Téměř dva měsíce s nákazou. A zdravotníkům stále chybí ochranné pomůcky

Redakce Seznam Zpráv v minulých dnech hovořila s několika zdravotníky z nejrůznějších míst napříč republikou. Jejich výpovědi se dají shrnout následovně: stát už sice ochranné pomůcky distribuuje, jenže množství respirátorů a dalších pomůcek je zcela nedostatečné. Rozhodně s ním nevystačíme.

Lékaři, zdravotní sestry a záchranáři proto vymýšlejí, jak s ochrannými prostředky nakládat co nejefektivněji. Na úkor vlastního zdraví i bezpečnosti práce.

Někde třeba zavedli systém, že ten, kdo už obleče komplet ochranný oděv, zůstane „zakuklený“ co možná nejdéle a během toho vykoná co nejvíc práce, která by se jinak rozložila do dne. Jinde zaskakují zdravotní sestry i za uklízečky, protože tím ušetří další ochranné pomůcky pro dalšího člověka, který by je potřeboval.

Ochranné pomůcky jsou momentálně ve zdravotnictví tou nejcennější komoditou.

Ti, na které se dostalo, zůstávají v nekomfortním obleku a celoobličejové masce, v níž se špatně dýchá, navzdory doporučením i o několik hodin déle. Tím se zhoršuje schopnost rozhodování, které musí být bezchybné, a prohlubuje se únava.

„Síly máme, lidi máme, ale ochranné pomůcky jsou vážně kámen úrazu. Samozřejmě, že distribuce nějak funguje, ale já jako staniční sestra vyfasuji ráno pro celou směnu jeden respirátor na člověka, který slouží dvanáct hodin,“ popsala aktuální podmínky na jednotce intenzivní péče vinohradské nemocnice staniční sestra Šárka Gregorová.

„Přes jednoho mého známého zkoušíme metody, jak ochranné pomůcky dekontaminovat a znovu použít,“ svěřil se pak také její kolega, lékař Viktor Kubricht z téže nemocnice, který slouží na novém oddělení, kde léčí covid-19 pozitivní pacienty.

Svépomoc zdravotníků tak supluje fakt, že je stát - ani po téměř dvou měsících krize - stále nedokáže ochrannými pomůckami vybavit. A staví personál před každodenní konflikt, zdali nedostatečnou ochranou neohrozí své zdraví, a tím postupně i celý zdravotnický systém. Jeden nakažený zdravotník totiž znamená karanténu nejen pro něj, ale i pro jeho kolegy.

Už začátkem dubna proto vydal spolek odborníků na téma bezpečnosti na pracovišti prohlášení o tom, co říká zákoník práce ohledně ochrany zdraví zdravotníků.

Advokát a soudní znalec Martin Mikyska, který se věnuje tématu náhrad při úrazech a nemocech z povolání, zdůrazňuje, že opatření přijímaná na úrovni vlády nebo jiných subjektů na základě krizového zákona nebo zákona o ochraně veřejného zdraví obrazně „nevypínají“ platnost zákoníku práce v jeho částech, které se týkají ochrany zdraví a života zaměstnanců při práci.

„Základní povinností zaměstnavatele je povinnost zajistit na vlastní náklady a vlastní odpovědnost bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce,“ shrnuje v prohlášení Mikyska se svými kolegy. Konkrétně jde o člena Rady vlády pro BOZP Zbyňka Moravce a inspektorku BOZP Odborového svazu zdravotnictví a sociálních služeb ČR Barboru Vančurovou.

Ti podle svých slov dostávají od zaměstnanců na pracovištích, kde hrozí významné riziko nakažení virem covid-19, zprávy, signály, že se bojí pracovat, a dokonce odmítají pracovat bez zajištění odpovídajícími ochrannými prostředky.

„Má zdravotní sestra nebo lékař na pracovních místech nejohroženějších rizikem nákazy právo odmítnout práci, pokud jim zaměstnavatel nezajistil například roušku nebo respirátor, případně ochranné prostředky podle doporučení WHO? Generální odpověď pro všechny možné situace z praxe zřejmě dát nelze,“ píší odborníci.

V obecné rovině se ale odkazují na ustanovení v paragrafu 106 zákoníku práce, podle něhož je zaměstnanec „oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život a zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob“ s tím, že takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.

