Moment, který spustil lavinu. Od něj začaly státy masivně omezovat svobody

„Usáma bin Ládin vyhlásil, že ukáže, nakolik je americká kultura prohnilá a že zničí Spojené státy. Přestože v roce 2011 zemřel při operaci speciálních jednotek, mnohé ze svých cílů naplnil,“ píše Jeremy Suri, profesor historie na Texaské univerzitě.

Podle něj se strach z terorismu po 11. září 2011 stal omluvou pro drastické změny ve vládnutí. Americký prezident se v zahraniční i domácí politice proměnil ze symbolu svobodné země v hrozbu pro demokracii. Prezidenti koncentrovali obrovskou moc a jejich vlády za pomoci nejmodernější technologie zatýkaly a zabíjely stovky lidí bez řádných procesů. Omezovaly svobodu slova, pronásledovaly kritiky a odpůrce.

„Svoboda se stala jen prázdným slovem,“ pokračuje Suri a jako příklad uvádí projev prezidenta Donalda Trumpa z roku 2017. „Když prezident Trump mluvil o nové eskalaci války v Afghánistánu, sotva zmínil svobodu a demokracii. Obě ta slova v jeho projevu zazněla pouze jednou. Za to slovo ‚útok‘ použil osmkrát, ‚zvítězit‘ šestkrát a ‚vítězství‘ čtyřikrát,“ připomíná Suri.

A uzavírá: „Vítězství pro koho? Vyhrát co? Jako jeho předchůdci, ani Trump nenabízí vysvětlení smyslu současných amerických válek kromě obrany toho, co máme. Naše války už nejsou impulsem pro větší svobodu, protože naši vůdci bojují pro vítězství, nikoli kvůli hlubšímu smyslu. Beze smyslu bychom ale bojovat neměli. Beze smyslu nemůžeme vyhrát. Všimli jste si, že už jsme hodně dlouho žádnou válku nevyhráli?“

Suri vymezuje témata jedné z nejdůležitějších diskusí po 11. září: Pod záminkou protiteroristických opatření, vlády – zdaleka nejde jen o vládu americkou – ve velkém sledují vlastní občany, narušují jejich soukromí a porušují jejich občanská práva. Zneužívají moc podepřenou moderními technologiemi, stále častěji jednají v utajení. Vzniká „dohližitelský stát“. Nové vtělení myšlenky technokracie, vlády expertů, kteří se nezodpovídají demokraticky voleným institucím.

Nový mohutný impuls dostal vzestup „dohližitelského státu“ během covidové pandemie. A vrátila se i základní otázka: Jak moc svobody chceme obětovat pro větší bezpečnost? A ptá se nás na to ještě někdo?

Brownova univerzita dlouhodobě sleduje dopady amerických „válek proti teroru“. Část zprávy o „ceně války“ v oblasti lidských práv a občanských svobod se zabývá vězněním, mučením, sledováním a ochranou dat. Zásadní změnou po 11. září bylo přijetí nové legislativy, zejména zákonu Patriot Act, který výrazně rozšířil pravomoci tajných služeb a vlády jako celku.

Podle zprávy věznili Američané v Iráku přes 100 tisíc lidí, mnoho z nich přitom nemělo žádnou šanci na obhajobu. V Afghánistánu byly vězňů desítky tisíc. Američané provozovali také „černé věznice“, kde drželi zajatce v utajení, aby se vyhnuli inspekci Červeného kříže a dodržování Ženevských dohod o nakládání s válečnými zajatci.

„Černé věznice“ zřizovali i v zahraničí, v zemích s laxním přístupem k lidským právům. Sem také „vyváželi“ zajatce určené k mučení. Označovali je za „nezákonné nepřátelské bojovníky“ nikoli za válečné zajatce.

Před 11. září směla vláda tajně sledovat elektronickou komunikaci svých občanů pouze na základě rozhodnutí soudu, který zvažoval, zda je daná osoba podezřelá ze spolupráce s teroristy. V roce 2005 novináři zjistili, že Bushova vláda celé čtyři roky provádí svévolné masivní sledování občanů. A zasahovala i do jiných oblastí než sledování elektronické komunikace jednotlivců: Sledovala mírová hnutí, hnutí Occupy Wall Street a další.

Deník The Guardian v roce 2013 zjistil, že v podobné praxi pokračoval i prezident Barack Obama. Národní bezpečnostní agentura shromažďovala informace o telefonních hovorech milionů klientů mobilního operátora Verizon. Vláda tak nyní zná totožnost každé osoby, se kterou sledovaný člověk mluvil, ví, jak dlouho mluvili a odkud. Bez ohledu na to, zda jde o lidi podezřelé ze spáchání nějakého trestného činu.

