Třikrát degradovaný, a přece zůstává. Muž s číslem 002 Babiše neopustí

Na pátek 4. prosince loňského roku ministr životního prostředí Richard Brabec rád vzpomínat nebude. Ten den jednala vládní komise o strategickém rozhodnutí, kdy skončit v Česku s uhlím, ale jeden z nejdůležitějších účastníků videokonference na konci jednání zkolaboval. Převezli ho do nemocnice a na příští dva týdny zmizel z veřejného života.

„Celou tu dobu, kdy komise jednala, se nám jevil až nezvykle pasivní, úplně bez energie. Jako jediný měl zapnutý jen zvuk, bez obrazu, do debaty se téměř nezapojoval, celé to řídil ministr průmyslu Havlíček,“ popisuje distanční jednání nejmenovaný člen takzvané Uhelné komise.

Chvíli se mohlo zdát, že ministr životního prostředí jen úkorně nese, že komise s velkou převahou odhlasovala konec uhlí v roce 2038, protože on sám podporoval o pět let rychlejší proces. Ale patrně to nebyl klíčový důvod zdravotních potíží.

Lidem z okolí se totiž Richard Brabec už několik měsíců předtím jevil frustrovaně a deprivovaně. Co bylo hlavním důvodem, je těžké odhadnout, ale jistě mu nepřidala ani zářijová kauza s otrávenou řekou Bečvou.

Richard Brabec, který si několik let „užíval“ relativně poklidného života v málo sledovaném resortu, se od inkriminované události dostal pod obrovský politický a mediální tlak, kterému zatím nikdy dříve čelit nemusel.

Jde přitom o nejdéle sloužícího ministra v historii samostatné České republiky. Minulý pátek 29. ledna to bylo sedm let, co se stal za hnutí ANO ministrem životního prostředí ve vládě Bohuslava Sobotky.

Nikdo jiný takovou politickou životaschopnost neprokázal. Druhým v pořadí je v novodobé historii lidovec Josef Lux, který byl ministrem zemědělství něco přes šest let (od července 1992 až do července 1998).

Richard Brabec čelí nařčení, že v případu otrávené Bečvy kryje zájmy svého bývalého chlebodárce, skupiny Agrofert, založené nynějším premiérem Andrejem Babišem. Mezi podezřelými z úniku jedů je totiž i valašskomeziříčská chemička Deza, která patří do skupiny, v níž Brabec dříve pracoval.

Konečnou odpověď by mělo dát stále probíhající policejní vyšetřování, stejně tak šetření ze strany České inspekce životního prostředí. Nynější ministr zeleného resortu si však uškodil sám, jelikož na samém začátku aféry tvrdil, že pachatel bude vypátrán v řádu několika hodin. Jemu podřízená inspekce zase vyloučila, že by jedy mohly pocházet z Dezy.

„Nafackoval bych si za to, že jsem dříve vyjádřil víru, že nalezení viníka bude rychlejší,“ uvedl Richard Brabec v listopadu před poslanci, kteří jej opakovaně vyzvali k rezignaci. Odmítl, že by někoho kryl a snažil se Dezu dopředu vyvinit. „Nikdy jsem na nikoho netlačil. A pokud mě někdo podezřívá z ovlivňování, pravděpodobně soudí podle sebe,“ obhajoval se.

I z jeho okolí prosáklo, jak tento případ – široce diskutovaný na sociálních sítích – velmi osobně prožívá. Právě Bečva, nikoliv těžba uhlí, byla zřejmě tím klíčovým důvodem, že se v prosinci dostal na pokraj svých sil.

A více než kdykoliv předtím se zdálo, že by to mohl být i konec tohoto ministerského rekordmana. Že už nebude mít chuť pokračovat. Skutečnost je ale jiná.

Když se na začátku ledna Seznam Zprávy Brabce dotazovaly na jeho politickou budoucnost, zda hodlá kandidovat v blížících se sněmovních volbách a zda chce zůstat ve stejném resortu, odpovědi se vyhnul. „Děkuji za zájem. Určitě se k tomu v pravý čas vyjádřím,“ reagoval.

Opakovaná prosba z druhé poloviny ledna vyšla úplně naprázdno.

Nakonec se ale ke stejnému tématu Richard Brabec v minulých dnech vyslovil v rozhovoru pro bulvární deník Blesk. A sdělil, že v politice i nadále být chce. „Pokud dostanu nominaci do sněmovních voleb, jsem připraven kandidovat za hnutí ANO v Ústeckém kraji. A samozřejmě udělám maximum, abychom vyhráli,“ řekl.

