Trpišovského Slavia předvedla v Miláně patrně nejlepší český klubový výkon století

V ochozech tohoto fotbalového chrámu se střídají fanoušci dvou velkoklubů. Příznivci AC Milan mu říkají San Siro, vyznavači barev Interu Milán dávají přednost označení Stadion Giuseppe Meazzy, po své klubové legendě ze 30. let minulého století.

Ať už tak či tak, patří tohle fotbalové hnízdo mezi ty vůbec nejproslulejší fotbalové adresy, do společnosti San Bernabeu, Nou Camp, Old Trafford, Anfield Road či třeba novější Allianz Areny, kde sídlí Bayern Mnichov.

Kdo takový fotbalový chrám navštíví, obvykle si z něj tak trochu sedne na zadek. Fotbalistům Slavie se to ale v úterý v Miláně nestalo. A podle mínění autora tohoto textu podali nejsebevědomější, fotbalově nejhodnotnější, takticky nejkomplexnější – prostě nejlepší výkon, co kdy český klubový celek předvedl na některé z adres z výše definovaného souboru gigantů. V tomto století přinejmenším.

Ano, Hřebíkova Sparta svého času uměla soupeře zaskočit umným presinkem, i Viktoria Plzeň si loni na chvíli pomyslela, že by mohla Real Madrid vzhledem k jeho tehdejšímu vnitřnímu rozkladu zaskočit i v jeho hájemství…

Ale to, co předvedla Slavia v úterý v Miláně, nebylo kouzlem jednoho dominantního herního prvku nebo momentální situační výhody. Z hlediska psychologické, fotbalové i taktické připravenosti bylo mužstvo vyladěno k tomu, aby porazilo Inter Milán na jeho půdě. A to před Jindřichem Trpišovským, co paměť sahá, nikdo nedokázal. Protože na to nejspíš ani nepomyslel.

Poslechněte si, jak zápas vnímali Trpišovského svěřenci bezprostředně po utkání. Jejich názory v mixzóně zachytil Jiří Hošek:

Jindřich Trpišovský se úplně vymyká z tradic českého fotbalového… no, nejtrefněji se tomu říká přizdi***čství. Trpišovský nectí žádné tupé šablony, místo nich buduje vlastní fotbalové světy. A ono mu to vychází.

Přitom nemá k dispozici nijak nadpozemsky nadané fotbalisty ala Messi, Rosický, Panenka. Má fotbalisty, které si vytáhl z české ligy + tři cizince, kteří v české lize také předtím hráli, ale nepodávali v ní tak dobré výkony jako ve Slavii. Budiž – Stanciu ve Spartě možná někdy ano, ale nezasekávejme se na detailu.

Trpišovský uchopí jejich nejsilnější charakteristiku, a tu pak maximální možnou měrou zužitkuje ve svých plánech, ostatní vlastnosti hráčů rozvíjí a posiluje, rizika plynoucí ze slabin se snaží minimalizovat.

Někdo před vlastní bránu zaparkuje pověstný defenzivní odkopávací „autobus“, někdo v rozličné vzdálenosti od branky aktivně napadá soupeřovu rozehrávku, někdo jde ještě mnohem dál. Trpišovský se rozhodl, že se svým týmem opanuje zónu uprostřed hřiště, aby soupeři znemožnil vytvořit si tu vlastní základnu a rozvíjet odtud herní převahu a konstruktivní akce. Slavia tak rozestavila své středové hráče do tvaru diamantu a úspěšně se snažila podržet svůj balon co nejvíc na svých kopačkách. Dle Guardiolova hesla: Když mám balon já, tak mi soupeř gól nejspíš nedá.

A přesně za tímto účelem vyslal Trpišovský na hřiště jméno nejpřekvapivější: Josefa Hušbauera. Chlapíka, který kdysi v italské Serii A v Cagliari jenom leštil lavičku. Později odepsaného ve Spartě. A zdálo se, že muže, který je i ve Slavii určen k práci, byť umělecké, ale jen v domácí soutěži, kde se přeci jen hraje v pomalejším tempu, které Hušbauer stíhá.