Demokratický senátor Frank Church situaci charakterizoval stručně a skepticky: „Síla Národní bezpečnostní agentury se kdykoli může obrátit proti americkým občanům. A nikomu nezbude žádné soukromí. Mohou sledovat cokoli.“

Obrazem: Jak moc svobody chceme obětovat pro větší bezpečnost?

„Jestli jsem udělal něco špatného, prosím, řekněte mi to. Chci to vědět, než zemřu.“

„Kafkovský“ příběh pana Kianiho přináší Centrum investigativní žurnalistiky, které monitoruje nástup dohližitelského státu v Británii.

Kiani se narodil v Pákistánu, v osmdesátých letech minulého století se oženil s britskou občankou, přestěhoval se do Británie a získal občanství. Pracoval v různých pozicích u ministerstva vnitra, například jako ostraha na letišti nebo v detenčním centru pro imigranty. V roce 2008 odjel na dovolenou do Pákistánu.

Když po návratu z dovolené přišel do práce, čekala na něj nadřízená a sdělila mu, že je s okamžitou platností propuštěn, ale že mu nesmí sdělit jakékoli další informace. Později se dozvěděl, že je „hrozbou pro národní bezpečnost“. Nebyl ale nikdy zatčen, ani z ničeho obviněn.

Kiani se nevzdal, chtěl se dozvědět, co se stalo a s ministerstvem vnitra se soudil. Proces trval sedm let a nakonec se muž nedozvěděl nic. Soud zasedal v režimu utajení, bez jakékoli kontroly veřejnosti a bez možnosti obhajoby. Kiani byl nejenom bez práce, ale propadl depresím. „Cítil jsem se , jako by mě zakopali do hrobu. Chci svoji identitu zpátky,“ říkal.

Nic nepomohlo. Odvolací soud rozhodl, že nemá právo vědět, na základě jakých důkazů, byl propuštěn.

„Případ pana Kianiho je stále obecnějším rysem britských soudů,“ píšou autoři z Centra pro investigativní žurnalistiku. „Uzavřená jednání, kde se probírají tajné materiály bez přítomnosti obhajoby jsou stále častěji využívána v oblastech imigrace, pracovního práva a národní bezpečnosti.“

Kianiho advokátka shrnuje: „Je to nenapravitelné porušení rovnosti a přístupu k transparentní justici ve Velké Británii.“

A je to opravdu „kafkovská“ beznaděj nevědění. Na konci případu nikdo, kromě několika účastníků uzavřených jednání soudu, neví, zda tajné služby zjistily, že se Kiani v Pákistánu setkal s někým skutečně nebezpečným, nebo se dokonce do něčeho „zapletl“.

Nebo jde jen o špatné vyhodnocení informací, které ovšem dokáže člověku zničit život.

„Není nejmenšího sporu o tom, že bezpečnostní agentury mají mít nezbytné pravomoci k tomu, aby mohly zabránit teroristickým útokům,“ napsaly The New York Times v redakčním úvodníku, který reagoval na další kolo sporů o špehování občanů vlastní vládou po teroristických útocích v Paříži v roce 2015. „To ale neznamená automatické přijetí neefektivní a možná i nezákonné praxe, která omezuje občanská práva, aniž by nabízela větší bezpečnost.“

Text přehledně vymezil pole seriózní neaktivistické diskuse, (a platí to i o sběru dat v boji s pandemií): Stát má právo i povinnost získávat informace, které ochrání jeho občany před nebezpečím, zabrání zločinům… Veřejnost má ale právo kontrolovat, zda to dělá smysluplně, zákonně, efektivně.

Respektovaný deník cituje francouzského experta, který připomíná, že většina útočníků z Paříže už v hledáčku tajných služeb byla. Problém podobně jako v případě jiných teroristických útoků není v kvalitě tajných služeb a jejich informací, ale v tom, že informace se včas nedostanou k lidem, kteří by mohli rozhodnout o akci.

Je sběr dat tajnými službami efektivní? To je velké téma pro akademiky, komentátory, politiky i samotné zpravodajce. Ředitel Národní bezpečnostní agentury Keith Alexander v reakci na odhalení, že Obamova administrativa masivně sleduje telefony amerických občanů uvedl, že tajné služby od roku 2001 zabránily 54 teroristickým útokům.

Jiní vysoce postavení zpravodajci ale soudí, že měřit efektivitu prostřednictvím „úspěšných příběhů“, je zavádějící. Někdy se jeden drobný střípek informace může po letech ukázat jako rozhodující třeba pro zničení celé teroristické sítě. Nelze to vědět předem. A je tedy nutné sbírat informace ve velkém.

