Tokijský glosář: Krpálek a spol. jsou postavy z pohádky, úplně nelogické

K něčemu se vám přiznám. Sportovní akce mi leckdy pomáhají orientovat se ve vlastním životě. Tedy alespoň v tom smyslu, že si díky nim dokážu přiřadit k vlastním životním událostem ten správný letopočet.

Díky tomu, že jsem jako prvňáček objevil ve škole vedle slabikáře i tužku s olympijským méďou Míšou, vím, že to byl rok 1980. Maturitu jsem složil před Eurem 1992. A díky loňským a zároveň letošním olympijským hrám v Tokiu si zase budu pamatovat, kdy nás sužoval covid-19.

Tokio už v historii jednou o olympijské hry přišlo, v roce 1940 se bohužel lidstvo zabývalo střelbou na živé terče. Teď nastaly zase jiné historické konsekvence, místo války zachvátila svět pandemie. Olympijské hry sice nezrušila, ale posunula je o rok, mimo klasický čtyřletý cyklus.

Rio 2016 bylo tedy nakonec akci v Tokiu vzdálené celých pět let, zatímco zimní olympijské hry přijdou na řadu už za pouhých 6 měsíců. Pořádat je bude Peking, sportovci tedy zamíří do země, ze které covid-19 vyrazil na svou smrtící cestu kolem světa.

Pandemie jako by na dlouhé měsíce omráčila svět, utlumila ho. Stejně tak svět sportu. Zrušila spoustu šampionátů, výrazně omezila sportovce v jejich přípravě. Mimochodem, do značné míry znemožnila také cestování tzv. létajících dopingových komisařů.

A loni v létě vzkázala všem sportovcům, kteří se na OH v Tokiu připravovali: Letos ne, možná napřesrok. Což byla samozřejmě rána hlavně pro ty přece jen o kapku dřív narozené. Například úspěšný veslař 38letý Ondřej Synek už se letos na lodi necítil dobře a snahu dostat se do Tokia vzdal. To oštěpařská šampionka Barbora Špotáková se v tokijském sektoru prala s osudem i ve 40 letech. A když nepostoupila z kvalifikace do finále, vyhlásila, že takhle přece kariéru nezabalí, že se s ní chce rozhodně rozloučit před diváky.

Sportovci, kteří se olympijských her zúčastnili, si budou pamatovat asi zejména permanentní testy na covid-19. A prazvláštní atmosféru, která olympijské hry z důvodu preventivních protipandemických opatření provázela. V hledištích v drtivé většině případů fandili jen další sportovci a členové výprav. Normální diváci scházeli, nefandili, ticho přebíjela jen hlasitá hudba z reproduktorů. Tokio jako by nabídlo hry duchů. Nebylo zbytí.

Mimochodem, fakt, že se vstupenky neprodávaly a ty už dříve prodané vracely, přišel pořadatele na 800 milionů dolarů. Náklady na odklad olympijských her o rok vyčíslili na 5,8 miliardy dolarů. Kdyby se hry v Tokiu neměly uskutečnit vůbec, dosáhla by ekonomická škoda výše 17 miliard dolarů. Vniveč by v tu chvíli přišla samozřejmě veškerá prodaná televizní práva.

A hlavně by vyhasly naděje sportovců ohledně účasti na události, o které mnozí sní od dětství, je vrcholem jejich sportovního snažení. A v řadě případů také jedinou příležitostí, kdy se mohou ukázat okolnímu světu i svým spoluobčanům. A sdělit jim: Podívejte se, tohle je můj sport. A já jsem v něm sakra dobrej.

Ruku na srdce, koho v České republice zajímá třeba ME či MS v brokové střelbě? I když tam český závodník uspěje, dostane v médiích pár řádek, v televizi nejvýše třicetisekundový šot. Ne proto, že ho zlí novináři vezmou „u huby“, ale proto, že třeba střelecká disciplína trap v záplavě jiných sportovních událostí v normálním světě mírou svojí atraktivity oslovuje málokoho z mediálních konzumentů. Tak to prostě je.

Olympijský svět je ale jiný. A dokáže z Jiřího Liptáka a Davida Kosteleckého udělat na pár dní národní hrdiny. Jen v olympijském kontextu jsme schopni uvědomit si, jak jsou skvělí. Právě tohle olympijské hry dokážou. Najednou se ze stínu slavných fotbalistů či hokejistů vynoří i moderní pětibojaři, lidé od vodního slalomu, fandí se najednou i zápasníkům, prostě všem.

