Za znásilnění často jen podmínka: Trauma není pro soudce to, co bodnutí do nohy

Nestíháte číst? Poslechněte si audioverzi rozhovoru.

Muž byl shledán jako schizofrenik, což je, předpokládám, polehčující okolnost. I proto je sazba v tomto případě poměrně nízká?

Schizofrenie není polehčující okolností. Ale může snižovat příčetnost, může snižovat složku ovládací, rozpoznávací. To, jakým způsobem je pachatel odpovědný za to, co spáchal. Pokud se mu nařizuje ústavní léčba, tak zjevně ji potřebuje on, aby byl léčen, ale i společnost, aby byla před ním chráněna. Jinak by třeba stačila jenom ambulantní léčba. A zároveň pokud se ukládá trest pro trestný čin spáchaný v rámci snížené příčetnosti, tak může být uložen trest nižší.

Když porovnáme obvyklé tresty za méně závažné činy s tresty za znásilnění, funguje tam přímá úměra?

Když to řeknu natvrdo, z mého pohledu je trestání sexuálních deliktů v České republice naprosto absurdní. Jde o jeden z nejzávažnějších trestných činů, jakého se kdo může dopustit. Protože oběť zasahuje nejen fyzicky, ale zejména psychicky. Zákon znásilnění říká trestný čin proti lidské důstojnosti, ve skutečnosti ale zasahuje do života a zdraví obětí, ony si říkají přeživší. Spolu s pohlavním zneužíváním je znásilnění to nejzávažnější, co může kdo komu udělat, kromě vraždy nebo zabití dítěte.

Zákoník počítá u znásilnění s tresty až 12, případně 18 let, pokud má za následek smrt. V praxi tedy tak vysoké tresty nepadají?

Realita je úplně jiná než to, co zákon proklamuje. Realita je taková, že se ukládají tresty z 50 procent podmíněné. Polovina pachatelů dostane podmínku, dokonce i tam, kde jsou oběti děti. Výše trestů neodpovídají těm, jaké se ukládají za jiné delikty. Například u hospodářské trestné činnosti, kde na DPH nějaká firma neodvede 5 milionů, tak za 5 milionů už nejde uložit podmínku, měla byste teoreticky jít do vězení. Ale u velké části znásilnění v nižších odstavcích sexuálního nátlaku a pohlavního zneužívání je podmínka úplně normálně uložitelná. To mi přijde úplně absurdní.

Máte příklad z praxe, který by takový absurdně nízký trest za znásilnění ilustroval?

Nízké tresty v rámci sexuálního násilí jsou velmi časté. Soudy jdou často pod sazbu tam, kde je újma psychického rázu. K mimořádnému snížení trestu by přitom měly přistoupit jen mimořádně. Já vždycky cituji z rozsudku v jedné své kauze, kde pachateli hrozilo 5 až 12 let, to znamená nemohl dostat podmínku. Ale slovy soudu, a teď opravdu cituji z toho rozsudku, bylo polehčující okolností, že pachatel nemasturboval a nepožadoval felaci, protože mu týden předtím umřel otec. Ten člověk za to dostal podmínku.

Jaké máte vysvětlení pro to, že pachatelé znásilnění končí s podmínkou, přestože zákon počítá s vysokými tresty?

To je komplikovaná otázka, třeba pro lidi z kriminologického institutu, kteří porovnávají rozsudky z vícero kauz. Z mého pohledu je za tím několik faktorů. Ten první je, že každý soud rozhoduje zcela jinak a každý soudce rozhoduje jinak než jeho kolegové. Nemáme veřejné rozsudky, stačily by anonymizované, abychom věděli, jak se soudí. A mohli bychom se ptát, proč zrovna tenhle pachatel dostal podmínku, když udělal úplně to samé, zatímco pachatel v jiné části republiky dostal 5 let natvrdo. Chybí tu veřejná kontrola toho, jakým způsobem se rozhoduje na jednotlivých soudech, a chybí jednotící judikatura. Potom je tady druhá věc, u znásilnění nebo těžkých případů domácího násilí nebo pohlavního zneužívání je zvýšená trestní sazba, tam už nejde uložit podmínku, pokud dochází k těžké újmě na zdraví. A ta těžká újma na zdraví je ve většině těch případů zejména toho pohlavního zneužívání a znásilnění psychická. Třeba ve formě posttraumatické stresové poruchy nebo poruchy přizpůsobení. Takové psychické utrpení není pro soudy z mých osobních zkušeností, a já se této problematice věnuji 16 let, dostatečný důvod k tomu, aby udílely nepodmíněné tresty.

Takže psychickou újmu podle vašeho názoru soudci hodnotí jako méně tíživou, méně nebezpečnou než jakékoli fyzické následky?

Ano, protože není tak vidět. Není to modřina, není to bodnutí nožem, není to poraněné oko, mlácení o patník, po kterém oběť skončí na vozíku. Ale posttraumatická stresová porucha může oběť zničit mnohem víc, než kdyby byla na vozíku. To je nemoc, která je velmi často smrtelná, protože oběti páchají sebevraždy, trvá v řádech desítek let. Ovlivňuje život tak, že oběti mají noční můry, vrací se jim úplně živé obrazy z toho, co se odehrálo, ty obrazy je přepadávají, říká se tomu flash back. Nejsou schopné navazovat partnerské vztahy, nejsou schopny mít běžný sexuální život. Oběti, kterým se to stane v dětství, se vývojově jinak sexualizují. Třeba prostitutky mi často říkají, že byly znásilněny už v mládí. Ztrácí hodnotu svého těla, ztrácí hodnotu sexu, hodnotu své osoby, chovají se hypersexuálně. Tohle v očích soudů velmi často není tak závažné, jako kdyby je někdo bodl do nohy.