A najednou se tenhle chlapík, co si s míčem rozumí nadobyčej, ale rychlá svalová vlákna mu jaksi nebesa nenadělila, ocitl na stadionu Giuseppe Meazzy v základní sestavě Slavie v duelu Ligy mistrů. Dostal specifickou roli, uvnitř zmíněného diamantu pracovat na tom, aby Slavia držela a neztrácela míč – a zvládl ji na výbornou.

Zastavit se musíme též u Ondřeje Koláře, který hájil slávistickou branku. Když do Slavie přišel, vytvořil se po několika chybách obvyklý klub pindalů, kteří budou donekonečna tvrdit, že Kolář je slabinou Slavie a chtělo by to „pořádnýho gólmana“.

Zápas na Interu snad už dokonale ukázal, proč je pro Trpišovského tak cenný. Předvedl několik megazákroků a opakovaně se famózním způsobem zapojil do kombinace ve stylu, jaký v Česku nemá srovnání. Ano, udělal přitom i chybku, která naštěstí dobře dopadla. Ale mít vzadu gólmana, který je schopen zapojit se do takhle svižné kombinace s přesnou přihrávkou na pětadvacet metrů na tkaničku, a to i v takhle vypjatém utkání, to je deviza, která vám umožňuje varianty, o kterých jiní ani nesní.

A to bylo Kolářovi den před zápasem ještě tak špatně, že nebylo vůbec jasné, jestli do zápasu bude moci nastoupit. Vyvrcholením všeho pak bylo, když v dlouhém nastaveném čase v situaci „z oči v oči“ vychytal obra jménem Romelu Lukaku. Ano, byl to dokonce zákrok navíc, protože Lukaku pálil z ofsajdu. Ale přesto – kdo chytí tohle, ten je schopen chytit všechno.

S Lukaku se ostatně poměřovali i další slávisté, zejména nevysoký stoper David Hovorka, který vítězný vzdušný souboj s ním oslavil v průběhu hry dokonce triumfálním gestem. Jako by si biblický David „dával“ pověstného Goliáše.

Když se vrátíme ke chvalozpěvu na Trpišovského, musíme ho završit strofou, v níž zdůrazníme, že po vzoru slavných filmových lupičů má při snaze uloupit někde body vždy po ruce i překvapivý záchranný plán B. A nejspíš i C-Z.

Když po hodině hry musel ze hřiště kvůli zranění Traore, mnohé napadlo: Aha a je po legraci, za něj už není k dispozici typologicky vhodná náhrada. Jenže ze střídačky se zdvihl Jaroslav Zelený, doposud všemi vnímaný jako typický krajní obránce – a absolvoval středový part suverénně, jako by tam hrával od narození. Navíc přidal i důležitý podíl na slávistické brance.

Červenobílí byli nakonec z remízy rozmrzelí, cítili, že v Miláně se opravdu dalo vyhrát. A ne zásluhou nějakého štěstí nebo shodou náhod, ale dokonce zaslouženě.

Ano, Pražané mohli i podlehnout, třeba v úvodu utkání hořeli při dvou standardních situacích soupeře, několikrát v průběhu zápasu musel Kolář osvědčit svou hbitost a v nastavovaném čase se závěrečný tlak Interu nepříjemně stupňoval. Ovšem v celkovém kontextu předvedli slávisté jen tu nejlepší reklamu před nedělním derby na Spartě nebo před dalším pokračováním Ligy mistrů, ke kterému do Edenu přijede 2. října Borussia Dortmund.

A douška na závěr: Abychom Jindřicha Trpišovského pořád jen nechválili. Jednu slabší stránku podle dostupných zdrojů přeci jen má. Do hlavy mu údajně leze cokoli, jen cizí jazyky příliš ne. Což je ale pro Slavii asi jen dobře. Pokud totiž takováto představení v Lize mistrů budou pokračovat, asi by si ho dlouho neudržela.