O to víc pak samozřejmě bolí příběhy českých olympioniků, kteří se kvůli pozitivnímu testu na covid-19 nedostali do soutěží buď vůbec, nebo jen v omezené míře, případně je tyto konsekvence omezily v tréninku.

O tzv. covidovém charterovém letu už byla naťukána spousta písmenek. A ještě bude, protože je pravděpodobné, že ke slovu mohou přijít právníci a žaloby o náhradu škod. Byť jizvy na duši už nezahladí.

Ale každopádně bych navrhoval tohle poučení: Efektivita opatření souvisejícího s protestováním olympioniků před odletem na akci by se výrazně zvýšila, kdyby se účastníci výpravy v této fázi uzavřeli v takzvané bublině. Chápu, že je to organizačně náročnější než třeba u týmu fotbalistů či hokejistů, ale pravděpodobnost, že ještě na poslední chvíli doma, ve městě, kdekoli covid-19 „chytíte“, se tím dramaticky sníží. Podle mě tedy. Něco by to stálo, ale všem zainteresovaným by se to po mém soudu vyplatilo.

Na olympijské hry se samozřejmě nemohly nepřenést i leckteré problémy nesportovního světa. Obavami z covidu-19 zdůvodnila svou neúčast výprava KLDR.

Z dalšího nedemokratického skanzenu, konkrétně z Běloruska, sice sportovci dorazili, ale kolem atletky Krysciny Cimanouské se rozvinul asi největší skandál her.

Poté, co na sociálních sítích kritizovala trenéry, že nešetřili její síly a zařadili ji do štafety, dostala nařízeno, že se musí vrátit domů. Zachvátila ji obava, že by v Bělorusku nemusela být v bezpečí, podobně jako odpůrci režimu, kteří vydávají svědectví o ponižování, znásilňování a bití ze strany státních bezpečnostních složek. Cimanouská proto na letišti oslovila japonskou policii, která ji vzala pod svou ochranu. A sportovkyně nakonec získala humanitární vízum v Polsku.

Když někdo sportovce div ne násilím odvolává z olympijských her a když se dotyčný bojí perzekuce po návratu domů, je to samozřejmě signál, že svobodomyslností Lukašenkův režim právě nepřekypuje. Je otázkou, jak dlouho se ještě udrží.

Vedle 205 výprav jednotlivých zemí se olympijských her zúčastnil i tým uprchlíků. Pod svou státní vlajkou nesměli závodit ruští sportovci, to v důsledku trestu za prokázaný státem řízený doping v jejich zemi.

Pod hlavičku ruského olympijského výboru nastřádali celkem 71 medailí, víc vezou z Tokia jen Američané a Číňané. V klasické medailové tabulce, která dává největší váhu zlatým medailím, vidíme Rusy na pozici číslo 5 se sbírkou 20 zlatých, 28 stříbrných a 23 bronzových.

Po mém soudu je otázkou, jestli vzhledem k platnému trestu Rusko (nebo Ruský olympijský výbor) do této tabulky zařazovat, když na hrách nesměli jeho sportovci poslouchat vlastní hymnu a dívat se na státní vlajku. Já osobně bych je z medailového přehledu zemí vyškrtl.

Tím pádem by se i česká výprava, která je hned za Polskem, dostala o stupínek výš, na 17. příčku. Česká medailová sbírka 4-4-3 je bezpochyby krásná, dá se říct nad očekávání. A aniž bych chtěl jakkoli snižovat výkony a výsledky ostatních medailistů, tak především 4 olympijská zlata mají obrovskou váhu.

Dámy Barbora Krejčíková s Kateřinou Siniakovou a pánové Jiří Lipták, Jiří Prskavec a Lukáš Krpálek vstoupili navěky a nesmazatelně do českých olympijských dějin.

