Ukrajinské nerostné bohatství není tak pohádkové, jak si Trump myslí

Nakonec se zdá, že dohoda nebude pro Kyjev tak nepřijatelná a bolavá. Závazky pro jednu ani druhou stranu se nezdají být příliš velké. Ovšem přesná podoba zatím není jasná, takže hodnocení je zatím velmi předběžné.

I tak byl celý vyjednávací proces plný neuvěřitelných událostí. Komentátoři a zpravodajci většinu z nich pokryli, já bych se v našem technologickém newsletteru chtěl věnovat jednomu detailu. Totiž tvrzení amerického prezidenta, že od Ukrajiny chce „ekvivalent 500 miliard dolarů ve vzácných zeminách“.

Nebyla to výjimka, Donald Trump o „vzácných zeminách“ mluvil opakovaně. Nebyl ani první. I některé ukrajinské oficiální materiály zdůrazňovaly, že země jich má značné zásoby.

Dovolte mi ale jednu předpověď. O vzácných zeminách v souvislosti s americkou nevybíravou diplomacií vůči Ukrajině uslyšíme čím dále méně často, i když jde o suroviny nepochybně důležité. Někde v procesu přenosu informací od geologů k politikům a veřejnosti se totiž zjevně stala chyba.

Vzácné zeminy nebo kovy vzácných zemin (anglicky Rare Earth Elements čili REE), představují skupinu 17 chemických prvků, mezi něž patří například neodym, praseodym nebo dysprosium. Čtrnáct z nich patří do jedné chemické skupiny, mezi tzv. lanthanoidy. Dále se k nim přiřazuje ještě lanthan a také skandium a yttrium, které mají podobné vlastnosti.

Přestože jejich názvy působí exoticky, v přírodě nejsou tak extrémně vzácné, jak by se mohlo zdát. Všechny látky z této skupiny jsou měkké reaktivní kovy a v moderních výrobcích je (stejně jako v půdách) najdeme obvykle v relativně malých „příměsích“. I tak dávají mnoha materiálům zcela nové vlastnosti.

Světová spotřeba vzácných zemin trvale roste. Odhady ukazují, že globální poptávka (vyjádřená jako oxidy REE) se zvýšila více než dvojnásobně ze zhruba 130 tisíc tun v roce 2010 na 350 tisíc tun v roce 2023.

Do budoucna se čeká další nárůst. Poslední dvě dekády probíhá rozmach zelené energetiky a elektromobility. Tyto technologie využívají výkonné magnety, které se neobejdou bez neodymu a dysprosia. Dnes jde o jednoznačně nejdůležitější část poptávky: Na výrobu magnetů připadá asi 40 procent celkově vyprodukovaných vzácných zemin.

Najdou si i jiná využití. Oxidy ceru slouží jako nejlepší leštidlo při výrobě polovodičů, další kovy se používají při výrobě laserů, jiné látky se široce používají i jako katalyzátory chemických reakcí, např. lanthan při takzvaném krakování ropy.

Jednotlivé vzácné kovy ale nejsou zaměnitelné. Z ceria magnety neuděláte. Jak se mění technologie, poptávka po jednom kovu může klesat, po jiném stoupat. Žádné ložisko nenabízí kompletní „sadu“ všech kovů vzácných zemin. Většina jich dnes přesto pochází z jediné země světa.

Už desetiletí je největší poptávka po kovech vzácných zemin hlavně v jihovýchodní Asii, především v Číně, kam se přesunula výroba elektroniky i další provozy, které tyto látky využívají. Země se tak stala a dodnes je největším odběratelem těchto surovin a spotřebovává více než dvě třetiny celosvětové produkce.

Což do velké míry vysvětluje současnou situaci, kdy Čína dominuje jak těžbě, tak zpracování těchto materiálů (tomu z cca 80 procent). Protože jde o velkoobjemové zboží, je výhodné ho produkovat v místě poptávky. Asijské firmy z oboru jsou tedy přirozeně ve výhodě.

