Temná stránka kastovního systému. Kyslík v Indii není pro každého

Už dlouho před vypuknutím pandemie covidu-19 panovala v Indii jiná forma „sociálního distancování“ – kastovní systém. Hierarchický způsob členění společnosti do kast v zemi existuje více než tisíc let. Mimo hlavní čtyři skupiny žije v Indii asi 200 milionů takzvaných „nedotknutelných“. Ačkoli současná ústava zakazuje jakékoli formy diskriminace na základně pohlaví, náboženství či právě kast, jsou to ti nejchudší, které pandemie ohrožuje nejvíce.

„Státní zdravotní péče je v podstatě zdarma, ale je nedostatečná a na velmi špatné úrovni. Pokud lidé aspoň trochu mohou, v případě problému směřují do zpoplatněných center, která jsou velmi nákladná. A na to ty nízké kasty samozřejmě nemají, jsou to lidé, kteří si to absolutně nemohou dovolit,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy indolog Pavel Hons z Orientálního ústavu Akademie věd ČR.

Jak v současné době funguje kastovní systém v Indii?

Indie je obrovská země a kastovní systém není nic statického, ale poměrně dobře dovede reagovat na politické změny a další události. Nefunguje stejně po celé zemi, existují tu regionální odlišnosti, v severní Indii to bude vypadat poněkud jinak než na východě či jihu. Slovo „systém“ je do určité míry, řekněme, zavádějící, nelze si představovat, že to všude funguje úplně stejně.

Princip systému všeobecně rozděluje společnost do skupin vykazujících společné znaky. Velmi často to jsou stravovací návyky, tendence ženit se a vdávat mezi sebou, společná gesta, slova – někdy se mluví o sociálních dialektech, bydlení na jednom území, případně podobná zaměstnání a podobný socioekonomický status. Tyto skupiny mají tendence při sobě držet a pomáhat si, do určité míry se tím pádem vymezují vůči jiným kastám.

Dá se říct, že kastovní systém kopíruje a mění se podle trendů doby?

Určitá změna se detekovat dá, jde hlavně o politizaci kastovního systému, která souvisí s celým politickým vývojem. Indie byla koloniální zemí, kde se začaly zavádět různé kvóty, které samy o sobě vytvářely kastovní systém. Kasty měly jisté priority a nároky, které jiné skupiny neměly.

Tenhle systém ale pak převzala i nezávislá Indická republika. Poslední dobou si tak všímáme, že jednotlivé kasty mají tendence mezi sebou soupeřit a politici toho využívají. Například nabízejí kastám či jednotlivým skupinám určité výhody a přizpůsobují jim volební program s vidinou jistých hlasů ve volbách. Došlo to tak daleko, že některé velké a dobře organizované kasty vyvinuly kastovní politické strany, které mají tendenci hájit zájmy té jedné dané komunity.

Na druhou stranu odpadly ty negativní věci, které se systémem byly tradičně spojovány – přísná diskriminace, zákaz vstupu do MHD, center měst, chrámů, apod. Je ale dobré říci, že si ta diskriminace hledá cestu jinudy, k projevům kastovnictví dochází sofistikovaným způsobem. Poslední dobou se mluví o stoupajícím násilí, což souvisí s tím, že jsou nízké kasty podporované díky kvótám, což se vyšším kastám nelíbí, takže se občas setkáváme s násilnými projevy lokálního charakteru, kdy si vyšší kasty řeknou, že už stačilo. A opět, neplatí to pro celou Indii.

Čím se vyznačují jednotlivé skupiny?

To je další poměrně zapeklitá věc. Podle tradičního dělení se společnost dělí na čtyři, resp. pět skupin. Nejsou to kasty, ale varna, něco jako stav. Brahmáni byli vnímáni jako elita, kněží a vzdělanci, kšatrijové jsou bojovníci, ale i panovníci a vladaři, vaišjové obchodníci, řemeslníci a zemědělci, a velmi nízkou skupinou byli šúdrové, kteří měli být vyšším varnám k dispozici. Pak se etablovala ještě nižší skupina lidí, říkalo se jim „nedotknutelní“, dnes se označují nejčastěji jako „dalité“. Jsou na tom velice špatně ekonomicky, bez významného politického vlivu, bývali silně diskriminováni. Ne po celé Indii se tyto kategorie vyskytují ve stejně početném zastoupení.

Tyto velké skupiny se pak dělí do jednotlivých kast, kterých je několik tisíc. Oproti očekávání se nijak výrazně neděje to, že by kasty jednotlivých varen měly tendence nějak výrazně spolupracovat, i mezi nimi existuje rivalita. Dá se to vysvětlit tím, že nízká kasta jednoduše nebude bojovat s nějakou vysokou, na kterou nedosáhne, kdežto vedlejší kasty si mohou navzájem „lézt do zelí“ a jsou tak konkurenční.

Jak tento systém ovlivňuje přístup ke zdravotní péči?

Ten vliv je nepřímý. Oficiálně podle indické ústavy je jakákoli diskriminace na základě kasty, pohlaví, náboženství, místa narození zakázána a je trestána podle zákona. Takže dít by se to nemělo. Nižší kasty logicky mají malé finanční prostředky, a tudíž si tu zdravotní péči mohou dovolit jen velmi těžko.

