Vyšetřovatelé vědeckých podvodů riskují majetek i kariéru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V roli antihrdinky v tomto příběhu vystupuje dnes už bývalá profesorka Harvardovy univerzity Francesca Ginová. Donedávna byla provokativní autorkou a úspěšnou výzkumnicí v oboru, který byl v posledních desetiletích ve velké módě: behaviorální ekonomii.

Je to velmi široký pojem, který velmi zjednodušeně řečeno bere v potaz skutečnost, že lidé se nerozhodují vždy úplně rozumně. Jde tedy o ekonomii, která má popisovat chování i ekonomicky často nesmyslně jednajícího tvora, jakým je Homo sapiens.

Výzkumnice italského původu, která na Harvardu působila od roku 2010, představovala jednu z nejvýraznějších tváří oboru. Napsala několik knih, přicházela se zajímavými výsledky, konzultovala pro celou řadu velkých firem i státní správu. Pro svou domovskou Harvardovu univerzitu byla tedy nejen zdrojem prestiže, ale zprostředkovaně i financí.

V roce 2018 ovšem začala psát svou disertaci v té době naopak neznámá studentka doktorského studia v Paříži Zoe Zaniová. Její téma je psychologie profesního „networkingu“, v tomto případě tedy vytváření sítě konexí pro pracovní či obchodní účely.

Francesca Ginová je jednou z autorek hojně citované a dosti překvapivé studie v této oblasti. Ta tvrdí, že čistě „obchodní“ networking vyvolává u lidí hnus a pocit, že se sami trochu zašpinili. Snad proto, že pak dotyční mají pocit, že ostatní redukují právě na něco, co má pomoci jejich zájmům.

Zoe Zaniová ovšem při podrobnějším pohledu do dat dospěla k názoru, že v práci uvedené výsledky experimentů, které měly hypotézu podporovat, nedávají smysl. Nejprve se údajně domnívala, že by mohlo jít o nějaký statistický trik. Nakonec ovšem došla přesvědčení, že data by mohla být jednoduše vycucaná z prstu.

Mladá doktorandka se ocitla v nelehké pozici. Upozornit na chybu v práci autority, jako byla Ginová, je pro mladého vědce riskantní rozhodnutí. Vědu dělají lidé a status, vliv a sláva v ní vždy budou hrát roli. U svých nadřízených se Zaniová nedočkala podpory, dokonce jí bylo jasně naznačeno, že by věc měla raději nechat být.

Nenechala se ovšem zviklat a rozhodla se oslovit trojici vědců, kteří společně provozují blog Data Colada zaměřený na hledání chyb či přímo stop podvodů ve vědecké literatuře. Uri Simonsohn, Leif Nelson a Joe Simmons souhlasili, že se otázce budou věnovat. A jejich analýza odhalila, že na datech, která Gino ve své studii použila, je toho podezřelého spoustu. Našli také tři další studie, kde byla data podle všeho zfalšovaná.

Nešlo přitom o subtilní manipulace. Představme si to například na zmíněné studii o postoji lidí k networkingu. Výsledky šetření mezi účastníky studie jsou vlastně velké soubory čísel, která odrážejí jejich odpovědi. V daném případě byla ze statistického hlediska nepravděpodobně „čistá“ a „učesaná“. Jako by někdo ta čísla pečlivě vybral tak, aby vyšla přesně podle očekávaných výsledků.

Když se pak autoři z Data Colady podívali hlouběji do Excelu, našli fyzické známky manipulace. V historii našli stopy úprav v buňkách a ukázalo se, že s částí hodnot někdo nestandardně a ručně manipuloval. Z některých buněk byla zkrátka vymazána původní čísla a nahrazena „lepšími“ hodnotami, které se lépe hodily k hypotéze o tom, že se lidé po networkingu cítí morálně pošpiněni.

Další nesrovnalosti nebyly tak technické, zato snadno viditelné. Například ve studii byly jak číselné hodnoty, tak popisné odpovědi účastníků (viz tento příspěvek Data Colady). Problém byl v tom, že číselné údaje a popisné údaje byly v naprostém rozporu.

Jinými slovy, když se někdo v dotazníku vyjádřil, že networking vnímal pozitivně, číselné hodnocení jeho odpovědi vyjadřovalo, že se cítil špatně. V některých případech to vypadalo, jako kdyby vám někdo řekl, že měl zmrzlinu a moc si ji užil, a pak do tabulky zapsal, že jí dal hodnocení jedna z 10, jako kdyby to bylo nejhorší jídlo jeho života.

Francesca Ginová byla také zapletena do skandálu svého snad ještě známějšího kolegy Dana Arielyho. Podílela se s ním na jedné z nejslavnějších prací behaviorální ekonomie (dnes už považované za neplatnou).

Experiment založený na údajích jedné pojišťovny měl demonstrovat, jak moc záleží na struktuře jednoduchého formuláře. Pokud klienti podepsali závazek k poctivosti před vyplněním údajů, měli být znatelně poctivější při vyplňování samotných faktických údajů. Bohužel se ovšem ukázalo, že tato hojně citovaná práce o poctivosti je také založena na podvodu. A to dokonce zřejmě dvojitém: Data podle všeho „vylepšili“ jak Ariely, tak i Ginová.