Takže sexuální násilí není u soudů vnímáno jako to pravé násilí, když to tak řeknu?

Násilí je v očích veřejnosti a bohužel i odborné veřejnosti to, když vás někdo přepadne ve tři v noci, když jdete kolem hřbitova, hodí vás přes hřbitovní zeď, tam vám omlátí hlavu o náhrobek, páčí vám od sebe nohy tak, že vám zlomí pánev. To je násilí. A za to padají nepodmíněné tresty. Ale to, že s někým žijete a on vás pohrůžkami, že něco udělá s vašimi dětmi, že vás vykopne na dlažbu, že vy a vaše děti přijdete o jídlo, nutí k sexu, k praktikám, které nechcete, které odmítáte, které se vám hnusí, není vnímáno jako násilí. Těchto partnerských znásilnění jsou neuvěřitelná kvanta. Je velký problém přinutit někoho rozhodujícího pochopit, že i od člověka, který si na vás vynucuje pohlavní styk, může vzniknout úplně stejná posttraumatická stresová porucha, jako když to udělá cizí člověk někde na zastávce. Tady se vždycky ti soudci a přísedící diví, jak je to možné, vždyť je to váš muž, vždyť jste s ním spala normálně. Zaměňují znásilnění za špatný sex. A tak to není.

Vy jste pro server iDNES řekla: „Bohužel velká část populace pořád žije v tom, že manžel má právo na sex a jediná role v životě ženy je všechno to strpět.“ Řekla byste z vašich zkušeností, že to je většinový pohled české společnosti?

Já se s tímhle názorem setkávám, kdykoliv začnu mluvit o sexuálním partnerském násilí, o tom, že žena je objektivizována a že se její hodnota odvozuje od toho, jak vypadá. Od toho, kolik má s kým sexu. V České republice se podle statistik setká s domácím násilím nebo se sexuálním napadením 32 procent žen. Neříkám, že to je majorita, ale je to obrovská část populace, která toto buď páchá anebo to schvaluje.

Přičemž nahlášen je pouze zlomek z těchto případů.

Nahlášený je zlomek. Nejméně kolem 3 procent je nahlášeno u pohlavního zneužívání dětí a potom u domácího násilí a hendikepovaných osob. Jinak u domácího násilí je podle různých statistik nahlášeno kolem 6, 7 procent.

tendenci znásilnění zlehčovat a házet vinu na oběti.“ S takovými reakcemi se také setkáváte ve své praxi?

Neuvěřitelně často. Bohužel i ze strany soudních znalců a ze strany soudů. Všichni podléháme mýtu, jak by měla vypadat klasická oběť. A pokud nezapadá do naší škatulky, tak jí automaticky přičítáme podíl na tom, co se stalo, někdy jí to dokonce dáváme za vinu celé. Od tohohle duševního nastavení, od tohohle mind setu (nastavení mysli, pozn. red.) se musíme vědomě odstřihnout, pokud chceme rozumět tomu, co se s oběťmi odehrává, jakým způsobem dochází k takovýmto trestným činům, a pokud o nich chceme rozhodovat. Bohužel velká část justičního systému má tento mind set pořád a na oběti se dívá prizmatem, že znásilnění spoluzavinily. Přitom u znásilnění je samozřejmě vina na straně pachatele, ne na straně oběti.

Takže skutečně i u soudu padají otázky ve stylu: Neflirtovala jste s ním? Vy jste ho nějak provokovala?

Padají tam přesně takové otázky, včetně: Proč jste v noci ve tři šla sama. Tahle otázka implikuje té oběti, že za a) neměla být ve tři venku, za b) proč tedy šla sama, proč si nevzala někoho s sebou. Už jenom to jí říká, že se měla chovat jinak. Navíc pokud budeme trápit oběti tím, že když si vezmou krátkou sukni, někdo je přepadne, tak jim jenom říkáme: Vezmi si delší a on přepadne nikoho jiného. Budeme tolerovat toto? Místo toho, abychom netolerovali ty pachatele?

Jak s těmito názory zahýbala kampaň MeToo? Posunuli jsme se někam?

V České republice je MeToo často odmítaná kampaň a řekla bych i nepochopená. V tom, o co šlo jejím zakladatelkám a o co jde ženám na celém světě, ale samozřejmě i mužům, protože velké procento tvoří malé dětské mužské oběti. Zakladatelky nám vlastně říkají, že to, co se stalo, je masová epidemie, že sexuální násilí je ve společnosti hrozně časté. V České republice se každý rok týká 7000 žen, které jsou oběti znásilnění. 32 procent žen celkově se v životě s něčím takovým setkala. A kdybychom tady měli třeba 32 procent nakažených koronavirem, tak vláda dělá úplně jiné kroky, než dělá, když je 32 procent žen vystaveno domácímu nebo sexuálnímu násilí.