Zdravotnictví je dvojího druhu. Zdravotní péče státní je v podstatě zdarma, ale je nedostatečná a na velmi špatné úrovni. Pokud lidé aspoň trochu mohou, v případě problému směřují do zpoplatněných center, kde je lékařská péče nákladná. A na to ty nízké kasty samozřejmě nemají, jsou to lidé, kteří si to absolutně nemohou dovolit a na soukromou kliniku nepůjdou, pokud nejsou ochotní se zadlužit. Takže kasty ovlivňují přístup ke zdravotní péči nepřímo, není to tak, že by někdo někoho z nemocnice vyhazoval.

A dostanou se tito lidé k respirátorům, vakcínám, kyslíku…?

Nikdo by si dneska nedovolil oficiálně v očkování privilegovat vyšší kasty. Z toho, co jsem zachytil, tak na očkování mají nárok všichni. V první fází se očkovali zdravotníci a lidé nad 45 let věku. Poté se v posledních dnech přistoupilo k očkování lidí ve věku 18–45 let. Většina států indické unie řekla, že to za občany uhradí, zatím se tak vyjádřilo 24 států, některé jsou ochotny očkovat i mladší. V jistých případech bylo například přednostní očkování na soukromých klinikách zpoplatněno. Vakcín je zatím stále nedostatek. Cena se udává pro občana 250 rupií, tedy něco přes 70 korun.

K rouškám snad mají přístup i chudší lidé, ale co se týče přístupu k ventilátorům, kyslíku, který je stále ještě nedostatkovým zbožím, nepředpokládám, že si na toto dosáhnou i chudí.

Jak těmto lidem pomáhá vláda, potažmo různé nevládní skupiny? V zahraničním tisku se například objevily zmínky o pomoci na dálku pro nejchudší.

V Indii tradičně působí velké množství nevládních organizací. Ti lidé nepotřebují poradenství na dálku, potřebují konkrétní kroky. Vláda obzvlášť v první vlně docela obyvatelstvo informovala, ve sdělovacích prostředcích se objevovaly nejdůležitější informace, někdy i přitažlivou a hravou formou, tohle Indové umí. Základní věci ohledně roušek, dodržování rozestupů, o odběrových místech, co dělat v případě příznaků a podobně probíhaly. Bavíme se ale o větších městech, dovedu si představit, že v místech někde v horách to tak slavné nebude.

Mají Indové ve svou vládu důvěru? Čím to, že první vlnu Indie zvládla bez problémů a nyní situaci příliš nezvládá?

Hodně se mluví o poklesu důvěry. Co se týče centrální vlády pod vedením Naréndry Módího, ta byla ve volbách v počtu hlasů velmi úspěšná. Není bezproblémová, ale do pandemie měla „škraloupů“ jen několik. Indie se s první vlnou vypořádala velmi dobře. Lockdown, který tehdy vláda nařídila, velmi výrazně brzdil ekonomiku, hovoří se o tom, že byla indická ekonomika jednou z nejpostiženějších na světě, propadla se asi o 25 procent.

Na druhou stranu ve chvíli, kdy počty případů začaly v ostatních zemích klesat, Indie propadla jakési euforii ze zvládnutí a začala se vracet do normálního života. Bohužel ve chvíli, kdy začaly případy stoupat a začaly se ozývat varovné signály a hlavně varovné hlasy odborníků, tak na to vláda nedbala.

Bylo to trochu smolné v tom, že se to protínalo se dvěma událostmi – volby v některých státech, které se neobešly bez předvolebních mítinků, na kterých mohlo dojít k přenášení nákazy. Těch se účastnil i Módí. Ještě nešťastnější pak byla velká náboženská událost Kumbhaméla, která se konala ve chvíli, kdy to množství případů bylo opravdu veliké. Vláda událost ale nezrušila, protože se obávala, že takhle důležitá náboženská slavnost by jí potom ve volbách mohla odebrat hlasy, lidé by reagovali negativně. Netroufla si tuhle záležitost zrušit a dopadlo to, jak to dopadlo. Je to jeden z důvodů, proč se teď mluví o tom, že důvěra ve vládu klesá, že vláda informace měla a podcenila to.

Další věc je, že se na druhou vlnu nepřipravila, ta pak udeřila s neskutečnou silou a zaskočila i odborníky, nedostatek přístrojů, zdravotnického personálu, který Indie ale pociťovala už v první vlně, která nebyla ani čtvrtinová. Lidé jsou bezradní a samozřejmě ve chvíli, kdy přicházíte o příbuzné, jste nemocní a nevíte, co dělat, ta vláda nějakým způsobem nečiní, co se od ní očekávalo, tak je logické, že viní vládu. Teď záleží na dalším vývoji, a jestli lidé budou ochotní to vládě prominout. Taky se mluví o velmi pomalé distribuci zahraniční pomoci, systém nefunguje, zdravotnická střediska neví, na koho se obrátit a co dělat.

Dá se indickým statistikám věřit?

Četl jsem spoustu textů na téma, že jsou statistiky podhodnocené, ale i několik svědectví novinářů, kteří jednotlivá místa, krematoria a nemocnice objížděli a dali si tu práci s počítáním lidí ve frontě, zabalených mrtvých těl… V daném městě pak například napočítali 140 mrtvých a druhý den si přečetli statistiku, že jich bylo třeba jen 18. To jsou další věci, které snižují důvěru lidí ve vládu.