Tlumočil jsem českým vojákům. Teď toho lituju

„V Kábulu mám dva syny, je jim 24 a 26 let. Nemají práci, sedí doma, já jim posílám peníze a strašně se o ně bojím,“ říká 51letý Paikar Paikar, který působil několik let jako tlumočník českých vojáků v Afghánistánu. Kvůli tomu, že pracoval pro koaliční jednotky, je pro extremisty z hnutí Tálibán zrádce. Do rodné země se nyní vrátit nemůže a bojí se, že by se islamisté mohli mstít i na jeho blízkých.

Nyní už má české občanství a žije v malé obci nedaleko Poděbrad. Zbytek své rodiny se opakovaně snažil z Afghánistánu dostat, ale neúspěšně. Poslal je do sousedního Uzbekistánu, tam ale zůstali jen tři měsíce, a když jim vypršela víza, museli se vrátit.

„Často ani nemůžu spát a přemýšlím, co bude s mými dětmi. Přemýšlím, proč jsem to udělal a přijal práci pro vojáky. Teď toho lituju. Český stát nevěděl, že mám děti, je to moje chyba. Já žiju tady, daleko od dětí, a nevím, co je čeká,“ povzdechne si manžel známé novinářky a redaktorky Deníku N Petry Procházkové.

I proto ho opravdu nepříjemně překvapilo, když administrativa Joea Bidena oznámila, že se poslední američtí vojáci stáhnou ze země pod Hindúkušem nejpozději do 11. září, tedy přesně dvacet let po útoku al-Káidy na Světové obchodní centrum a Pentagon.

„Rozhodnutí padlo velice rychle, lidé to nepochopili, já také ne… Někdo válčí dvacet let proti al-Káidě a Tálibánu a najednou si s Tálibánem podá ruku a končí. Připomíná mi to scénář s Kurdy - Američané jim nejdřív pomáhali a posílali zbraně, nakonec je prodali Turecku,“ připomíná Paikar kontroverzní krok předchozí Trumpovy vlády. Podobné je to prý nyní - většina Afghánců bojovala proti Tálibánu, teď jsou naštvaní.

Paikar pracoval nejdříve pro české humanitární organizace, jako je Člověk v tísni nebo Berkat, v roce 2007 pak dělal tlumočníka českým pilotům, kteří školili afghánské kolegy. V roce 2009 pak dostal nabídku, aby tlumočil pro český rekonstrukční tým v Lógaru. Když se v roce 2013 snižoval počet českých vojáků v zemi, přestala ho armáda potřebovat a rozvázala s ním smlouvu. Paikar nicméně dostal trvalý pobyt v Česku a sháněl si práci. Navzdory bohatým zkušenostem z armády ji nesehnal a na radu kamaráda odjel do Anglie, kde se živil jako taxikář Uberu.

Získat české občanství nebylo úplně lehké, problémy byly především na afghánské straně, kdy musel Paikar čekat na doklad, že se vzdal tamního občanství, dvojí občanství tehdy v Česku možné nebylo. Takový dokument ale musí podepsat samotný afghánský prezident.

„Já jsem to občanství nejdříve až tak nechtěl. Měl jsem trvalý pobyt, bylo mi to jedno. Pak jsem ale letěl někam do zahraničí a s afghánským pasem mě poslali zpátky. Cestování s afghánskými doklady bylo těžké, všude stojíte fronty, čekáte na ověření pasu, trvalého pobytu,“ vysvětluje.

Když dnes srovnává podmínky, jaké měli jeho kolegové pracující například pro Američany nebo Francouze, myslí si, že to měli přece jen jednodušší. Tlumočníkům pracujícím pro Čechy stačilo obvykle mluvit anglicky. Když se ale pak přesunuli do Česka, měli to bez znalosti jazyka mnohem těžší než Afghánci, kteří se s angličtinou usadili například v Londýně.

Paikar pochází z Pandžšíru, severní části multietnické země, kde žije tádžická komunita. „Tam, odkud pocházím, bojovalo proti Tálibánu 90 procent obyvatel,“ říká. I proto se on i jeho známí tak bojí návratu islamistů k moci, který je podle řady analytiků nevyhnutelný. Ani Paikar nevěří, že by například vzdělanost, která se za posledních dvacet let v Afghánistánu velice zlepšila, dokázala Tálibán zastavit. „Šaría je pro ně všechno, myšlenkově jsou od civilizace daleko, chovají se jak v době před 1400 lety. Všichni musejí žít tak, jak oni chtějí,“ popisuje smýšlení Tálibánců.

Nenávist, která je často kmenová, je pro Tálibán silným motorem. Někdejší tlumočník vzpomíná na příběh, o němž před časem slyšel - afghánský voják zadržel mladíka, který se chystal odpálit bombu před americkými vojáky. Nezabil ho, jen mu v tom zabránil. Za tři dny ho našli mrtvého, Tálibán se pomstil. „Statistiky spolupracovníků koaličních sil, kteří byli zabiti, se podhodnocují,“ je přesvědčen.

Ohrožení Tálibánem jsou nyní podle něj nejen bývalí spolupracovníci koaličních sil, ale i různé afghánské menšiny, především Hazárové. „Ti to mají úplně nejhorší, jsou šíité. Ti fanatici si myslí, že kdo je šíita, není muslim,“ vysvětluje Paikar. Dodává ale, že nebezpečí hrozí i dalším komunitám: „Já jsem Paštun a ta země je moje. To je nacionalismus, proto ta válka tolik let probíhá,“ přibližuje myšlení některých stoupenců islamistického hnutí, k němuž se hlásí především Paštuni.

Hrozbu naopak nevidí v tzv. Islámském státu, o jehož „pobočce“ v Afghánistánu se také často píše. „Nevěřím, že by tu kdy byli. V Afghánistánu vládne buď vláda, nebo Tálibán, různé menší skupiny myslím nemají šanci,“ říká s tím, že Afghánci tvrdící, že jsou ISIS, jsou spíše jen součástí Tálibánu.

Současná afghánská armáda je podle Paikara kvalitní a vojáci vědí, zač bojují, ani tak jim to ale nejspíš stačit nebude a ofenzivě Tálibánu nedokážou odolat. „Pořád tu funguje kmenová mentalita. Armáda je složená z různých etnik, a pokud jedno otočí, bude konec,“ obává se. Paikar potvrzuje i názor mnohých expertů, že dvojí hru hraje sousední Pákistán, jenž má zájem na tom, aby byl Afghánistán rozložený a neměl vedle sebe dalšího nepřítele, který by se mohl přidat k Indii.

Na otázku, kdo by kromě armády mohl příchod Tálibánu k moci ohrozit, jmenuje Paikar skupinu bojovníků vedenou synem někdejšího vůdce Severní aliance Ahmada šáha Masúda. „Nemyslím ale, že by byl tak silný jako jeho otec. Ten byl legendou, lidé ho uctívají třeba jako jinde Che Guevaru. Bojoval bez nenávisti, šlo mu jen o dobro své země,“ vzpomíná na muže, jehož v roce 2001 zavraždili teroristé vydávající se za novináře z televize, kteří měli dělat se slavným vojevůdcem rozhovor.