Společně se pak odkazují na seznam ochranných pomůcek, který je podle nich klíčovým dokumentem pro zaměstnavatele, tedy zdravotnická zařízení. Tím by se měla řídit. A v tomto směru odborníci nešetří kritikou vůči státu, který podle nich nezajistil dostatečně velké pole pro manévry zaměstnanců při zajištění ochrany svých pracovníků.

„Zaměstnavatelé se nepohybují ve vzduchoprázdnu a v určitých krizových situacích (a pandemie takovou situací nepochybně je) právem očekávají od příslušných orgánů státu minimálně konkrétní pomoc, radu, metodické doporučení. Včasné, jednoznačné, srozumitelné, nemlžící,“ píší výše jmenovaní. Mají za to, že zaměstnavatelé také neměli jasné noty, pokud jde o jejich povinnost zajistit svým lidem pomůcky proti nákaze.

Praxe ovšem vypadá dost jinak, než zákoník práce ustanovuje. I to vyplývá z výpovědí zdravotníků, které se Seznam Zprávám v posledních dnech podařilo nasbírat.

Dostali se do stavu, kdy musí mlčet. Kdy se - až na výjimky - nikdo veřejně a na jméno ke kritice nedostatku respirátorů či overalů vyjádřit raději nechce. Jak už redakce popsala, mohutná hradba mlčení vyrostla na mnoha místech země. Rozhodně nejde o problém jediného kraje.

Jedna zdravotnice o principu „držet hubu a krok“ promluvila pod příslibem anonymity. „Jsem jediná, kdo má chuť na našem oddělení řešit nedostatek ochranných pomůcek, ale protože mí kolegové ze strachu mlčí, nejde s tím nic dělat. V podstatě nám bylo řečeno, ať jsme potichu,“ vylíčila žena, jejíž identitu redakce zná, ale nezveřejňuje ji.

Sama pracuje v nemocnici velkého kraje na oddělení, kde je vysoké riziko nákazy. V momentě, kdy by měla s kolegy ošetřovat covid-19 pozitivního pacienta, což se může stát kdykoli, množství připravených ochranných pomůcek by podle ní týmu rozhodně nestačilo.

„Zvlášť kdybych v těch ochranných pomůckách měla být maximálně čtyři hodiny, spíš si myslím, že by mě do nich navlékli na 12 hodin a musela bych to vydržet. Na jednu směnu totiž vychází jeden oblek,“ vylíčila dále.

Taková situace se úplně stejně dotýká i sociálních služeb. Seznam Zprávy hovořily se dvěma ženami, které se pohybují v tomto prostředí. Jedna z nich, která vystupovala v anonymitě, popsala tristní situaci v domově seniorů. I tady zásadně chyběly ochranné pomůcky. Mluvila například o tom, že zaznělo také cosi o shánění roušek za jakoukoli cenu, třeba i od „překupníků“.

Druhá žena - novinářka a bývalá zaměstnankyně domova důchodců Judita Matyášová - v posledních dnech sbírala zkušenosti při dobrovolnické misi spočívající v zásobování seniorských domovů a pečovatelských služeb po Praze a okolí ochranným materiálem. Současnou situaci - spojenou s popisovanou hradbou mlčení - vysvětluje strachem lidí ze ztráty místa. A strachem vedení domovů, že jim osekají dotace.

„Když jsem si s nimi povídala, chápali moc dobře, proč je důležité, aby se o té situaci mluvilo před veřejností. Bylo ale patrné, že se bojí o svá místa. Hrálo tam však také velkou roli to, že sociálním pracovníkům tolik záleží na klientech domovů, že je nechtějí ohrozit. Kdyby totiž promluvili nahlas, bojí se, že by pak jejich zařízení nedostalo dotace,“ vysvětlila jednu z možných příčin hromadného mlčení.

Sektor sociálních služeb navíc už zažil očerňování ze strany mocných, a to právě ve chvíli, kdy si „dovolil“ kritizovat nedostatek ochranných pomůcek. Šéfka domova, která se veřejně ozvala, se z živého televizního vysílání dozvěděla z úst ministryně práce Jany Maláčové, že kritika je zcestná a ona je prostě konfliktní osoba.