Článek
Dostávám mnoho dotazů, co říkám filmu Dva papežové, především od lidí, kteří vědí, že jak papeže Františka, tak zejména papeže Benedikta znám nejen z knih a obrázků, ale měl jsem možnost se s nimi oběma opakovaně osobně setkat a hovořit. Film vřele doporučuji: je plný laskavého humoru, moudrých postřehů a především skvělých hereckých výkonů, režie a scénické hudby. Jen v některých scénách je tak pohodově líbivý, že se až trochu ocitá v nebezpečí kýče.
Zajímavý je nejen film, ale zejména reakce na něj. Jeden americký biskup, který oba papeže zná jistě ještě mnohem déle a lépe než já, tvrdí, že zatímco osoba a postoje papeže Františka jsou zobrazeny poměrně věrně (dokonce herec je papeži Františkovi nápadně podobný), v první části filmu je papež Benedikt zobrazen spíše jako karikatura.
Avšak neměli bychom snad diváky tak podceňovat: každý trochu inteligentní člověk brzy pochopí, že nejde o dokument, že ve skutečnosti František s Benediktem na vatikánském nádvoří patrně netančí tango a že spolu nevýskají při přenosu fotbalových utkání v televizi. Podobně v kontroverzní hře Naše násilí a vaše násilí Ježíš neznásilňuje muslimku, jak notoricky tvrdí ti, kdo hru neviděli, protože tam žádný historický Ježíš vůbec nevystupuje a smyslem hry je protest proti zneužívání náboženských symbolů ve zmateném a nemocném světě chaosu a násilí.
Smyslem filmu Dva papežové – alespoň jak já jsem ho pochopil – je ukázat ustrašenou strnulost a obranné postoje konzervativního křesťanství jako dětskou nemoc víry, jako temnou noc vzdálenosti od Boha, z níž člověk může procitnout ke zralosti víry, spojené s humorem, láskou, svobodou, odvahou a tolerancí. Autor filmu je jemným přímluvcem tohoto typu křesťanství, tak potřebného pro dnešní svět.
Chce-li někdo pochopit umělecké dílo, musí nejprve rozeznat žánr a být si vědom nejen „básnické licence“, nýbrž základní skutečnosti, že umění nám nepředkládá historické protokoly, ale symboly, které je třeba v klidu promeditovat, a často také nadsázky i absurdity, které nás mají vyprovokovat k zamyšlení. Ostatně kdosi nedávno tvrdil, že nadsázky jsou typickým žánrem prorocké řeči. Už velký teolog starověku Órigenés tvrdil, že Bůh ponechal v Bibli mnoho protimluvů a zdánlivých absurdit, aby nás odvrátil od prvoplánového fundamentalistického čtení Písma.
Povrchní emocionální protesty lidí, kteří při zhlédnutí filmu Dva papežové zapojili jen „první signální soustavu“ a okamžitě pobouřeně reagují, vypovídají více než o filmu o nich samotných: o míře jejich smyslu pro humor a pro moderní umění a nejspíš také o tom, že jim karikaturní zobrazení konzervativního papeže nastavilo zrcadlo. Upřímně bych jim přál, aby také oni prošli tou osvobozující konverzí, prozřením a nabytím laskavé moudrosti jako filmová postava papeže Benedikta. Z řady svých osobních setkání s kardinálem Ratzingerem a pozdějším papežem Benediktem vím, že on tu laskavou moudrost, jemnost a smysl pro humor (přinejmenším v posledních třiceti letech) má. Nevím, zda při sledování filmu Dva papežové tak nadšeně výskal jako jeho představitel při výhře německých fotbalistů, ale tipoval bych, že se spíš pobaveně usmíval, než rozhořčeně soptil.
To je mé doporučení: podívejte se na film, bavte se, nesoptěte – a přemýšlejte.