Z kontextu vyplynulo, že by rád pokračoval i na stejném ministerstvu. Zpětně se vyjádřil také k prosincovému kolapsu, přičemž uvedl, že něco podobného už zažil v životě podruhé. „Tentokrát to ale bylo horší a doslova mi to vyhodilo pojistky. Bylo fajn, že to přišlo v dobu, kdy jsem se prostě zavřel doma, četl jsem si a vypnul okolní svět.“

Brabcova vytrvalost po boku Andreje Babiše může být pro mnohé až zarážející. Ale jen pro ty, co neznají ministrovu dávnější minulost. Neobyčejnou loajalitu a ochotu vyrazit na zteč kdykoliv a kdekoliv o to „vrchní velitel“ požádá prokázal už v byznysové éře.

Mnoho let pracoval ve skupině Unipetrol, ale když ji v privatizaci získali Poláci z PKN Orlen přešel v červnu 2005 k Babišovi dělat šéfa v Lovochemii, která je sestrou zmíněné Dezy.

A k jeho působení v Lovochemii se pojí další aktuální výročí, kvůli kterému si ale Brabec určitě svíčky na dortu zapalovat nebude. V neděli 31. ledna to bylo přesně 10 let, co jako generální ředitel Lovochemie musel skončit. Podle zdrojů z Agrofertu byl tehdy Babišem „odejit“. Pan majitel prý nebyl s jeho manažerskými výkony spokojen.

O vyhazovu mluví i jeden z členů někdejší Sobotkovy vlády, který to na vlastní uši slyšel od Babiše. „Dával k dobrému, že musel Brabce pro neschopnost vyhodit,“ říká bývalý ministr. „Tomu jejich vztahu jsem nikdy pořádně nerozuměl,“ dodal.

Většina lidí by se po takovém rozkolu už ke stejnému zaměstnavateli nikdy nevracela, ale Richard Brabec se o rok později objevil v Babišově nově založeném hnutí ANO, a to v pozici hlavního manažera. Právě z té doby má členskou průkazku s číslem 002.

Po ustavujícím sjezdu, který se uskutečnil v srpnu 2012, byl i v předsednictvu hnutí. Ale po několika měsících následoval druhý rozchod, údajně také vynucený. Jisté je, že funkci hlavní manažerky ANO někdy na přelomu let 2012 a 2013 převzala nynější česká eurokomisařka Věra Jourová.

Však také na začátku ledna 2013 si Babiš v jednom z rozhovorů pochvaloval, že teď „už má dobrý manažerský tým v čele s Věrou Jourovou“.

Ale ani tato událost dvojici Babiš–Brabec nerozdělila. V klíčových sněmovních volbách, které se uskutečnily v říjnu 2013, se totiž nynější ministr životního prostředí objevil na kandidátce hnutí ANO v Ústeckém kraji jako lídr. Jako povolání měl tehdy na seznamu kandidátů uvedeno projektový manažer, stále ale přetrvala i pouta k Babišově Lovochemii. Po odchodu z managementu totiž ještě tři roky dělal v chemičce předsedu dozorčí rady.

K Brabcově nominaci do Sněmovny tehdy jistě přispěl i fakt, že Babiš velmi obtížně hledal lidi, kteří by s ním do politiky chtěli jít. A Richard Brabec k politice vždy tíhl, však byl v 90. letech dlouhá léta členem ODS a poté Unie Svobody-DEU.

Ve volbách 2013 hnutí ANO se svou protikorupční rétorikou až překvapivě dobře zabodovalo a nakonec se dostalo i do vlády. Richard Brabec chtěl být původně ministrem průmyslu, tento post si však uzmula ČSSD vedená premiérem Sobotkou. Zbylo na něj „jen“ ministerstvo životního prostředí, o něž nikdy rvačka nebývá.

Post nakonec vzal a lze říct, že se v něm doslova našel. Původní kritika ze strany ekologických organizací, které nemohly překousnout, že se ministrem stal člověk spjatý s chemií a petrochemií, brzy ustala.

„Richard Brabec nepatří k nejlepším ministrům v historii, ale ani k nejhorším, je to takový průměr,“ říká například Jaromír Bláha z Hnutí Duha. Sám za sebe vidí Brabcův přínos třeba v tom, že se v roce 2017 přiklonil k názoru ekologických iniciativ, když se při schvalování zákona o národních parcích řešila budoucnost Šumavy a možné rozšíření bezzásahového území.

Ministr Brabec zabodoval i v roce 2015, kdy se postavil proti prolomení limitů v těžbě severočeského hnědého uhlí na dole ČSA (vláda s prolomením souhlasila jen u dolu Bílina).

Shodné vysvědčení – průměr, či dokonce lepší průměr – dávají Brabcovi i mnozí další ekologové, s nimiž Seznam Zprávy jeho činnost probíraly. Kauzu Bečva ale všichni svorně hodnotí jako velké selhání Brabcem řízeného resortu. Málokdo věří, že by Brabec mohl po této kauze na stejném postu pokračovat déle než do voleb.

