Trosky odklízí i děti. Vládní pomoc neexistuje, říká libanonský novinář

Mimořádně ničivá exploze dusičnanu amonného si 4. srpna vyžádala minimálně 200 obětí a 6 000 zraněných. Přes 300 tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou, městem hýbou násilné protesty a libanonská vláda už kvůli napjaté situaci podala demisi.

O tom, jak to ve zdemolované metropoli vypadá a proč vyšli Libanonci do ulic, promluvil pro Seznam Zprávy Nabil Khoury, novinář a pracovník neziskové organizace Institute for war and peace reporting, který v Bejrútu žije. Do města se vrátil o víkendu po návštěvě svých dětí v Praze.

Jak jste se o výbuchu dozvěděl?

Situaci jsem sledoval skrze média a známé. Neslyšel jsem to ani necítil na vlastní kůži, ale první videa jsem obdržel už tři minuty poté. V domě mé matky praskla všechna okna a exploze také roztříštila hlavní vchodové dveře.

V jakém stavu jste našel Bejrút?

Projel jsem si město a nejhůře zasažené oblasti. To, co vidíte na fotkách a záběrech, je tak 5 procent toho, jak to ve skutečnosti vypadá. Je to nepředstavitelné. Zažil jsem Libanon během občanské války a viděl jsem na vlastní oči také války v Libyi nebo Iráku, ale v životě jsem neviděl takovou destrukci jako tady. Je to jako po atomovém výbuchu, jinak se to nedá popsat.

Co cítí lidé, je to smutek, nebo vztek?

Jsou smutní, ale také naštvaní, protože nemohou důvěřovat politikům. Mají pocit, že jsou na to sami, že je jejich vlastní vláda zabíjí. Roky korupce a politické manipulace zabíjí pomalu, ale vláda teď přišla na způsob, jak zabíjet rychle. Použila k tomu pokročilé metody. Umístila výbušný materiál do centra města a vyhladověla je tím, že zničila ekonomiku během několika málo měsíců.

Libanon je uprostřed nejhorší ekonomické krize od občanské války v letech 1975–1990. Jak se to promítá do současné situace?

Nejde jen o explozi dusičnanu, máme tu také atomový výbuch naší ekonomiky. Libanonská měna ztratila 700 procent své hodnoty. To, co jsme dříve koupili za jeden dolar, teď stojí sedm dolarů. Polovina všech podniků zavřela, 50 procent lidí přišlo o práci. Myslím si, že výbuch přežije jen 20 procent podniků, které existovaly před říjnem roku 2019. Také je tu pandemie. Dá se říct, že rok 2020 je pro Libanon prokletý.

Jsou tohle všechno důvody, proč lidé vyšli do ulic?

Lidé protestovali už od října, ale pak je pandemie zatlačila zpátky do jejich domovů. Teď už je jim to jedno. Říkají, že stejně zemřou, tak proč to nezkusit. Vidí příležitost ke změně. Myslím, že jsou skutečně odhodlaní, protože podmínky k žití jsou tu nesnesitelné. Byli jsme připraveni o všechno. Nezbylo nám vůbec nic.

Libanonská vláda podala po ničivém výbuchu v Bejrútu demisi. Budou protesty i přesto pokračovat?

Není to jen o vládě, je to o režimu a politickém systému. Je založený na sektářství, mezilidských vztazích a zahraničních vlivech. Je zkorumpovaný a zkažený. Není tu místo pro experty a technokraty, je to rodinný byznys. Vláda vede naši zemi, jako kdyby to byla rodina. Jejich děti a přátelé se stávají ministry a tak dále. Fungují jako kmen.

Demise tedy problém nevyřeší?

Není to řešení. Potřebujeme, aby padl celý systém, potřebujeme nové volby. Teprve pak můžeme začít znovu. Prvním krokem směrem k reformě a k dosažení určité stability by měly být předčasné volby s mezinárodním dohledem. O stabilitě nemůžeme hovořit, dokud nejsou zaručeny věci jako bezpečnost, fungující ekonomika nebo sociální a politická stabilita. Také je potřeba, aby byla dodržována lidská práva. Pak se můžeme bavit o stabilitě, ale pokud něco z toho chybí, bude jen dočasná.

Bylo už v Bejrútu dosaženo nějakého pokroku v odklízení trosek a hledání přeživších?

Ano, ale jen díky lidem. Nevidíme žádnou vládní pomoc, není tady. Vláda jen povolala vojáky proti protestujícím. Uklízení ulic, darování jídla, odstraňování trosek – to vše dělají lidé. Muži, ženy, studenti, a dokonce i děti. Ti, kdo pomáhají, jsou normální lidé, kterým se podařilo ušetřit nějakou tu korunu a teď si říkají, co s těmi penězi bude, pokud všichni umřeme. Pomáhá také hodně libanonských expatů, kteří posílají ohromné částky peněz a trvají na tom, aby šli přímo lidem. Když se k nim dostane vláda, zmizí beze stop. Mezi lidmi a vládou je totální propast, nevěří jí.

Jak se místní staví k vládnímu vyšetřování? Vítají ho vůbec?

Jistěže ne, protože je to vláda, kdo spáchal ten zločin. Je to jako kdyby zloděj vyšetřoval vlastní krádež.

Pomohlo by podle vás mezinárodní vyšetřování?

Budeme ho požadovat, sám jsem za to podepsal petici. Koluje jich teď několik, protože je to zločin proti lidskosti. Kdyby se to stalo v jiné zemi a zemřel by třeba jen jediný člověk, zodpovědný ministr by hned rezignoval. Tady je zničené celé město. Přes 300 tisíc lidí přišlo o střechu nad hlavou. A to ani nemluvím o mrtvých nebo zraněných. A nikdo se k tomu nehlásí, nikdo nepřevzal odpovědnost. Stát tady nerespektuje sebe ani své občany. Jako když si hrají dvě děti a pak na sebe svalují vinu, kdo si začal.

Kdo se tedy stará o ty, kteří přišli o domov?

Místní. Jak jsem řekl, po vládě není v ulicích ani vidu, ani slechu. Náklaďáky, které odváží trosky, poskytli libanonští podnikatelé a privátní sektor. Vláda by se měla normálně starat o odklízení odpadků, přitom jimi přetéká celý Bejrút. Nepomohla nám s ničím.