Zprávy z bojiště: Rusko spustilo „tsunami“, ani to patrně nepomůže

V posledních dnech se situace na ukrajinském bojiště zásadně neposunula. Ukrajina se zdá mít pro tuto chvíli výraznou výhodu v počtu mužů a také výhodu výrazně lepšího taktického postavení na jihu.

Začneme jako obvykle od severu, a to v oblastech, kde mezi oběma armádami leží státní hranice. Ani jedna strana nepodniká velké útoky na území protivníka, zřejmě ovšem rostla intenzita ostřelování přes hranici.

V posledních dnech tak mimo jiné ukrajinské dělostřelectvo zničilo část elektrické infrastruktury na ruské straně hranice v charkovské oblasti, konkrétně u města Valjuki, které leží zhruba 20 kilometrů severně od ukrajinské hranice.

Z dalšího úseku, kde ukrajinská armáda podnikla nedávnou ofenzívu, nemáme zprávu o větších bojových operací. Ukrajinská armáda se zřejmě zastavila na řece Oskil a v posledních dnech prakticky nepostupuje dále. Až v pátek 16. září se objevila informace, že speciální jednotky osvobodily východní část města Kupjansk. Ta přitom leží doslova „co by kamenem dohodil“ od míst, kam se ukrajinské jednotky dostaly už na začátku týdne.

Zároveň také stále nemáme informace o tom, že by ruské velení výrazně posilovalo pozice na druhém břehu této řeky. Ostatně – kdyby tam ruské jednotky byly, dala by se od nich očekávat větší aktivita. Například západní část zmíněného Kupjansku se prakticky bezprostředně po příjezdu ukrajinských jednotek stala cílem intenzivního ostřelování, od té chvíle se situace pouze zklidňuje. Na osvobozených územích se přitom stále nachází spousta vhodných cílů – skladů munice či techniky, jejichž polohu ruské jednotky dobře znají (samy je tam zanechaly), které by měly být v dostřelu ruských hlavní.

To i další informace naznačují, že ruské velení nebuduje obrannou pozici na řece, ale dále na východ. Opevňuje a posiluje například Svatove, které leží zhruba 35 kilometrů od Oskilu. To může souviset i s tím, že v Luhansku se v posledních dnech údajně zvedl veřejný odpor proti „opuštění“ této separatistické republiky ruskou armádou.

V tuto chvíli se tedy zdá, že v oblasti, která leží mezi ukrajinskými pozicemi a hranicemi takzvané Luhanské lidové republiky, vzniklo jakési „území nikoho“, na kterém působí pouze menší jednotky obou stran. Boje v této oblasti se mohou znovu obnovit, ovšem pozornost ruského i ukrajinského velení se zřejmě přesunuje jinam.

Menší boje probíhaly v jižní části této fronty, tedy v širším okolí města Lyman. V oblasti není jasně zřetelná fronta, ruské a proruské jednotky ovšem zřejmě stále ovládají především Lyman.

Jak jsme psali v předchozím textu, v této oblasti probíhal útok ukrajinských jednotek. Zpětně se však ukazuje, že nebyl příliš intenzivní. Kyjevské velení tedy zřejmě v tuto chvíli opustilo plány na další útoky v této oblasti. Jinak by bylo ovládnutí Lymanu (a dalších sídel v okolí) nezbytností.

Relativní klid panoval i na dalších úsecích fronty – i když samozřejmě relativní, protože dělostřelectvo je nadále aktivní, probíhají i malé přímé střety a vojáci (i civilisté) na obou stranách stále umírají.

Patrně nejaktivnější oblastí je fronta kolem měst Soledar a Bachmut, kde velkou část jednotek na ruské straně tvoří vagnerovci. Výsledky jejich snahy byly minimální, dokládá to ovšem, že alespoň tyto jednotky jsou stále ochotné bojovat.

Jejich role v dohledné době nejspíše poroste. Mimo jiné i proto, že posilují své stavy, jak se dá: přibývá zpráv o rekrutování vězňů. Máme také čím dál více zpráv a záběrů konvojů vozů vojenské služby směřujících k frontě.

Na zbytku fronty se ovšem situace stabilizuje. Ukrajinské síly znovu spoléhají na své vybudované obranné pozice, ruské jednotky nemají síly na větší útoky. Rychle vzdaly například snahu o útok na opevněné město Avdiivka ze začátku týdne a omezily se na ostřelování ukrajinských pozic v oblasti.

Z vojenského hlediska nedávají další ruské útoky na donbaské frontě velký smysl. Útok na Donbas měl logiku v kombinaci s obchvatem od Izjumu. Ve výsledku bylo cílem donutit ukrajinské jednotky k ústupu kvůli hrozbě obklíčení postupem ze dvou stran. Nebo je samozřejmě skutečně obklíčit a pak zničit. To je v tuto chvíli nemožné a pokud ruské jednotky nějak zásadně nezmění svůj způsob boje nebo nezískají významné posily, nemají prakticky žádnou reálnou naději prorazit ukrajinské linie přímým útokem.

O něco jižněji a západněji, na frontě kolem Záporoží, alespoň podle ruských zdrojů stále pokračuje soustředění ruských i ukrajinských jednotek k dalšímu útoku. Ukrajinské zdroje informaci (pochopitelně) nepotvrdily. Jak to je skutečně, teprve uvidíme.

Velmi zjednodušeně řečeno, Ukrajina na chersonské frontě pokračovala v tom, co dělala doposud: vyčerpávání ruských jednotek a ostřelování jejich zásobovacích cest. Další střely a rakety dopadaly na přívozy, pontonové mosty a shromaždiště nákladních vozů se zásobami a posilami.

Rusko se pokusilo situaci alespoň trochu změnit zničením hráze Karačunivské přehrady. O den později ještě ruské střely zničily hráz přehrady u Iskrivky, výše po proudu řeky Inhulec (tedy severněji). To zvedlo hladinu řeky Inhulec až o několik metrů. Výsledná vlna velmi pravděpodobně (nemáme to potvrzeno) zničila všechny pontonové mosty a provizorní přechody přes řeku Inhulec v blízkosti fronty.

Nejzranitelnějším místem je v tomto ohledu ukrajinské předmostí u města Davydiv Brid, které leží zhruba sto kilometrů po proudu od zničené přehrady. Od zásobování (minimálně dočasně) odříznuté ukrajinské jednotky jsou samozřejmě výrazně zranitelnější.

Zatím ovšem nemáme žádné informace o tom, že by se po zničení přehrady ukrajinské předmostí za Inhulcem stalo terčem většího ruského útoku. Což by zase mohlo být dokladem těžké situace ruských vojsk. Jejich vlastní zásobování nepochybně není ideální. Je velmi pravděpodobné, že v tuto chvíli již nemají dost mužů a materiálu na větší útok.

Tomu ostatně nasvědčují i další indicie: ukrajinské ztráty v posledních dnech údajně významně poklesly, protože ruské síly nejsou tak aktivní jako předtím – a to by mohlo být zase nedostatkem munice či paliva.