Článek
Tréninky, cvičení a soutěže jsou neodmyslitelnou součástí práce zdravotníků. V rámci akcí se zdokonalují ve svých dovednostech a pilují případné nedostatky „nanečisto”. Aby cvičení odpovídala reálnému zásahu co nejvíce, účastní se jich také maskéři. „V současné době umíme namaskovat všechna zranění, která se vyučují a která slouží k výuce první pomoci jak laiků, tak profesionálů. Umíme i rány, které se dají zašívat, umíme udělat porod tak, aby došlo k porození dítěte. Umíme prakticky všechno,” říká jeden z maskérů Českého červeného kříže Václav Straka, který se v oboru pohybuje již 25 let a v současné době školí ostatní maskéry.
Zranění trvá namaskovat pět minut i několik hodin, záleží na konkrétním typu. Mezi pro maskéry nejsložitější zranění patří paradoxně ta, která jsou nesnazší na ošetření, a to odřeniny. „Samozřejmě pak ta velká zranění, amputace, rozsáhlé tržné rány, ty jsou složitější na namaskování, déle to trvá, musí se to dělat ve více vrstvách,“ popisuje svou práci Straka. Aby však zranění byla uvěřitelná i pro zdravotníky, kteří je mají ošetřit, je nutné připojit i herecký výkon figuranta. I ti jsou většinou z oboru – nejlépe tak rozumí dané diagnóze a vědí, jak by se skutečný poraněný choval a jak by s ošetřujícím komunikoval.
Cvičení se konají podle přesně daných scénářů, kde je stanoveno nejen, kde se simulovaná situace odehrává, ale také konkrétní nehoda a s přesnými diagnózami pacientů. Příprava maskérů před akcí trvá i několik hodin. Na místě pak setrvávají i během záchranných prací, hlavně kvůli následné zpětné vazbě od zdravotníků. „Stalo se nám, že lékař reagoval tak, že si myslel, že sehraný stav je skutečný a paní byla hospitalizovaná,“ vzpomíná Straka. Šlo tak o nejlepší možný trénink na reálnou situaci.
Za dobu existence povolání maskéra prošla disciplína velkým vývojem. Za minulého režimu postoupili zdravotníci od pouhých popisů zranění či naznačení fixem na kůži až k technikám, při kterých se používala tělová modelína na formování falešné kůže. Dnes maskéři přistupují hlavně k mouce, vodě a falešné krvi. Těsto na kůži dobře přilne a snadno se v něm pomocí chirurgických či zubařských nástrojů vytvářejí rány. Pro modelování otevřené zlomeniny pak používají modurit. Všechny tyto náhražky slouží k náhradě skutečných částí těla – organické složky, jako je maso, kosti či krev, jsou pro použití výslovně zakázány.
Zdravotnická cvičení však nejsou jediným místem, kde může Václav Straka a další maskéři své dovednosti využít. „Byl jsem několikrát osloven a několikrát jsem maskoval ve filmu, protože ty větší akce, kde je velký počet zraněných, se od normálního profi make-upu neliší. Je to stejné, akorát my to umíme vytvořit ekonomičtěji.”
Rozhovor i s praktickou ukázkou maskování zranění najdete v úvodním videu. Jde o o simulaci tržné rány například hřebíkem. Konkrétně tato rána netrvala Václavu Strakovi namaskovat více než pět minut.
