Trumpovi navzdory. Čína s Íránem se dohodly na vojenské spolupráci

Írán podepsal vojensko-obchodní dohodu s Čínou, která spojí největší Trumpovy nepřátele. Osmnáctistránkový dokument může změnit poměry na celém Blízkém východě, kde sice islámská republika platí za rostoucí mocnost, zároveň je ale ve stále větší izolaci a čelí zničujícím sankcím. To vše se nyní může změnit.

Dohoda, do níž měl možnost nahlédnout deník The New York Times, posílí čínskou přítomnost v íránském bankovnictví, telekomunikacích, přístavech, železnicích a dalších projektech. Čína pak bude v příštích 25 letech odebírat íránskou ropu, kterou dostane s velkou slevou.

Smlouva zároveň oba státy zavazuje k prohloubení vojenské spolupráce a sdílení zpravodajských informací. Obě země budou mít společná vojenská cvičení, budou spolupracovat ve výzkumu i vývoji nových zbraní. Říše středu tak má jedinečnou mocnost více proniknout do blízkovýchodního regionu, který byl po desítky let ve strategickém zájmu Spojených států.

Partnerství, které vláda čínského prezidenta Si Ťin-pchinga navrhla už v roce 2016, schválil kabinet Hasana Rúháního v červnu, oznámil minulý týden šéf íránské diplomacie Mohammad Džavád Zaríf.

Agresivní politika USA vůči Íránu v kombinaci se stupňující se obchodní válkou s Čínou tak zřejmě své ovoce nepřinese. Poté, co Trump jednostranně vypověděl mezinárodní dohodu o íránském jaderném programu (známou pod zkratkou (JCPOA), uvalily USA na íránský teokratický režim další sankce.

Íránská ekonomika sice prochází krizí a čelí rostoucí izolaci, teokratický režim je ale stále schopný financovat své spojence v Jemenu, Iráku, Sýrii a dalších zemích. Nyní se vláda může navíc těšit na příliv 400 miliard dolarů ve formě investic, které přitečou z Číny. Tvrdý postup USA vůči Teheránu tak íránské ajatolláhy přivedl ke spojenectví s komunistickou Čínou.

„Návrh dohody s Íránem ukazuje, že Čína na rozdíl od většiny ostatních zemí cítí, že dokáže vzdorovat Spojeným státům a je dost silná na to, aby ustála americké sankce,“ píší reportéři The New York Times.

Čína také v Radě bezpečnosti OSN blokuje prodloužení zbraňového embarga na Írán, které má vypršet koncem letošního roku. Peking argumentuje tím, že ani USA nedodržely své slovo a nectí dohodu o kontrole íránského jaderného programu, proč by tedy za své aktivity měl být Írán nadále trestán?

Kdy vstoupí nové partnerství v platnost, zatím není jasné. Čínské ministerstvo zahraničí na tuto otázku minulý týden odpovědělo jen mlhavě frázemi o tradičním spojenectví a spolupráci. Jisté je, že dohodu musí nejprve schválit íránský parlament, kde jsou mnozí poslanci rozčílení na vládu kvůli jejímu postupu vůči koronaviru. Bývalý prezident Mahmúd Ahmadínežád pak minulý měsíc v projevu varoval před tím, že vláda vyjednává o obří dohodě za zády Íránců.

Názory na to, zda dělá íránský režim dobře tím, že bude ekonomicky záviset na Číně, se liší. „Všechny cesty do Íránu jsou uzavřené. Jedinou cestou je Čína. Ať je to jakkoliv, dokud tu budou sankce, je tato dohoda nejlepší možností,“ řekl bývalý diplomat a nyní komentátor Ferejdún Majlesí.

Další analytici ale varují před ekonomickou závislostí a mluví o pokrytectví: „Íránský režim, jehož revoluční identita je postavena na boji s americkým imperialismem a islamofobií, má ratifikovat absolutní ekonomickou a strategickou závislost na čínské vládě, která drží přes milion muslimů v převýchovných táborech,“ tweetoval Karim Sadjadpour z washingtonského think-tanku Carnegie Nadační fond pro mezinárodní mír. Kritici poukazují i na případy některých afrických zemí, kterým se partnerství s Čínou příliš nevyplatilo, zadlužily se a jsou nyní na Pekingu závislé.

Říše středu přitom může více získat než ztratit – zejména budování přístavů podél íránského pobřeží Američany znepokojuje. Postaví-li Číňané dva přístavy u Ománského zálivu, získali by přístup k Hormuzskému průlivu, který je strategickým bodem pro veškerý dovoz ropy z Perského zálivu.