Když se Data Colada ozvala Harvardu, že mají podezření, že jedna z jejich hvězd se dopustila vědeckého podvodu, vše vlastně probíhalo tak, jak by v podobných případech mělo. Harvard zahájil interní vyšetřování a nebral ho vůbec na lehkou váhu. Vedoucí nechal Ginové bez varování zabavit notebook, tým pak prošel i její e-maily, datové soubory a prověřil všechny testy a analýzy, které provedla skupina Data Colada.

Práce to byla velmi důkladná a také zdlouhavá. Šetření trvalo celkem jedenáct měsíců a jeho výsledkem byl dokument o 1300 stranách. A ve výsledku dospěl k jednoznačnému závěru, že nešlo o omyl či nedopatření, ale o případ hrubého vědeckého podvodu. Harvard se pak na základě zprávy rozhodl Francescy Ginové zbavit a několik jejích prací včetně oné „networkingové“ bylo staženo (tj. v podstatě by měly být vyškrtnuty z vědecké literatury).

Po dokončení vyšetřování zveřejnil kolektiv Data Colada své nálezy na blogu, kde podrobně popsali čtyři studie, v nichž došlo k falšování dat. Příspěvky si získaly velkou pozornost a případ se dostal na titulní strany velkých médií, především v USA.

Ginová tak neměla možnost odejít zcela tiše a nenápadně – a možná proto udělala krok, kterým si to ještě celé zhoršila. Rozhodla se, že zažaluje Harvard a Data Coladu za pomluvu. Požadovala těžko uvěřitelných 25 milionů dolarů za pošpinění pověsti.

Žaloba přirozeně způsobila ve vědecké komunitě rozruch. Mnozí vědci byli otřeseni tím, že někdo, kdo byl přistižen při falšování dat, může mít nervy zažalovat kolegy, kteří na podvod upozornili. Podobné žaloby přitom nejsou v americkém soudním systému levná záležitost, a tak na podporu týmu Data Colady dokonce vznikla veřejná sbírka, která vybrala téměř 380 tisíc dolarů.

Hrozba žaloby byla pro tři „lovce chyb“ stresující záležitostí, pověsti Francescy Ginové ovšem ještě víc uškodila. V důsledku rozhodnutí soudu mimo jiné došlo i ke zveřejnění do té doby důvěrné zprávy Harvardu. Tím se dostaly na světlo nejen nové detaily o falšování dat, ale také podezření na další pochybení.

Vědecká veřejnost se také mohla seznámit s obhajobou, která nebyla nijak silná. Ginová například tvrdila, že falšování dat mohlo být pomstou ze strany nejmenovaného kolegy či kolegyně. Toto obvinění však vyšetřovatelé zcela zavrhli jako krajně nepravděpodobné.

Krátce po zveřejnění zprávy se výzkumnice Erin Aclandová z Montrealu rozhodla trochu podrobněji podívat na knihy Francescy Ginové. A co nenašla? Hned několik příkladů plagiátorství. Původně se podívala jen na jednu kapitolu, ale případů se rychle našlo mnohem více. Aclandová nakonec identifikovala nejméně 15 dalších pasáží vypůjčeného textu ve dvou knihách.

Některé pasáže kopírují text ze zpráv nebo blogů. Jiné obsahují formulace shodné s pasážemi z odborné literatury. Míra duplicity se v jednotlivých pasážích liší, ale všechny obsahují několik stejných frází, stejně jako jasné parafráze a výraznou podobnost ve struktuře textu.

Letos v září pak přišel krok, který snad už konečně znamená konec celého případu. Federální soudce v Massachusetts zamítl žalobu Francescy Ginové na Harvard a tým blogu Data Colada. Rozhodnutí soudce bylo jasné: Vědci nemohou žalovat jiné vědce za to, že odhalili jejich podvod.

Vše vlastně „dobře dopadlo“. Pravda v tomto případě zvítězila. Nelze ovšem přehlížet, jak zdlouhavý a náročný byl celý proces. Šest let na odhalení a potvrzení něčeho, co se při zpětném pohledu jeví jako zcela jasné…

Pro řadu zúčastněných nešlo přitom jen o práci. Čelit žalobě o 25 milionů dolarů, byť neopodstatněné, není žádná maličkost. Představte si, že se věnujete práci, která je pro vědeckou komunitu zásadní – a která mimochodem není nijak honorována – a ještě se musíte hájit před soudem. Harvardova univerzita by si s prohrou poradila snadno. Pro pány z Data Colady by to bylo jistě mnohem horší: Hledání vědeckých podvodů nevynáší tolik jako vzdělávání potomků velké části americké smetánky.

Kauza tak otevírá důležitou otázku: V kolika případech se to nepovede? Někdy jsou odhalení podvodu umlčena dříve, než vůbec spatří světlo světa (jak se to mohlo stát i v tomto případě, kdyby byla Zoe Zaniová méně paličatá či svědomitá). Někdy vyhraje ten, kdo má více peněz, více vlivu nebo více trpělivosti táhnout soudní spor dlouhé roky.

Tento případ skončil dobře, ale jen proto, že existovali lidé, kteří byli ochotni riskovat ve jménu velmi abstraktního ideálu. Otázkou je, zda věda nepotřebuje robustnější systém na pomoc a ochranu těch, kteří se rozhodnou pravdu odhalit.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.