Článek
Adventní období je marketingem představováno jako čas klidu a rodinné pohody. Podle televizních reklam je trávíme romantickými procházkami po vánočních trzích, vymýšlením originálních dárků pro své blízké a zapalováním svíček na adventních věncích. Naše vlastní zkušenosti ale s tímto idealizovaným obrazem předvánoční pohody často neladí. Adventní každodennost mnohých z nás je totiž spíše stresující. Bývá až příliš často vyplněna únavným pobíháním po přeplněných nákupních centrech, v jiných letech povinnými vánočními večírky a hektickým nakupováním dárků na poslední chvíli. Odcizili jsme se snad vánočním tradicím našich předků? Vždyť pro ně snad byly svátky oslavou klidu, štěstí a rodinné pohody, ne?
Ne tak docela. Samozřejmě, i v minulosti existovala pozitivní stránka předvánočního času, kterou například ztělesňovaly poetické ranní mše roráty. Daleko výrazněji byla ale pro toto období typická celá řada temných, děsivých a zcela jistě stresujících lidových zvyků, tradic a obyčejů. Předvánoční čas s dlouhými nocemi, zimou a nevlídným počasím totiž opanovávaly průvody strašidelných maskovaných postav, které navštěvovaly lidská obydlí a děsily jejich obyvatele. Existovalo jich velké množství a byly typicky spjaté s konkrétními dny adventního období. Nazývaly se různě: lucky a lucie, barbory a barborky, ambrožové a perchty, krampusové a bartlové nebo dodnes populární průvody Mikuláše, anděla a čerta. Podle některých etnologů tyto děsivé masky ztělesňovaly zlé síly: démony zimy, smrti a zmaru, kteří v období před zimním slunovratem na čas pronikli do světa lidí.
Jejich děsivost částečně zmizela pod nánosem jmen křesťanských světců; přesto si ji pro mnohé z nás zachovávají dodnes. V poslední době se, podobně jako u velikonočního zvyku pomlázky, u nás totiž stále častěji ozývají hlasy o tom, jak frustrující je pro některé děti zážitek setkání s čertem a Mikulášem. Možná se tak jednou dočkáme doby, kdy tento zvyk u nás definitivně zanikne. Na druhou stranu zřejmě asi nezanikne všude – v posledním desetiletí začínají být totiž mikulášské obchůzky populární i tam, kde se v minulosti nevyskytovaly. Typickým příkladem jsou dnešní Spojené státy americké, kde je děsivý chlupatý společník svatého Mikuláše – čert nebo krampus – stále oblíbenější postavou. Natáčejí se o něm strašidelné pohádky i hororové filmy a v mnoha amerických městech se začínají pořádat mikulášské průvody s čerty. Mnozí Američané jej totiž dnes vítají jako autentičtější ozvláštnění někdy až příliš kýčovité a cukerínové atmosféry amerických Vánoc s jejich veselými Santa Clausy a plastovými soby.
Výrazem podobné únavy z příliš pozitivních a komercionalizovaných Vánoc jsou průvody původně alpských čertů krampusů, které se v poslední době rozšířily i v Česku. Temná strana vánočních svátků se prostě nenechá utlouct nevkusnou svítící výzdobou a koledami znějícími v každém obchodě již od listopadu. Vždy si najde cestu, aby se znovu dostala na povrch.
Typickým příkladem tohoto pronikání temnoty do uměle rozradostněné vánoční atmosféry jsou i městské legendy. Podle amerického experta na moderní folklór Jana Harolda Brunvanda se ty nejděsivější z nich nejvýrazněji šíří právě v předvánočním období. Toto tvrzení má statisticky podložené – v posledních dvou měsících roku bývá americké ústní podání doslova přeplněné příběhy o vrazích přepadávajících nakupující na parkovištích obchodních domů, maniacích zamykajících nebohé oběti v kabinkách toalet v nákupních centrech a pedofilních deviantech unášejících děti z tamních herních koutků.
Podobné statistiky pro Česko zatím scházejí. Skutečností ale zůstává, že ty nejpopulárnější strašidelné městské legendy se i u nás také nejvíc šířily před Vánoci. A většina z nich byla také spojena s nakupováním a obchodními centry. Příkladem může být příběh o stopaři, jenž zastaví ženu jedoucí z nákupního centra, kterou se pokusí zavraždit pomocí škrtící struny ukryté v kufříku, což byla legenda nejrozšířenější v zimě roku 2004. Jen o pár let dříve se po českých zemích šířila smyšlená historka o lidech, kteří si v hobby centru koupili exotickou rostlinu plnou jedovatých pavouků. Ve stejné době byl oblíbený i hororový příběh o dítěti uneseném neznámým gangem z dětského koutku v řetězci s nábytkem. A po migrační krizi v roce 2015 se aktéry nejpopulárnějších českých městských legend stali zákeřní muslimové, kteří plánovali odpálit bombu v nákupním centru – typicky opět v předvánočním období.
Proč se tyto děsivé folklorní příběhy tak masově objevují právě v závěru roku? Nabízí se hned několik vysvětlení. Jedním z nich může být neustálý stres této hektické doby – městské legendy by tak mohly být ztělesněním kolektivní společenské frustrace. Tato únava také může být pouze symbolická. Podle některých výkladů jsou lidé prostě jen unaveni obrazem šťastných a veselých Vánoc, neustále omílaným ve veřejném prostoru, a své znechucení tak podvědomě vyjadřují děsivými historkami, které tento obraz komplikují. Určitou roli může hrát i tradice: adventní čas naši předkově totiž často vyplňovali černými hodinkami s vyprávěním strašidelných pověstí. V anglosaském světě byly zase Vánoce tradičně spojovány s duchařskými příběhy. Ve stejné části světa také možná došlo k určitému prolnutí ponuré atmosféry Halloweenu a Vánoc: právě předvečer svátku Všech svatých je totiž milníkem, od kdy se děsivé moderní legendy začínají ve společnosti šířit nejvýrazněji. A jak dodává Jan Harold Brunvand, strašidelné vánoční městské legendy mohou být i podvědomou kolektivní kritikou přílišné komercionalizace těchto původně duchovních svátků.
Ať se přikloníme ke kterémukoli z těchto vysvětlení, pravdou zůstává, že bez špetky strašení a děsivé atmosféry by byly o něco chudší i naše Vánoce. Tak šťastné a děsivé!