Další, ale ne největší výhodou čínských producentů byly uvolněné právní regulace. Kovy vzácných zemin se nenachází v bohatých žílách, ale těží se povrchově z materiálů, ve kterých je celá řada dalších prvků včetně radioaktivních, například uranu. Vytěžená směs se tedy musí protřídit, příslušné minerály semlít a louhovat kyselinami. Ve vyspělých státech takový proces kvůli bezpečnostním a ekologickým opatřením vyjde dráže, než tomu bývalo v Číně.

Peking toto odvětví podporoval, protože dobře zapadalo do čínské ekonomické strategie „továrny světa“. Podporoval tedy rozvoje kapacit například výhodnými půjčkami pro investory. Což je důležité, protože nejde o obor nijak extrémně výdělečný. Potřebujete k němu hodně kapitálu, výnosnost není velká a trh není nijak obrovský.

Celosvětový objem obchodu s kovy vzácných zemin se na přelomu 20. a 21. století pohyboval mezi jednou až dvěma miliardami dolarů ročně, v posledních letech to bylo cca kolem 15 miliard dolarů ročně. Otevření jednoho velkého lomu vyžaduje počáteční investici několika stovek milionů dolarů podle velikosti a podmínek.

Ceny přitom nejsou ve fázi rychlého růstu. V posledních letech sice vzrostla poptávka díky rozvoji elektromobility a obnovitelných zdrojů a došlo ke krátkodobému nárůstu cen, ale globální trh zůstává v podstatě v útlumu a ceny dosahují úrovní blízkých těm před covidovou pandemií.

Na konci první dekády 21. století ovšem trh zažil jeden hodně silný otřes, který si našel cestu i do médií a povědomí veřejnosti. Na přelomu tisíciletí, kdy Čína rozšířila svou těžbu, se ceny těchto surovin propadly na minimální hodnoty. Čína posléze zavedla omezení vývozu, které způsobilo, že globální ceny vzácných zemin vylétly na několikanásobek a během let 2009–2011 vzrostly zhruba sedminásobně.

Ale každá podobná událost je i příležitost. Po této krizi se na trh dostali noví producenti, například v Austrálii (ze které to do jihovýchodní Asie není daleko), ale i v USA a jinde. Čínský podíl na trhu se tak o něco snížil, protože před krizí se pohyboval kolem 90 procent (místo dnešních cca 70 až 80 procent podle toho, zda se díváte na těžbu či zpracování).

Zároveň se očekává, že se situace bude ještě měnit. V době přechodu k nízkouhlíkovým zdrojům a elektrifikaci dopravy se očekává skokový nárůst poptávky. V oboru tak probíhají více či méně reálné přípravy na spuštění desítek nových důlních projektů. Jenže bez zásadní změny toho, kde se dnes magnety a další výrobky s obsahem vzácných zemin vyrábí, lze těžko očekávat, že by Čína nadále neměla výsadní postavení.

Přesto dnes investoři a těžaři vnímají současnou situaci (nízké ceny, závislost na Číně) spíše jako dočasnou. V horizontu několika příštích let by mohl přijít rychlý růst cen, který nabídne příležitosti novým hráčům i mimo Čínu. Špatná zkušenost z výše zmíněné krize kolem roku 2010 totiž zůstává v paměti řady států a míra podpory „domácím“ projektům je v řadě zemí vyšší než v minulosti.

Budují se zpracovatelské kapacity mimo Čínu, v USA a Evropě s pomocí japonských a amerických investic. A dochází k novým formám spolupráce: Spojenci uzavírají partnerství a dohody o sdílení kritických surovin, například japonské a evropské společnosti si zajišťují smlouvy s těžaři vzácných zemin v Austrálii a Africe. Některé státy rovněž zvažují vytvoření strategických zásob REE, aby předešly výpadkům v době krize.

V kontextu Ukrajiny se často hovoří o jejím „údajném bohatství“ na tyto suroviny, avšak dostupná data naznačují, že reálné zásoby REE jsou velmi omezené. Podle americké geologické služby USGS například Ukrajina nemá žádné prokazatelné rezervy důležitých prvků z této skupiny.

