„Třeba budu za pár let už jenom psát,“ s úsměvem uvažuje herečka Nela Boudová nad svou budoucností

Nela vyrůstala do svých šesti let ve vesničce Ahníkov na severu Čech, která dnes už neexistuje. Patřila mezi ta místa, která byla kvůli těžbě hnědého uhlí před lety vymazána z povrchu zemského. Přetěžké bylo Nelino rozhodnutí vydat se s námi po mnoha a mnoha letech na území, kde netušila, co čekat. A ještě těžší bylo kráčet po pusté zemi, spojené se vzpomínkami na krásné dětství, plnými obrazů tehdejšího života, a nepoznávat, kde mohl asi tak stát rodný dům. „Vzpomínám si, jak jsme s babičkou sbíraly jablka, jezdily s nimi do výkupu a teď tady nic není.“ Nela byla statečná. Návštěva obecního úřadu v nedalekém Málkově, kterou jsme měli jako překvapení, přinesla úlevu. Paní knihovnice, která si pamatovala herečku jako maličkou holčičku, držící se babičky za ruku, nabídla dospělé Nele fotografie všech zbouraných domů, ale ani s pomocí maminky na telefonu se bez popisného čísla nepodařilo dům identifikovat, leč je tu naděje, že při troše času navíc a maminčině přítomnosti se v budoucnu zadaří.

„Bála jsem se mužské energie,“ glosuje osud vztahů herečka Nela Boudová

Ještě jsme objevili zbytky ahníkovského zámku, zachráněné a uložené pod přístřeškem chomutovského zooparku . „To mi neříkejte, že to není rozkradené?“ zapochybovala Nela směrem k našemu průvodci. „Zkuste si některý kus zvednout,“ přišla s úsměvem odpověď a následovalo vysvětlení: „Na každém kameni je číslo, nějaké písmeno, a podle toho by zámek šel poskládat, tedy samozřejmě ne zdi, ale rámy oken, dveří, schody, pískovcové věžičky, různé komponenty z opracovaného kamene, ty ano.“ Na to, aby se tak stalo, jsou potřeba peníze. Smutné je, že nikomu se do konání záchrany kulturní památky zřejmě nechce, což Nelu jako ženu se smyslem pro spravedlnost a s nulovou tolerancí k bezpráví v klidu nenechalo.

Podobně smutný osud se, nebýt neúmorné snahy vnučky malíře, básníka a překladatele Bohuslava Reynka, týkal i petrkovské usedlosti, kde významný, leč komunisty popíraný, umělec celý život žil. Právě silný životní příběh Reynka a jeho ženy je to, co Nelu fascinuje. Jezdí na tohle magické místo čerpat sílu. „Měla jsem pocit, když jsem tu byla, že jsem se propadla do jeho grafik, dokázala jsem si představit, že tady někde maloval, a cítila jsem jakoby propojení se v čase s jeho životem i s životem jeho ženy Suzanne Renaud. Podobné pocity mám v kostele nebo v katedrálách. Místo, kde se člověk propojí s Bohem. Prostě mám pocit, jako kdyby se pan Reynek celý tady obtiskl,“ říká herečka, když prochází divokou zahradou. Nikdy se ale nedostala dovnitř do domu. Sen se jí podařilo splnit až s námi a díky malířově vnučce Veronice, která nás provedla zčásti rekonstruovaným a zčásti původním interiérem. A stálo to za to! Úchvatné poklady jsme objevili.

Nebyla by to žena, kdyby nepodlehla občas parádě. „Je to jediný chlap ze všech návrhářů, který mě necpe do sexy modelů s výstřihem,“ pochvaluje si Nela svého kamaráda a oděvního designéra Michala Marka v jeho pražském ateliéru. „Líbí se mi na Nele spíš takový ten pánský, unisexový styl,“ vysvětluje na oplátku Michal svůj záměr a nutno říci, že ke spokojenosti své múzy. A jako takovou ji překvapil novým modelem společenských šatů, který měl střižený, a zamýšlí ji obléci do něho v rámci uvedení své nové kolekce.

„Myslím, že mi bylo něco kolem sedmadvaceti, když jsem tady zkoušela svou první hru,“ zmiňuje Nela, zatímco nás vede dolů po schodech v pražském kultovním divadle Činoherní klub. Od té doby tu odehrála nespočet představení a jak říká její kolega, herec Petr Nárožný: „Nela prostě do Činoherního klubu patří, patří k té staré gardě.“ Váží si jí za to, že nikdy netahala do divadla své soukromé problémy, jak to často prý dámy dělají, nezatěžovala tím své kamarády a nenechala se litovat. „Má svým způsobem takové britské vychování a je to suverénní ženská, řekl bych,“ složil kolegyni poklonu herecký bard.

Nela sama považuje hereckou profesi za jistou formu psychoterapie. „ Je to taková zvláštní profese, je trošku vychýlená, si myslím. Není úplně normální a je dobré, když člověk dbá na nějakou psychohygienu, protože stačí málo a člověk je mimo reálný svět. Mám radost z toho, že jak stárnu, vidím tyhle věci jakoby víc z dálky a mám pocit, že si žiji víc svůj život než ten divadelní a jevištní. Hraní miluji, ale když jsem napsala první dětskou knížku pro holčičky, říkala jsem si, že to je bezva, že bych se mohla taky jednou živit třeba něčím jiným, a myslím si, že třeba za pár let, až se přestěhuji na Vysočinu, kam bych se moc chtěla přestěhovat, budu už jenom psát. A jenom občas si něco zahraji, něco málo.

Jak a s kým chce herečka na Vysočině žít a čí dětství schovává do svých knih? Snila o tom, že si jednou vezme do pěstounské péče malou holčičku a jak se jí splnil sen? To a mnohé další, Nelinu srdci blízké, se dozvíte v pořadu Moje místa, který Televize Seznam vysílá nově každé úterý od 20:00, a jako vždy ho doplňují Intimní zpovědi.

Jak naladit Televizi Seznam u vás doma? Praktický návod ZDE.

Sledujte Televizi Seznam i na Facebooku.