Tisíce společně vypálených nábojů. Jak si dva kamarádi podmanili Tokio

Posadili se na olympijské střelnici vedle sebe a pár vteřin mlčky hleděli v návalu emocí.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tyhle obrázky dvou kamarádů, kteří bydlí jen kousek od sebe v malých vesnicích u Brna, obletěly svět. A navždy se vryjí do paměti českých fandů.

Jiří Lipták a David Kostelecký. Brokoví střelci, kteří se ve čtvrtek zapsali do sportovní historie. „Říkal jsem mu, ať do mě kopne, jestli se mi to nezdá,“ popisoval památné okamžiky Lipták.

Na nejvyšších olympijských stupních Češi bok po boku stáli naposledy v roce 1932. V Los Angeles se to v těžké váze ve vzpírání povedlo Jaroslavu Skoblovi a Václavu Pšeničkovi.

Po 89 letech mají nástupce. Dva skromní parťáci z jižní Moravy o tomhle snili více než dvě desítky let, co vedle sebe závodí na světových střelnicích. „Ještě teď mám z toho husí kůži. Tohle jsem si nepředstavoval ani v tom nejlepším snu,“ líčil pro Seznam Zprávy po zlatém závodě Jiří Lipták.

Pak už mohli s úsměvy od ucha k uchu žertovat, že si z tokijského finále udělali český pohár.

Když před devíti lety Lipták mířil na své první hry do Londýna, také tehdy vzhlížel ke svému vzoru. „Jak by mohla vypadat ideální olympiáda? Kdybychom s Davidem stáli na bedně,“ hlásil tehdy.

V prosluněné střelnici to nevyšlo. Kostelecký, který obhajoval zlato z deštivého Pekingu, netrefil pět „holubů“ a skončil před branami finále čtrnáctý. Jeho o sedm let mladší parťák se musel při své premiéře pod pěti kruhy smířit až s osmnáctým místem.

Rio 2016 Lipták mohl sledovat jen v televizi, na hry se nedostal. Kostelecký na technicky mizerné střelnici vystřílel bramborovou medaili.

A pak přišlo Tokio. Při covidových peripetiích a s ročním posunem. Šestačtyřicetiletý Kostelecký o své šesté účasti několikrát pochyboval. Nebyl spokojený s letošními výkony. Tušil, že k medailím povede hodně složitá cesta. „Když budu mít štěstí, mohlo by se podařit do elitní šestky,“ říkal skromně před vrcholem sezony.

Přijel už na své šesté hry, tolika účastmi se může pyšnit jen kajakářka Hilgertová.

A upřímně přál zlato sousedovi z vedlejší vsi. „Znám ho od dětství a mám hezký vztah i s jeho rodiči. Věřím, že to zvládne,“ líčil před odjezdem na hry.

To ještě netušil, v jak dojemný příběh se přemění tokijská přestřelka. Ten příběh má přitom důležitý základ přesahující sport.

Třeba v tom, že zlato pekingskému šampionovi Kosteleckém nijak nestouplo do hlavy. Zůstal skromným, usměvavým chlapíkem a za třináct let notně rozšířil rodinu.

Taky v nadhledu a vtipkování, díky nimž hodí za hlavu bolestivé porážky. Do Tokia si potají dovezli desítky doutníků, které oba rádi pokuřují.

Lipták má v Rajhradicích partu kamarádů, kteří už dřív z legrace pověsili nad kulečník jeho fotku. „Vrátím se třeba na patnáctém místě a už slyším: Cos tam dělal, to jsem mohl jet já. Ale jsem rád, že mi kluci drží palce,“ smál se patriot z Rajhradic.

Rodina i známí samozřejmě drželi palce i ve čtvrtek. „Už mi gratulovali. Moc jim děkuju,“ vzkazoval Lipták do Česka.

Úctyhodný medailový double však pojí hlavně přátelství. Přes dvě dekády tahle dvojice střílí v seniorské reprezentaci. Vypálili desetitisíce nábojů, absolvovali stovky hodin tréninků.

Oba toho mají mnoho společného. Často se potkávají na domácké střelnici v Holasicích u Brna, kde Kostelecký bydlí. Lipták je doma v nedalekých Rajhradicích. Jejich desetiletí synové přišli na svět ve stejném roce, jen týden po sobě.

Sesbírali desítky medailí ze Světových pohárů, světových i evropských šampionátů. „Placku“ z her měl však doteď jen Kostelecký.

Na olympiádě reprezentoval už v Atlantě 1996. Jak dobře ví, jejich sport se za poslední roky obrovsky posunul a zprofesionalizoval. Špička je širší, cenné medaile umějí urvat i mladí střelci, což nebývalo zvykem. Kostelecký závodí se speciálně vyvinutými očními čočkami a brokařům pomáhají unikátní technologie.

A tak ve čtvrtek vystoupali na stupně vítězů. „Pro mě je každá medaile zlatá. Moc se mi sem nechtělo, protože jsem letos nepodával tak dobré výkony. Dvě medaile pro nás jsou neskutečné. Vždycky jsme o tom snili. Už se nám to povedlo na mistrovství Evropy. Když jsme se bavili o tom, že by se to mohl povést na olympiádě, tak nám to přišlo neuvěřitelné. Myslím, že jsme napsali kus historie,“ řekl stříbrný Kostelecký pro Českou televizi.

Lipták jej bral jako svůj střelecký vzor. Když jeho starší kamarád minul při rozstřelu v Tokiu poslední terč, devětatřicetiletý bodrý Moravák se po letech snažení dočkal.

Svou neskutečnou jízdu zakončili rozjaření songem od Hany Zagorové Mimořádná linka Praha–Tokio. Společně si ji notovali při cestě do vesnice.

Od včerejška se oba se smíchem mohou titulovat: „Pane olympijský šampione.“