Nejznámější je ložisko Novopoltavske v Záporožské oblasti, objevené sovětskými geology roku 1970. Mezi lety 1978–1991 tam probíhal podrobný geologický průzkum, který odhalil komplexní rudní ložisko fosfátů s příměsí vzácných zemin, niobu a tantalu. Šlo tedy o předběžně odhadnuté množství nerostů. Nicméně po rozpadu SSSR byly další práce zastaveny a od roku 1991 se vývoj ložiska nepohnul. Historické odhady tak zůstaly desítky let neaktualizovány.

Podmínky v oblasti jsou složité: Ložisko má vysokou hladinu podzemních vod a vyžadovalo by nákladné odvodnění. Ukrajinský geologický průzkum uvádí, že těžba by si vyžádala investici kolem 300 milionů dolarů. A přesto by tyto zeminy při současných cenách byly nerentabilní.

Obecně jsou ukrajinské zdroje problematické. Vzácné zeminy se v tamních ložiscích vyskytují ve velmi nízkých koncentracích a jsou rozptýleny v obtížně zpracovatelných minerálech. Například v Novopoltavske jsou vzácné zeminy „zamčeny“ v minerálu, ze kterého se musí kýžené látky získávat složitými chemickými postupy.

Pouze tři země na světě (Čína, USA a Rusko) zatím prokázaly schopnost komerčně těžit a rafinovat tak složité směsi vzácných zemin. Jinými slovy, i kdyby Ukrajina zdroje měla, musela by vybudovat nákladnou technologickou infrastrukturu a zvládnout náročné zpracování.

Neznamená to, že Ukrajina vůbec nemá zajímavé zásoby nerostných surovin. Disponuje zdroji uhlí a zemního plynu i některých kritických surovin, jako je titan nebo galium. Ale nejde rozhodně o ložiska, která by ve světovém měřítku byla unikátní.

Jak se americký prezident – obvykle tedy člověk s výborným přístupem k informacím – může takhle mýlit? Se zajímavou hypotézou při svém pátrání po původu myšlenky přišel analytik agentury Bloomberg Javier Blas.

Možný původ oněch optimistických tvrzení o nerostném bohatství Ukrajiny odhalil v dokumentu střediska nazvaného „NATO Energy Security Centre of Excellence“ z prosince 2024. Jde o poradní a analytickou instituci, která je přičleněna k NATO, ale nespadá pod vojenské velení Aliance.

Jak si Blas všiml, dokument, který nese logo NATO, neprošel factcheckingem a chybně uvádí, že Ukrajina je „klíčový potenciální dodavatel kovů vzácných zemin jako titan, lithium, beryllium“. Jde o chemický nesmysl, neboť žádný z těchto prvků nepatří mezi vzácné zeminy. Na Blasův dotaz pak instituce uvedla, že dokument vyjadřuje spíše „názor autora“ než oficiální názor NATO (což v samotném dokumentu není).

Vystopovat vše k jedinému dokumentu je možná ale příliš veliké zjednodušení. Politici i další veřejné postavy včetně novinářů se nepřesností kolem mineralogie dopouštějí neustále. Vzácné zeminy, o kterých dnes byla řeč, se například opakovaně zaměňují za „kritické suroviny“, což je skupina mnohem širší, do které patří prostě pro průmysl důležité látky (a některé z nich navíc nejsou kriticky důležité, aby to nebylo tak jednoduché).

Mnohdy se také násobí teoretické hrubé tržní hodnoty bez ohledu na reálnou těžitelnost. Částka se pak opakuje a žije vlastním životem, i když je každému jasné, že nelze prostě vynásobit odhadované tuny v zemi aktuální cenou na trhu a brát to jako skutečnou hodnotu.

Reálná hodnota závisí na množství, které lze ročně vytěžit a prodat, pochopitelně minus náklady na těžbu a zpracování. Ale spočítat něco takového je mnohem složitější a výsledné částky pak nejsou tak impozantní – vzpomeňme si na lithiové „dva tisíce miliard“ Andreje Babiše. Jenže nejen u Donalda Trumpa jde v první řadě o efektní dojem. Představa, že pod zemí leží bohatství, které stačí jen vzít, je a vždy asi bude pohádkově svůdná.

V plné verzi newsletteru TechMIX toho najdete ještě mnohem víc. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každou středu přímo do své e-mailové schránky.