Článek
(Moderátorka a respondentka se znají, proto si tykají, pozn. red.)
Nechtěla jsi, aby tu s námi byla tvoje dcera Laura, že bychom se nedostaly ke slovu. Proč?
Má naprostý dar spontánnosti. V cizím prostředí se nejprve stydí, ale pak ho stejně ovládne.
Když se zadá heslo Tereza Černochová do Googlu, tak na čelních pozicích vyjede otec Laury. Pořád je to tak, že o něm nemluvíš?
Nemluvím, protože si myslím, že je to čistě moje věc, Laury věc a jeho věc. Laurinka ví, kdo je její tatínek, on ví, že ona je jeho dcera a cestu k sobě si hledají. Sice trošku jinak, než by bylo zvykem v normální rodině, která drží spolu a ve které máma s tátou normálně fungují.
Stala ses populární, když ti ještě nebylo ani dvacet. Měla jsi partnera a v rozhovorech jsi tehdy říkala, že chceš mít brzy děti. Co se pokazilo?
Já jsem si to představovala úplně jinak. Měla jsem vzor ve svých rodičích, kteří se měli strašně rádi, milovali se. A prožili spolu dost podstatnou část života. Já si u sebe nepřipustila jinou variantu. To byla samozřejmě moje obrovská naivita, prostě moji rodiče měli velkou kliku.
Navíc naše generace je úplně jiná, než byla generace mých rodičů. My žijeme strašně rychlý a hrozně konzumní život. Není problém se potkat, vzít se, za rok se rozvést - děti, neděti. Ten život bereme trochu jinak. A z toho důvodu se to nepovedlo ani mně. Jsem s Laurou sama a každý jistě dobře ví, že nemusí být vztah, aby vzniklo dítě. Důležité je se ale potom rozhodnout, jakou cestu zvolíš… A já jsem prostě zvolila cestu toho, že si Laurinku nechám, protože jsem věděla, že kdybych se rozhodla jinak, tak si to budu do konce života vyčítat. Možná bych pak ani v osmatřiceti letech neměla se svou „klikou“ na partnery žádné dítě.
Dokážeš si představit, že bys partnera měla? Případně dalšího potomka?
Co se týká dětí, tak tam se to asi ve mně nějak zavřelo. Myslím si, že už na to nemám věk. Ani upřímně řečeno nervy. Mě prostě čeká důležitá věc, aby byla Laura dobře vybavená do toho života, aby jí nebylo ublíženo víc, než je tím normálním životem potřeba. Aby byla zdravá, sebevědomá, ale přitom velmi srdečná bytost. To je pro mě taková meta. A co se týká partnera? Jak říkám, já na to nemám štěstí. Mám štěstí na jiné věci…
Princové na bílém koni došli?
Občas to na mě padne, to je úplně normální. Někdy z toho jsem protivná a pak nad tím jako mávnu rukou a říkám si: „Třeba někde někdo čeká. Anebo nečeká.“
Jak maminka brala, když jsi přišla domů a řekla: Mami, budu svobodná matka?
Já jsem to ještě tak blbě udělala, že jsem si nechala dost blbě poradit, že je to bezvadný dárek k Vánocům….
Tak jsi zarámovala ultrazvuk?
Takhle důsledně jsem to neudělala, ale těsně po Vánocích jsem to tak nějak vybalila a nebylo to moc veselé. Každopádně ona věděla, že potřebuju maximálně podpořit, a to se taky stalo.
Je máma takový tvůj maják?
My jsme si navzájem takovým majákem. Jsme dva majáky, které na sebe koukají. V některých věcech jsme vzdálené, ale když se ta světla otočí a střetnou, tak jsme si strašně blízké. A mezi těmi majáky plave na loďce moje Laurinka.
S otcem jsme byli takoví spiklenci
A s otcem jste si byli hodně blízcí?
Jo, určitě. Táta potřeboval takového spiklence, který by měl rád papírnictví, který by rád vařil, rád chodil nakupovat jídlo, rád chodil nakupovat oblečení, měl rád sekanou v housce a gothaj s cibulí. A to jsem byla přesně já.
Táta měl ještě syna, staršího. Dával vás dohromady?
Můj brácha Marek pracoval pro tátovu agenturu a pracoval v kanceláři, do které docházel každý den, a já jsem tam za ním chodila strašně ráda a vlastně jsem poprvé zažila, jaké to je mít bráchu. Pro mě to byla kompenzace toho, že jsme se nesetkávali, když jsem byla malá.
Říkala jsi, že jsi měla s tatínkem společnou chuť k jídlu a vaření. To se ale změnilo s jeho nemocí…
Bohužel, když se dějí nějaké změny v těle, ještě navíc s trávicím traktem, tak si jako všimnete, že ten člověk jí méně. Nejí tak, jak jedl, a to byl signál pro mě a pro mámu, že se něco děje, že něco není v pořádku. A on to uměl na začátku velmi dobře kamuflovat, že řekl: Já jsem se najedl, když jsem vařil. A to on dělal, strašně rád ochutnával. Pak to už začalo být divné, a tak se nechal proklepnout a zjistilo se, co se děje. Bohužel mu diagnostikovali rakovinu tlustého střeva.
Maminka je doktorka. Takže ta ho nahnala k lékaři?
Máma, jako doktorka, měla naprosto nulovou moc, protože on prostě byl svéhlava a nechtěl ji poslechnout. Takže ji to stálo strašného úsilí a strašné práce, než ho někam donutila jít. Ale už je to navždy takové to strašidlo, aby už náhodou nebylo pozdě. Od té doby, co se týká prevencí, se vždycky snažíme každému kamarádovi radit, aby jakékoliv podezřelé náznaky nezanedbal. Protože pak už je to hrozně rychlé…
Já sama jsem člověk, který věci rád řeší a pořád mám pocit, že můžu změnit to, že měsíc je kulatý, protože třeba chci, aby byl hranatý. To je můj celoživotní problém, že neumím některé problémy opouštět a pořád hledám řešení, až se z toho časem třeba zblázním.
Tatínkovi se líbilo, že zpíváš, držel ti palce, když jste začali zpívat s Black Milk. Ještě se dožil tvojí první sólové desky v angličtině. Té v češtině se ale už bohužel nedočkal…
Deska Škrábnutí je podle jeho písně Škrábnutí, což je jedna z nejkrásnějších písní, kterou mi kdy zahrál a zazpíval. Moje máma ji úplně zbožňuje, vždycky jí vhání slzy do očí. Já jsem pořád hledala nějaký název na desku a nevěděla jsem. A potřebovala jsem se s tím tátou nějak vypořádat. Tu kapitolu truchlení po něm nějak uzavřít, protože to bylo velmi intenzivní a bylo to hrozně zdlouhavé. Takže ta deska je hlavně pro něj. Ty ho máš pod kůží, potřebuješ se s ním nějakým způsobem rozloučit, a přitom máš pořád ten šrám a pořád po něm jakoby smutníš. On prostě odešel příliš brzo a ještě tady něco mohl zanechat. A když jsem tu desku dotočila a vydala, hrozně se mi ulevilo.
Celý rozhovor s Terezou Černochovou vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.televizeseznam.cz.
