Článek
Ještě na včerejší tiskové konferenci šéf WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus vystoupil s proslovem, který se příliš neodchyloval od kurzu opatrné rétoriky organizace. „O faktorech, které musí státy zvážit, než uvolní opatření, jsme mluvili už dříve. Nyní chceme znovu zdůraznit, že uvolněním opatření epidemie nikde neskončí. Skutečné zastavení epidemie bude vyžadovat trvalé úsilí jednotlivců, komunit a vlád, aby pokračovali v potlačování a kontrole tohoto smrtícího viru,“ řekl nejprve Ghebreyesus k otázce konce pandemie a dodal, že karantény můžou sice epidemii efektivně zpomalit, ale samy o sobě ne zcela zastavit.
To nejhorší nás ještě čeká?
Poté nicméně šéf WHO začal odpovídat na dotazy novinářů a utrousil, že „to nejhorší teprve přijde“. Věta se téměř okamžitě vepsala do titulků médií po celém světě s otázkou, co tím Ghebreyesus myslel. Sám totiž svá slova podrobněji nerozvedl.
V úterý pak Ghebreyesusův vzkaz ještě o něco rozšířil šéf organizace pro západní Pacifik Takeši Kasai. Ten řekl, že lidé si nyní musí zvyknout na „nový způsob života“, ve kterém bude společnost fungovat do té doby, než bude objevena vakcína. Ochranná opatření tak podle něj vlády musí uvolňovat jen postupně, aby se předešlo dalšímu „rozjetí“ epidemie.
Důvod k aktuálnímu obratu WHO ve výhledech do budoucna však lze vysledovat i ve zmiňovaném, na oko mírném, proslovu Ghebreyesuse. Mezi mnoha větami o naději v podobě plánované distribuce 30 milionů testů na covid-19 a 180 milionů chirurgických roušek, které chce WHO distribuovat ještě tento měsíc, slovy díků zdravotníkům a všem, již se na boji proti epidemii podílí, totiž Ghebreyesus jednu velkou naději v podstatě pohřbil - kolektivní imunitu.
S tou se pracuje právě jako s jednou z možností, která by mohla zajistit návrat do běžného života dřív než vakcína. „Data z prvních studií ukazují, že v tuto chvíli se nakazila relativně malá část populace, a to i v oblastech, které byly velmi těžce zasaženy - není to víc než 2 až 3 procenta,“ popsal Ghebreyesus, jak málo je populace promořená.
WHO tak v podstatě světu řekla, že než se bude moct začít proti covid-19 očkovat, návrat do normálu bude znamenat riziko, že křivky grafů a statistik o nakažených opět vyletí nahoru. Může to být ale skutečně ještě horší?
Druhá vlna by nebyla ničím novým
Epidemie infekčních onemocnění jsou sice různé, faktem ale je, že úder ve více vlnách některé spojuje. Britský list The Guardian při zamýšlení se nad otázkou, zda se může covid-19 vrátit v plné síle, připomíná, že španělská chřipka rovněž přicházela ve vícero vlnách, přičemž ty pozdější byly horší než ta první.
Podobně nová chřipka typu H1N1 (známá též jako mexická prasečí chřipka) udeřila v roce 2009 na jaře a na podzim přišla v další vlně. Stejně tak v několika vlnách proběhla i pandemie chřipky v letech 1957 a 1958.
V posledních dnech se rovněž v souvislosti s druhou vlnou nákazy mluví o Singapuru. Ostrovní městský stát, který byl dosud považován za příklad v dobrém zvládání epidemie, zažívá prudký vzestup nových potvrzených případů nakažených. Ještě 10. dubna měl Singapur něco přes 2100 potvrzených případů, včera po rekordním nárůstu o více než 1400 nových se číslo vyšplhalo přes 8000. Město přitom donedávna zvládalo situaci díky dobrému trasovacímu systému a odříznutí se od okolního světa bez plošného vyhlášení karantény.
K explozi v šíření nákazy zřejmě došlo poté, co se virus dostal do ubytoven, kde ve stísněných podmínkách žijí tisíce zahraničních dělníků. Už 18 ubytovnám byla kvůli krizi nařízena karanténa. Místní vláda prodloužila současná opatření jako uzavření škol a většiny pracovišť a nevyloučila, že přejde k ještě tvrdším restrikcím. Vyzvala rovněž místní, aby nepřestali nosit roušky a dodržovat sociální odstup.
„Nejhorší“ může čekat státy, které epidemii zlehčují
Ghebreyesus nicméně přímo neřekl, že „tím nejhorším“ myslí další vlnu nákazy. Spekuluje se i o tom, že mohl narážet na další bobtnající problém s nejistým výsledkem v podobě vývoje epidemie ve státech, které adekvátně nezareagují.
Už dlouho víme, že takových států není málo. Od začátku pandemie se debatuje o tom, jak nepřipravená je na epidemii většina afrických států, a na druhé straně tu máme země, jako například Brazílie nebo Bělorusko, jejichž vládci se rozhodli pandemii v podstatě ignorovat.