Je zřejmé, že problém nemá jednoduché řešení. I to, že laik nemá velkou šanci se v něm vyznat.

Jeden z klasických výkladů technokracie předvedl americký filosof Theodore Roszak ve slavné knize Zrod kontrakultury (1969). Vláda expertů, technokracie podle něj mění demokracii v divácký sport. Lidé přihlížejí rétorickým výměnám mezi odborníky, které jsou pro laiky nesrozumitelné. Obdivují jejich erudici, vědí, že sami nejsou takových výkonů schopni.

Odborníci vědí „jak na to“ ve všech oblastech života. Poradí, jak dobře spát, hubnout, učit se, prosadit se v práci, udržet partnerský vztah, zdravě jíst… A samozřejmě jedině oni mohou určit, co je nejlepší pro ekonomiku a bezpečnost země.

Mají pak smysl volby a politické strany? Bez obav! Volební kampaň je dílem marketingových odborníků. Lidé se nemusí bát, systém funguje.

„Dohližitelský stát“ vyrůstá z technokracie v době, kdy je svět pro laika ještě neuchopitelnější, kdy je člověk ještě více závislý na technologiích a odbornících, kteří jim rozumějí. Odborníky navíc vybavuje nástroji, které občana nejenom vyřazují z politického rozhodování, ale proměňují ho v průhledný předmět manipulace.

Odborníci už nejenom radí, jak věci správně dělat. Vědí totiž, co každý jednotlivec chce, po čem touží, s kým se stýká, koho obdivuje, co se mu honí hlavou… Podle potřeby to mohou využít pro marketing, nebo zvyšování bezpečnosti.

„11. září umožnilo evropským zemím, Spojeným státům, Austrálii, Kanadě, Jihoafrické republice a dalším, aby vyvíjely špionážní systémy, které sledují nás všechny,“ uvedl při prezentaci nového projektu zakladatel WikiLeaks Julian Assange. Před deseti lety začala WikiLeaks zveřejňovat materiály o globálním průmyslu na sledování lidí.

Podle Assange jsou sledováni všichni uživatelé chytrých telefonů nebo Gmailu. „Používáte iPhone? Máte Blackberry? Jste na Gmailu? Tak to jste v pr*eli,“ shrnul Assange.

„Historie ukazuje, že technologie a zákony přijaté během krize mají tendenci krizi přetrvat,“ říká Adrian Shahbaz z organizace Freedom House. „Podobně jako na 11. září budeme se i na pandemii covidu zpětně dívat jako na dobu, kdy vlády získaly novou moc ke kontrole svých občanů.“

Akademik a odborník na komunikační technologie Peter Swire upozorňuje, že debata o rozsahu přípustného vládního sledování občanů je dnes podobná jako po 11. září. Stát má ovšem k dispozici mnohem více materiálu a možností: Ve Spojených státech množství mobilních telefonů za dvacet let vzrostlo čtyřikrát. A mnoho z nich navíc dnes obsahuje aplikace, které sledují pohyb majitele telefonu. Titulek článku z The New York Times to shrnuje výstižně: „Vaše aplikace ví, kde jste byli včera v noci a neudrží to v tajnosti.“

Právě sledování pohybu lidí a jejich kontaktů bylo předmětem ostrých sporů během pandemie. V boji s covidem využila různé typy „chytré karantény“ téměř stovka států. A podobně postupovaly země demokratické i autokratické.

„Už během prvních měsíců pandemie zavedlo tyto sledovací techniky 34 států, z toho 22 demokratických,“ píší ve studii Státní sledování a krize covid-19 Kristine Eck a Sophia Hatz z uppsalské univerzity. Autorky také dokládají, že bez ohledu na povahu režimu přistoupily vlády během pandemie na cenzuru a kriminalizaci odpůrců.

I v demokratických státech se stává běžným typem sledování „rozpoznávání tváře“ (facial recognition), tedy systém, který identifikuje obličej člověka na základě fotografie či videa. Ještě donedávna to byl z pohledu demokratů spíš symbol policejního státu v Číně. Epidemie ale podobně jako „válka proti teroru“ rozšiřuje trh se špionážními technologiemi a stírá rozdíly v jejich použití mezi různými typy režimů. O to je pro laika obtížnější rozpoznat, která opatření jsou nutná a efektivní, a která nikoli.

„Může nastat paralelní epidemie autoritativních a represivních opatření, která bude těsně následovat epidemii zdravotní,“ shrnuje irská právnička a zpravodajka OSN pro lidská práva Fionnuala Ni Aolain.

A základní otázkou je, jaká opatření mohou tu paralelní epidemii zastavit.