„Víte, u Brabce bylo na počátku jeho ministerské kariéry relativně snadné získat kladné hodnocení, protože nezačínal od nuly, nýbrž spíše ze záporných hodnot,“ poznamenává vůbec první polistopadový ministr životního prostředí Bedřich Moldan, který pamatuje i daleko kritizovanější ministry, jako například Pavla Drobila či Tomáše Chalupu z ODS.

Nicméně i Bedřich Moldan si všímá, že relativní spokojenost s Richardem Brabcem v čase výrazně zeslábla. Podle názoru respektovaného odborníka celý resort ustrnul, je málo aktivní a neprojevuje v oblasti životního prostředí žádné ambice.

Selhání vidí například v přípravě Národního plánu obnovy, kde jde o rozdělování 182 miliard z evropských zdrojů na období po pandemii covidu-19. Tak jako mnozí jiní Bedřich Moldan uvádí, že tento plán je v Česku jen velmi obecný a chybí v něm jednoznačné zacílení na boj se suchem a na obnovu krajiny, aby byla schopna zadržovat vodu.

Ministr Brabec je tak na jedné straně chválen, že má o řešení globální environmentální krize nefalšovaný zájem, občas si dokonce mezi energetiky a průmyslníky vyslouží nálepku zeleného alarmisty, nikdy však podle mnohých není ochoten se o kruciální otázky tvrdě střetnout s ministerstvem průmyslu (Karel Havlíček) či s resortem zemědělství (Miroslav Toman). Ve výsledku to pak působí, že v mnohém jde na ruku i zájmům zemědělsko-průmyslové skupiny Agrofert. Podobně jako v kauze Bečva.

„Pan Brabec je člověk s darem získat důvěru svojí lidskou srozumitelností, ovšem s nedostatkem odvahy jít do velkých a nejistých bitev. Nepřekročitelnou čarou jeho rozhodování je zájem Agrofertu,“ tvrdí i Leo Steiner, bývalý náměstek ze Státního fondu životního prostředí. Ve funkci musel předloni skončit, když pozastavil vyplacení části dotace pro lihovarnický podnik Ethanol Energy, který patří právě pod Agrofert.

Dnes Leo Steiner říká, že nynější chování ministra Brabce je pro něj velkým zklamáním. „Pro oblast životního prostředí to znamená jen stagnaci a promarněnou příležitost.“

Podobná hodnocení Richarda Brabce se neustále opakují.

Je podle nich ambiciózní, ale bez ochoty jít do velkých politických střetů, ryzí stranické politice se vyhýbá, vůči Andreji Babišovi je až neuvěřitelně loajální, ovšem nechce se za něj prát na veřejnosti.

Vztah s Babišem zřetelně dokládá nejen deset let starý vyhazov z Lovochemie a sesazení z pozice hlavního manažera hnutí ANO. „Degradován“ byl totiž Richard Brabec už třikrát. Naposledy v dubnu 2019, kdy v Babišově vládě přišel o post vicepremiéra. Tuto funkci totiž hned po svém nástupu získal tehdejší politický benjamínek Karel Havlíček, dnes nejen ministr průmyslu, ale i dopravy. A je to právě Havlíček, nikoliv premiérovi daleko bližší Brabec, komu Babiš teď naslouchá. Richard Brabec jako by byl na druhé koleji.

Ministr životního prostředí sesazení z postu vicepremiéra v rozhovoru pro regionální Deník vysvětlil tak, že vicepremiérem byl vlastně jen provizorně a že nedává smysl, aby řídil práci ekonomických ministrů, když on sám tímto ministrem není. Tváří se, že mu sešup ve vládě vlastně vůbec nevadí. „Můžu rozhodně vyvrátit spekulace, že jsem vyhořel nebo že jsem snad vyčerpaný. Naopak, moje práce mě pořád hrozně baví a i energie mám, myslím, pořád dost. Ale moje hlavní práce je především ministr životního prostředí,“ uvedl v červnu 2019.

Události z loňského roku ale naznačují, že Brabcova frustrace může pramenit i z tohoto upozadění.

To, že je Richard Brabec ochoten všechny ústrky překonat a ani Babiš nad ním nikdy definitivně nezlomil hůl, může mít i ryze pragmatické důvody. Oba se navzájem potřebují. A to platí i do budoucna.

Ministerstvo životního prostředí se Státním fondem životního prostředí (SFŽP) budou hrát čím dál větší roli v rozdělování evropských peněz. Jak poukazuje bývalý náměstek SFŽP Leo Steiner, jde o mnoho desítek miliard, které půjdou v příštích letech na domácí projekty financované z Modernizačního fondu a z Fondu pro spravedlivou transformaci. SFŽP přitom připadla klíčová role administrátora.

„Ministr životního prostředí bude mít daleko větší vliv, než má dnes, a je asi dobré mít na tom místě loajálního člověka,“ říká mnohoznačně Leo Steiner.