Článek
Reportáž od zvláštního zpravodaje Seznam Zpráv z místa.
„Voda přišla tam odtud,“ ukazuje Christian na meandr řeky Ahr. „Je to strašné,“ dodává a na chvíli se odmlčí. V rukou nese přepravku s věcmi, které zachránil z domu své rodiny. Parkuje v ulici na mírném kopečku, které se povodeň vyhnula. Jsme ve vesničce Altenburg v Porýní-Falci, kde trvale žije asi 600 lidí. Obraz zkázy je tu ještě větší než v nedalekém Schulde, vesnice vypadá, jako by se jí prohnala vlna tsunami.
Dolů ulicí ke Christianovu domu se po kotníky brodíme říčním bahnem, pak už nad kotníky a o kousek dál už prolézáme mezi souvislou, minimálně metr a půl vysokou, vrstvou trosek. V nepřehledné směsici zničeného nábytku a vybavení, aut a vlastně celých životů místních lidí jdou jasně poznat jen stromy, které řeka vytrhala i s kořeny a přinesla kdo ví odkud.
S Christianem se nakonec dostaneme až k velkému domu s bílou omítkou. Je obehnaný sutí a troskami, které u vchodu a garáže vytvořily další lagunu bahna a špinavé vody. Jedenatřicetiletému IT technikovi je voda pod kolena.
Christian přečkal noc v patře svého domu.
Z okna ve druhém patře na nás vykoukne matka jeho partnerky. Právě útěkem do druhého patra se rodina před vodou zachránila. Přečkali tam noc, počkali, dokud voda neopadla, a pak dům opustili sami. Mnoho sousedů zachránily ze střech až vrtulníky.
Loni si postavili nový dům
„Tady v regionu žiju sedm let, tady v Altenburgu rok, v menším domě přímo vedle tohoto. Postavili jsme ho s přítelkyní loni…“ nechá Christian větu nedokončenou. Je totiž jasné, že může s přestavbou a vybavováním své domácnosti začít znovu, pokud to vůbec statika a okolnosti dovolí. Naštěstí mají nemovitosti proti velké vodě pojištěné.
Voda v Altenburgu vystoupala až na 11 metrů, přitom obvykle je Ahr klidnou říčkou. „Byli jsme doma, varovali nás, ale voda stoupala tak rychle… Trvalo to jen dvě hodiny, od sedmi večer do devíti, do půl deváté,“ popisuje Christian příval vody ze středy. Přes hluk z asi tří helikoptér, které nám neustále krouží nad hlavami, se občas špatně slyšíme. Každý den tu ještě s příbuznými něco málo odklidí nebo vynosí, přes noc ale nezůstávají. Útočiště našli u příbuzných pár kilometrů odsud.
Na domech v Christianově sousedství jsou většinou vidět červené kříže, které znamenají, že v nich po evakuaci nikdo nezůstal. Sousedé se zachránili, minimálně jednu oběť si ale v ulici povodeň vyžádala. Zemřela stařenka z čísla popisného 2.
Přijďte si k nám dát šlofíčka!
O další obětech pak mluví paní Bettina, Christianova příbuzná. „Našli čtyři, ale myslím, že to nakonec bude víc. Můj synovec našel tělo muže mezi čtyřiceti a padesáti lety, bez oblečení, v naplavených troskách, tamhle,“ ukazuje dolů mezi domy. Jestli to byl soused z ulice, nebo někdo jiný, se neví. Mrtvých už je po toku řeky Ahr nejméně sto.
Bettinin dům voda nezasáhla, je totiž dál do kopce. Se svou stařičkou imobilní matkou jsou ale doma bez vody a elektřiny. Bettina přesto na křižovatce mává na policisty a zve je domů - prý pokud by si potřebovali odpočinout, vejde se k ní až pětadvacet lidí.
Postarší žena pracuje pro zemskou vládu, a když začala stoupat voda, byla v kanceláři mimo obec. Včas se za svou matkou ale stihla vrátit. „Viděla jsem, že voda stoupla o dva metry. Pak o tři a půl metru, pak pět a půl metru, pak čtyři metry a pak už se údaje neobjevovaly. Stouplo to během hodiny,“ vzpomíná na středeční večer.
Dostat se do Altenburgu za Christianem a jeho rodinou byl oříšek. I když jsme vyjížděli z obce vzdálené jen asi patnáct kilometrů, zajeli jsme si kvůli uzavírkám a strženým silnicím a mostům dalších sedmdesát. Přímo do Altenburgu jsme se navíc nedostali - cesta skončila ve vesničce Kreuzberg. Její část nesmetla řeka Ahr, ale malý potok Sahrbach.
Místo silnice má pod okny potok
Normálně sahá po kolena, ve středu ale vystoupal na osm metrů a strhl velké části ulic, silnice, chodníky, mostky a teče teď úplně jinudy než dřív. Stále je navíc rozvodněný. Na místo se ještě v sobotu kolem poledne nestačili dostat ani hasiči nebo vojáci s technikou, je totiž prakticky odříznuté od světa. Místní si tu svépomocí postavili přes potok lávku z prken.
Do prvních úklidových prací se dal i osmdesátník Hartmut Schneider. Krumpáčem a lopatou se snaží dostat přes vrstvy nánosů zeminy a bahna k uzávěru plynu. „Nejsou tu vojáci ani hasiči, pracují tu jenom lidé z toho domu. Bez vody a proudu, nemáme nic,“ říká odevzdaně. Místo silnice teď má pod okny potok.
Až o něco dál, na soutoku Sahrbachu s řekou Ahr, narážíme na desítky hasičů. Přes pobořený most, který je úplně bez zábradlí i části asfaltového povrchu, přivážejí potřebnou techniku a personál. Štáb vztyčují pod hrádkem Kreuzberg, vedle starého kamenného železničního mostu. O jeho oblouky se zastavila spousta naplavenin včetně karavanu z blízkého kempu. Voda si našla cestu kolem a relativně úzkým kaňonem se valila jinudy. Dvoupatrovým domům na „nábřeží“ strhala leckdy i střešní tašky.
„Situace je velmi kritická, poničené je všechno. Most je poškozený a velká auta se přes něj nedostanou. Přímo tady ale nikdo nezemřel. Také máme jídlo i pití a čekáme jen na techniku,“ líčí mladík Janek Fussel při chvilce oddechu. Je místní a ukazuje nám, kudy mezi troskami nejlépe prokličkovat.
Technika nakonec o pár hodin později dorazila. Když jsme se Kreuzbergem vraceli od Christiana, cestu k provizorní lávce už čistily dva bagry. To nejtěžší ale místní lidi teprve čeká - vyrovnat se s tragédií a apokalyptickými scenériemi a najít sílu začít znovu.