Speciální příběh prožil judista Lukáš Krpálek, který předtím vyhrál, co se dalo, v kategorii do 100 kilogramů, a to včetně olympijského zlata z Ria. Tak si před sebe postavil další metu. A vyhrál, co se dalo, i v kategorii nad 100 kilogramů. Včetně olympijského zlata. A to v zemi, která světu právě sport jménem judo dala. V hale, kde se v roce 1964 bojovalo v judu o olympijské medaile poprvé, porazil Krpálek i domácího šampiona. Víc už se v judu asi dokázat nedá. Lukáš Krpálek se stal absolutním fenoménem svého sportu, zdaleka nejen z českého pohledu.

Mimochodem, obzvlášť veselo muselo být v olympijských dnech i v rodině Ivo Kaderky, šéfa tenisového svazu, který bezpochyby slavil zlato a stříbro svého sportu z Tokia. A navíc zlato „zeťáka“, kterým je právě Lukáš Krpálek.

Tajemství vynikající výkonnosti českých tenisových královen jsme se podrobně věnovali v tomto analytickém textu. Kde se v dlouhodobě podfinancovaném českém sportu bere síla posbírat na olympijských hrách celkem 11 medailí, je ovšem ještě větší záhadou.

Z hlediska toho, jak bídně je český sport financován a zajištěn, jsou Lukáš Krpálek i všichni další olympijští medailisté vlastně pohádkovými postavami. Protože z hlediska zabezpečení a podpory sportu v zemi jejich úspěch vůbec nedává logiku. Díky bohu, jejich úsilí i umu trenérů a všech kolem nich za to, co se povedlo. Ale vzhledem k tomu, jak je český sport zanedbán, je to prostě zázrak.

Ještě před pěti lety dával český stát do sportu ročně jen 3,7 miliardy korun. Ve všech žebříčcích a přepočtech figurovalo Česko ve výdajích na sport až na chvostu přehledu zemí Evropské unie.

Ke zlepšení došlo. Ale ne dostatečnému. A ne na dlouho. Letos hospodaří Národní sportovní agentura se sumou 10,4 miliardy korun, na příští rok chystá ministryně financí Alena Schillerová škrty na 5,9 miliardy korun. Rýsuje se perspektiva, že opět nezbude ani koruna na vylepšení zanedbané infrastruktury, stadionů, hal či třeba lyžařských skokanských můstků postavených či opravovaných naposledy v éře socialismu.

Zatímco v Česku se státní financování sportu řeší zejména v soudních síních, především v kauze, v níž jsou obžalováni pánové Miroslav Pelta, bývalý šéf fotbalového svazu, a Miroslav Jansta, předseda České unie sportu, v západních demokraciích je společnost mnohem dál.

Jednak je tam sport a pohyb přirozenější součástí standardního životního stylu obyvatel a především dětí. A z toho pak vyplývá i takřka automatická podpora měst, regionů a dalších podobných entit směrem k finanční podpoře segmentu volnočasového sportu, jednak tam zjevně našli i lepší cestu k podpoře sportu vrcholového.

Ve Velké Británii financuje sportovní, zejména olympijské aktivity výnos z Národní loterie. Americký systém univerzitního sportu se ohledně využívání infrastruktury i vědeckých poznatků masivně aplikuje i v západní Evropě.

V Česku se o spojení s akademickým prostředím zatím víceméně jen mluví. A loterijní gigant jménem Sazka si sportovci prošustrovali.

Zdá se, že české sportovní prostředí dospělo do stadia přerodu. Postsocialistické kreatury typu fotbalového šíbra Romana Berbra jsou, zdá se, minulostí, dosavadní praxe rozdělování dotací podle toho, kdo s kým kamarádí (nebo tak podobně), snad také upadla v prach. Jen je potřeba rozjet něco nového a někdo k tomu musí vydat signál.

Milan Hnilička tuhle káru v čele Národní sportovní agentury příliš daleko nedostrkal, uvidíme, jak se bude dařit Filipu Neusserovi. Případně někomu dalšímu.

Sport každopádně v rámci české společnosti stále trpí syndromem jakéhosi přívažku, na který přijde řada vždycky až v poslední řadě.

Těch úžasných 11 medailí z Tokia, na počet kusů stejně bohatá sbírka jako z OH v Atlantě a v Londýně, na hodnotu kovů nejcennější česká sbírka v samostatné historii, by mělo být nástrojem, prostředkem, který českému sportu pomůže k dalšímu vzmachu.

