaků nebo jen s lehkými příznaky.

Jeden můj známý si v důsledku svého kontaktu nechal otestovat celou rodinu, blízké i jejich kontakty. Ukázalo se, že jsou mezi nimi čtyři identifikovaní bezpříznakoví jedinci. Argumentovat číslem 10 tisíc nakažených, jež bude důvodem k zákazu vycházení, je zcela mylné a povede to jen k paralýze ekonomiky a dalším důsledkům, které budou horší a dalekosáhlejší než vlastní onemocnění. Proto je třeba jasně zdůrazňovat, že počet nových případů se odvíjí od počtu testovaných, a tím nově objevených. Nikoli od počtu nově nakažených.

Stejně jako u chřipky řada lidí nejde k lékaři, a proto nejsou ani testováni. Kolik je u nás (a ve světě) skutečně nakažených, neví nikdo! Jediné informace o šíření či nešíření viru máme z testování a matematických modelů.

Při opatřeních je třeba vycházet z daných faktů:

1. Na koronavirus není zatím žádný lék ani očkování.

2. Dosud jediný známý způsob, jak virus můžeme porazit, je naše imunita.

Z těchto důvodů musí jít hlavně o zabránění rychlému a masovému rozšíření nemoci a umožnění postupného rozložení nákazy v čase. V tomto směru jsou některá karanténní opatření důležitá (diskutujme, v jakém rozsahu). Důležité je jistě důsledné používání roušek a respirátorů a cílené testování směrem k ochraně rizikových pacientů a osob v první linii. Zbrzdění postupu infekce sice nezabrání jejímu rozšíření, ale umožní, že ti kriticky nemocní, kteří mají těžce postižené plíce a vyžadují intenzivní péči, se dostanou k napojení na ventilátory. To se zdá v tuto chvíli být úzkým hrdlem celého systému, protože jednotek intenzivní péče a ventilátorů je omezený počet. Pomalý postup infekce zpomalí „průtok“ tímto úzkým hrdlem.

Dnes je téměř jisté, že virus neporazíme v krátkém čase. Diskutujme proto o karanténních opatřeních velmi odpovědně. Zastavení výroby, chodu podniků… Tedy neselektivní hermetická opatření budou mít nedozírné ekonomické a následně i psychosociální dopady, o politických nemluvě.

Diskutujme o tom, zda dát ohrožené lidi (seniory a chronicky nemocné) do preventivní karantény, ale nedávejme do hermetické karantény celou zemi.

Zde je zřejmá úloha vojáků, policistů, mediků, skautů a dalších, kteří mohou v této oblasti pomoci. Mohou rizikovým skupinám rozdávat roušky, respirátory a dezinfekční prostředky. Mohou jim chodit nakupovat a při tom všem nosit roušku a dodržovat základní zásady sociální separace. Ne kvůli nám, ale kvůli nim! Starší lidé musí jasně vědět, co riskují při nakažení.

Diskutujme také, jak vychovávat k odpovědnosti a sankcionovat neodpovědnost.

Resumé: Výběr prostředků a opatření směřujících k zabránění dalšímu šíření nemoci nesmí být v sekundárních důsledcích (ekonomicko-společenských, sociálních, psychologických a politických) horší než následky vlastní nemoci. Sekundární důsledky nejsou na rozdíl od projevů nemoci v současné době viditelné!

Určitě ne pouze odborník, i když jde o odborný problém. To je jeden z chybných metodických postupů. Spoléhat pouze na optiku odborníků a specialistů (nezpochybňuji tím jejich význam) může vést k nepochopení míry dopadů v sekundární a terciální sféře.

Pohled zúženou optikou může být fatální. V léčbě je třeba řešit důsledky pro celý organismus a ne jen pro vymezenou oblast. Já osobně se vůbec nakažení koronavirem nebojím, ale násobně více se bojím jeho důsledků. Poloha odborníka specialisty je nezastupitelná, ale v exekutivním výstupu musí být korigována i jinými pohledy, tj. pohledy jiných specialistů, než jsou pouze zdravotníci (a to ještě úzce specializovaní). Je třeba ji vidět holisticky, ne úzkoprofilově.

Poučit bychom se měli z řady příkladů z minulosti. Vzpomeňme si na problém závažného onemocnění viru zika z roku 2016. Vědci z Harvardovy univerzity před olympiádou v Riu varovali, že virus zika může nastartovat „globální zdravotní katastrofu“. K podpoře akcentu této zprávy se v médiích stále opakovalo, že mezi vědci jsou i zástupci z univerzit v Oxfordu, Yale či dalších. Postupně se objevovaly v médiích i neuvěřitelné nadpisy varující před koncem světa: „Pandemie z Ria – způsobí virus zika konec světa?“ S každou další novou informací rostla závažnost a agresivita tohoto viru. Světová zdravotnická organizace (WHO) kvůli viru dokonce vyhlásila celosvětový stav nouze, který byl naposledy vyhlášen v roce 2014 kvůli ebole. Virus tehdy způsobil pandemii obav a strachu, jež byly důsledkem iracionálních exekutivních opatření a měly významný dopad i na iracionální chování jednotlivců.

Stejné to bylo i u některých jiných epidemií či pandemií z poslední doby. Vím, že koronavirus je s tím do určité míry nesrovnatelný, ale jen chci upozornit na jednostranný pohled odborníků při řešení podobných situací.

Ve strategické volbě řešení musíme přijmout i negativní důsledky (oběť), které však vyváží až konečný výsledek. Onemocnění nemůžeme porazit 100:0, nemůžeme zvítězit, abychom neměli žádnou oběť. Nadměrnými ambicemi můžeme způsobit katastrofické dopady pro další oblasti organismu – potažmo společnosti.

Důležité je, aby centrální krizový štáb a krizový štáb ministerstva zdravotnictví měly ve svém složení další součásti „organismu“ – ekonomy, psychiatry, či sociology (pod koordinací), tedy odborníky, kteří řeší nejen onemocnění a exekutivu s ním spojenou, ale i celou koncepci opatření a jejich holistický dopad na celý organismus, na celou společnost. Zatím jsou tam bohužel pouze lidé, kteří řeší opatření, a v pozadí jsou pracovníci marketingu. To je velmi nebezpečné.

Nemoc je třeba vnímat nejen z polohy nebezpečí, ztráty či trestu, ale je třeba ji chápat i jako výzvu, jako předpoklad zisku. Je to podobné, jako když řídíme auto, v řízení jsme si časem příliš jistí, a tím i nepozorní. Když v té době nabouráme a odnesou to jen plechy, což je z pohledu vážnosti nemoci zatím srovnatelné, tak nám to dá i dobrou zpětnou vazbu. Příště si dáme větší pozor.

Naším jediným a nejdůležitějším smyslem nemůže být nenakazit se, ale zamyslet se nad tím, jak zesílit vlastní integritu, jak posílit vlastní odolnost, a to nejen před viry, ale před vším, co naši lidskou, kulturní a duchovní identitu rozbíjí. Dnes v přímém přenosu vidíme, jak jsme zranitelní bez víry a hlubších idejí. Uvědomme si také, kolik zbytných věcí děláme v důsledku blahobytu.

Berme proto tuto situaci i jako výzvu a zkusme se soustředit na to, jak přežít tuto dobu důstojným a kulturním způsobem.