Obávám se ale, že hašteřící se klubko sportovních funkcionářů dosáhne leda toho, že jim někdo ze současné nebo příští vlády odvětí právě naopak: „Medailí máte dost, tak to víc peněz nepotřebujete.“ Což by bylo samozřejmě nejen krátkozraké, ale přímo hloupé. A to i v kontextech extrémního schodku státního rozpočtu, do kterého v covidovém světě Babišova vláda zemi zavlekla.

Pojďme se ještě raději na chvíli vrátit do Tokia. V medailovém přehledu na poslední chvíli předstihli Američané výpravu Číny. Oproti Riu se Čína o 12 zlatých medailí zlepšila a předběhla v Riu druhou Velkou Británii, před kterou se v Tokiu dostali na vyšší počet zlatých medailí i domácí Japonci.

Tyhle medailové dostihy už dnes, doufám, přece jen nemají takovou váhu jako v časech studené války, kdy si soudruzi ze zemí Varšavské smlouvy poměřovali svaly s prohnilým imperialistickým Západem. I když takovou Čínskou lidovou republiku nejspíš tenhle žebříček bude pořád hodně, hodně zajímat. A prohra na zlaté medaile s USA 38:39 bolet.

V mnoha jiných zemích ale už naštěstí řeší jiná témata. Tak třeba zastoupení sportovkyň. Nutno říct, že v tomto směru Mezinárodní olympijský výbor (MOV) vyvíjí intenzivní aktivity. A to třeba i směrem k islámským zemím, kde jsou ženská práva, eufemisticky řečeno, ne zcela rozvinuta. A spojení slov žena a sportovkyně tam donedávna prakticky neexistovalo.

Realita roku 2021 a olympijských her v Tokiu? Podle MOV 49 procent žen ve sportovních výpravách.

Na minulých OH v Riu startovalo 11 237 sportovců, z toho 5 059 žen. To činí 45 procent. Pomalu, ale jistě se poměr zastoupení žen zdvihá. MOV tomu pomáhá i evidentní snahou zařazovat do programu více ženských a také genderově smíšených disciplín, kdy například ve štafetách závodí spolu v jednom závodě muži i ženy.

Velký příběh her a otevření tématu, dosud obestíraného mlčením, napsala v Tokiu americká gymnastická superstar Simone Bilesová, která v průběhu soutěže družstev po nevydařeném přeskoku odstoupila, nechala za sebe závodit náhradnici.

A sdělila otevřeně, že dál ji nepustila její psychika. Svět zvyklý na to, že sportovce trápí jen zraněné svaly či klouby, si najednou uvědomil, jak křehké může být i jejich duševní zdraví. Bilesová nakonec nastoupila ještě ve finále na kladině, kde získala bronzovou medaili. A svou sbírku započatou v Riu rozšířila na 7 cenných kovů.

Našla by se ještě kvanta dalších témat, jež olympijské hry v Tokiu nabídly. Třeba překvapivé neúspěchy amerických atletických sprinterů. Nebo naopak skvělá bilance Francie v kolektivních míčových sportech.

Příběhů, které olympijské hry pokaždé napíší, je nespočet. Česko například objevilo díky olympijským hrám sport jménem sportovní lezení, ve kterém sice Adam Ondra nakonec nezískal medaili, ale přikoval zemi k televizním obrazovkám a nabídl jí podívanou, jakou ve většině případů ještě neviděla. Podobně jako třeba před lety Aleš Valenta, dnes už legenda akrobatického lyžování a olympijský vítěz ze Salt Lake City v roce 2002.

Příští letní olympijské hry uspořádá už za tři roky, tedy doufejme, sladká Paříž. V roce 2024 se tam bude závodit třeba v breakdancingu.

Ozývají se hlasy, že by se do olympijského programu výhledově měly dostat MMA či e-sport. Můj šálek kávy to tedy není, ale Mezinárodní olympijský výbor se zjevně snaží, aby se vzpomínky na olympijské hry nepřesunuly v muzeích mezi dinosaury a nezačal na ně padat prach.

Svět se mění, mladí lidé mají jiné zájmy než generace před nimi. MOV se snaží, aby jejich myšlenky zabloudily i pod pět propletených kruhů.

V Pekingu to ještě stoprocentně nepůjde. Ale přejme pařížským hrám, aby už proběhly bez covidových omezení. Naplno. Tak naplno, jako když sportovci v arénách bojují o své sny.